Inscenace Děti slunce delikátně propojuje kvalitní klasiku se současným viděním

15. 01. 2024

Název nového titulu Komorní scény Aréna jakoby vybízel ke vzpomínkám na sluncem prozářené letní dny. Ovšem téma, které přináší inscenace Děti slunce, rozhodně příliš hřejivé není. Text Maxima Gorkého v sobotní premiéře ožil ve velmi zdařilé divadelní adaptaci Tomáše Vůjtka a v režii Andrého Hübnera-Ochodla, který je zároveň autorem kostýmů a minimalistické scény.

Už při pohledu na obsazení si pozorný divák znalý textu Maxima Gorkého všimne, že může očekávat originální dramaturgický zásah. Dlouhý propletenec ruského autora má několik linek. Odehrávají se v jednom domě, v jedné místnosti, ale jsou rozkouskovány na malé etudy. Ty samy o sobě nejsou moc výjimečné, ale vytvářejí pozoruhodnou změť osudů, které se navzájem velmi významně ovlivňují.

Maxim Gorkij vykresluje své postavy skrze dynamické dialogy, které jsou místy velmi explicitní a odkrývají tak pohnutky každého z aktérů. I přes tuto upřímnost jsou si jednotlivé postavy paradoxně mnohem vzdálenější. Ještě o to tíživější je pocit, že jsou v jakési vlastní sociální bublině, která sice praská, ale bez povšimnutí všech zúčastněných.

Stmelující postavou, stojící mimo tento rej, ale reagující nejjasněji na celé dění, je Antonov, jenž svým zjevem odráží postupný rozpad společnosti. V původním textu se jedná o chůvu a její nahrazení mužskou postavou sluhy, navíc v podání Vladislava Georgieva, je velmi originální. Ačkoliv je Antonov všemi opomíjený a zesměšňovaný, jako jedinému mu jde o čisté dobro bez postranních úmyslů.

Ústřední postavou, která vše ovlivňuje, především svou nečinností, je Pavel Fjodorovič Protasov. Do role zadumaného vědce, jenž všechnu svou vášeň věnuje zkumavkám, obsadil režisér Marka Cisovského. Jeho Protasov je klidný, rozcuchaný, občas těkavý, ale především ponořený do svého vlastního světa. Skvělá volba vynikajícího herce, který ačkoli je uprostřed dění, nestrhává na sebe pozornost a přirozeně probublává celým představením jako sloučenina v jeho zkumavce.

Režisér André Hübner-Ochodlo není pro diváky Komorní scény Aréna neznámým. Jeho inscenace jsou velmi originální a práce s vizuálním prvkem je také velmi osobitá. Není tomu jinak ani zde. Děti slunce zachovávají do jisté míry text Maxima Gorkého, ale již od počátku představení je jasné, že hudební složka a práce se světly v kontrastu s minimalistickou scénou budou velmi důležitou součástí představení udávající atmosféru.

Důležitou složkou hry jsou vzájemné rodinné vztahy. Ať už jde o dva sourozenecké páry, jejichž vztah je diametrálně odlišný, tak o manželské svazky, které stojí na opačných pólech vášnivosti a oddanosti. Začínající láska mezi Lízou a Čepurnojem je jakousi nadějí mezi všemi beznadějnými touhami.

Anna Čonková exceluje v roli Lízy, nešťastné a duševně narušené dívky toužící po lásce, kterou má přímo na dosah, ale odmítá ji ze strachu. Herečka se svým projevem jde až na dřeň. Do své postavy dokázala vtěsnat velkou bolest a velmi citlivě ji nechává prostoupit do hlediště.

V kontrastu s jemnou dynamikou Anny Čonkové stojí expresivní projev Vlastimila Burdy. Role Borise Nikolajeviče Čepurnoje je velmi barvitá a Vlastimilu Burdovi se místy daří tyto charakterové kontrasty vystihnout. Kdyby do své postavy dostal více klidu, vynikla by jeho postava možná ještě barvitěji.

Rozverné mládí v tomto páru stojí proti dlouhému manželství Protasova a jeho ženy Jeleny. Opomíjená manželka Jelena stojí na rozcestí mezi dvěma muži. Renáta Klemensová jako femme fatale si uvědomuje roli manželky a její chápaní je velmi netradiční. Jako žena cítí nedostatek pozornosti a sobecky využívá rodinného přítele Dmitrije Sergejeviče Vagina.

Malíř Vagin, jenž Jelenu každý den maluje, propadá jejímu kouzlu. S vidinou, že ji vysvobodí z chladné náruče Protasova, se mu vyzná ze svých citů vůči jeho ženě. Josef Kaluža hraje velmi skromně, což však neznamená, že by do své role nedával vše. Jeho herecký minimalismus je pozoruhodný. Žádné gesto není zbytečné a každý zdánlivě nesouvislý výraz má své opodstatnění. Stejně jako u všech ostatních, úžasná chemie mezi hercem a rolí.

Ani Protasov není uchráněn nechtěných citů, a tak se dočká velmi intenzivního přívalu vyznání od sestry Čepurnoje Melanie. Tereza Cisovská coby urputná „studentka“ dobývá svého „učitele” a dostává se do velmi prekérních situací. O tom, že má Tereza Cisovská komediální vlohy, není pochyb, ale její obětavost pro roli je až bolestně obdivuhodná.

Obsáhlý, čtyři dějství dlouhý text Maxima Gorkého dostal v Komorní scéně Aréna velmi razantní řez. Tomáš Vůjtek připravil inscenaci o několik postav a dějových zákoutí, ale o to více vše podstatné vynesl na povrch.

Inscenace je to velmi dynamická, plná humoru a excelentních hereckých kvalit. Kdyby se takovýmto způsobem pracovalo s klasikou častěji, vůbec bych nebyla proti.

Evelína Vaněk Síčová, ostravan.cz

Divadlo je hlavně práce, ale taky radost, když se to povede

28. 2. 2024

Marek Cisovský zná v Komorce bez nadsázky každou píď, k souboru patří od jeho počátku. V čerstvě uvedené inscenaci Děti slunce ztvárňuje roli profesora Protasova. V rozhovoru se zamýšlí nad svou novou postavou, mluví o kapele a vzpomíná na začátky divadla.   Myslíš si, že může dílo autora, jako je Maxim Gorkij, oslovit dnešní lidi? To je otázka spíš pro dramaturga, ale já si myslím, že může. Uvádíme upravenou verzi původní hry osekanou o nános jakési propagandy minulého rež...

Březen bude nabitý!

13. 2. 2024

Zahájili jsem prodej vstupenek na představení konaná v březnu. Kromě stálic v našem repertoáru si můžete své místo pojistit na první reprízy novinky Historka o sv. Magdě Johanny Kaptein.  V rámci akce Noc divadel vás kromě oblíbené hry Režisér od Tomáše Vůjtka čeká bohatý program. V neposlední řadě máte poslední možnost shlédnout milostný příběh dvou básníků Úplné zatmění. V prodeji jsou i vstupenky na duben!