Děti slunce

V pořadí druhou hrou nové sezony je „revoluční“ drama Maxima Gorkého Děti slunce. Gorkij svou hru napsal v roce 1905 během svého vězeňského pobytu v Petropavlovské pevnosti. Metoda hry je stejná, jakou používal jeho přítel A. P. Čechov, který krátce před tím zemřel. Postavy hry balancují mezi planým filosofováním a patetickým vyjadřováním svých horoucích citů, mezi diskusemi o budoucnosti lidstva a snahou smysluplně prožít vlastní život. Profesor Protasov, v jehož domě se hra odehrává, je schopen vskutku nevšedních myšlenek: „Jenže my, my lidé, my děti slunce, světlého zdroje života, my sluncem zrození, my nad tím černým strachem ze smrti zvítězíme!“ Ale svět kolem sebe moc nevnímá. Ani duševní nemoc své sestry, ani to, že jeho nejlepší přítel mu chodí za ženou. A do toho všeho vypukla epidemie cholery – průhledná metafora revoluce, která tehdejší Rusko zachvátila. Na tuto ruskou klasiku se podíváme groteskně expresivním pohledem režiséra André Hübnera-Ochodla, jehož režie jsou našim divákům již dostatečně známy.

Inscenace je součástí nabídky Klubu mladého diváka Ostrava.

Hořký Gorkij

Maxim Gorkij (28. března 1868 – 18. června 1936), vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov, se narodil v Nižním Novgorodě. Jeho otec byl truhlář a byl synem důstojníka, matka pocházela z kupecké rodiny. Otec brzy zemřel na choleru a zhroucená matka svého tříletého syna odložila k prarodičům. Katastrofa nastala, když rodinná kupecká živnost zkrachovala a matka v roce 1879 podlehla plicní tuberkulóze. Malý Aljoša musel opustit školu a začít vydělávat. Místo studia jej čekala manuální práce a boj o holou existenci. Jeho jediným formálním vzděláním bylo několik vychozených tříd, ale díky své fenomenální paměti se jako samouk dobral téměř encyklopedických znalostí.

Mládí od svých patnácti let strávil toulkami po Rusku, které poznal jako zaostalou zemi plnou vyděděnců, kteří nemají žádný majetek, jenom své nuzné životy. Z této inspirace vznikají jeho bosácké prózy (z ruského bosjak – tulák, trhan). Pro svou literární tvorbu si zvolil příznačný pseudonym Maxim Gorkij (Hořký), protože nikdo v jeho okolí sladký život neměl, a jako novinář používal pseudonym Jegudiil Chlamida. Stal se jedním z vedoucích redaktorů provinčního listu Samarskaja gazeta (Samarské noviny). V redakci se blíže seznámil s korektorkou Jekatěrinou Volžinovou (bylo jí osmnáct, Gorkij byl o deset let starší) a v roce 1896 se s ní oženil. Narodily se jim dvě děti (Maxim a Káťa), ale šťastné manželství netrvalo dlouho. Gorkij se zamiloval do herečky a revolucionářky Marie Andrejevové a rodinu opustil (aniž by se ovšem rozvedl, takže Volžinová zůstala jeho manželkou až do smrti).

Na popud své nové životní družky věnuje velkou část peněz na podporu bolševického hnutí. V té době je už uznávaným spisovatelem, jehož hry se hrají a prózy čtou po celé Evropě. V lednu 1905 je jako aktivní účastník protivládních protestů zatčen a na měsíc uvězněn v Petropavlovské pevnosti. Celý rok 1905 navazuje kontakty s revolučním podzemím a publikuje v probolševickém časopise Novaja žizň (Nový život), který vydává jeho revolučně zapálená družka Andrejevová. Pod jejím vlivem také vstupuje do Ruské sociálnědemokratické dělnické strany. V prosinci je vládou potlačeno ozbrojené povstání v Moskvě, jehož příprav se Gorkij s Andrejevovou účastnili. Aby unikli zatčení, opouštějí společně Rusko a cestují do Spojených států.

Pobyt v USA ale není nijak příjemný. Tisk Gorkému není nakloněn, a dokonce je obviněn z mnohoženství, protože novináři zjistili, že se dosud nerozvedl. Znechucený Gorkij se vrací do Evropy a za svůj domov si vybírá italský ostrov Capri, který má ideální klima pro léčbu jeho tuberkulózy. Andrejevová, která patří k nejbližším spolupracovníkům Vladimíra Iljiče Lenina, zorganizuje jejich setkání na jaře 1907 v Londýně. Gorkij se s Leninem dostanou do ideového sporu, který ukončí až Leninova smrt. Jeden z nejslavnějších žijících ruských spisovatelů odmítá ortodoxní marxismus, protože hlásá násilí, a Gorkij je ze zásady proti násilným společenským změnám. Lenin to ale nevzdává a dál se snaží získat Gorkého na svou stranu. V roce 1908 za ním dokonce přijede na Capri, kde spolu přátelsky besedují a užívají si krás ostrova (Leninův pobyt na ostrově připomíná od roku 1970 stéla s jeho reliéfem, mimochodem dost odporná). Gorkij ale ví své a v listopadu 1909 napíše Leninovi: „Občas se mi zdá, že každého hodnotíte jen podle toho, jak je pro Vás užitečný – jak se Vám hodí k uskutečnění Vašich cílů, myšlenek, úkolů.“

V únoru 1913 se slavilo v Rusku tři sta let vlády dynastie Romanovců a při té příležitosti vyhlásil car politickou amnestii. Gorkij opouští svou vilu na Capri a vrací se do vlasti. Ze stavu Ruska je ale upřímně zděšen, což v lednu 1914 napsal v dopise svému synovi: „Špatně si zvykám – všechno je nějak jednotvárné, žádné slunce, lidé jsou pořád zachmuření, moc se neusmívají a ještě méně se smějí, chodí líně, s nechutí.“ Svržení carského režimu v únoru 1917 proto přijal s uspokojením. S Leninem, který se vrátil ze švýcarského exilu, se nijak zvlášť nestýkal. Každý měl své vlastní cíle. Lenin chtěl v Rusku převzít moc, Gorkij chtěl v Rusku pozvednout vědu a kulturu. Vojenský převrat v říjnu 1917, který pak bolševici označili za Velkou říjnovou socialistickou revoluci, nic nezměnil na Gorkého averzi k politickému násilí. Mezi lety 1917 a 1918 napsal a publikoval množství protibolševických statí, jež souhrnně nazval Nečasové úvahy a dal jim podtitul Poznámky o revoluci a kultuře. Tyto statě publikoval v časopise Novaja žizň (Nový život) až do července 1918, kdy Lenin další vydávání zakázal. O pár týdnů později (30. srpna) byl na Lenina spáchán neúspěšný atentát. Hned následující den přišel do Kremlu telegram: „Jsme strašně roztrpčeni, znepokojeni, přejeme z celého srdce brzké uzdravení, buďte dobré mysli. Maxim Gorkij, Marie Andrejevová.“ O několik dní později Gorkij uzdravujícího se Lenina navštívil.

Podstatnou roli v tomto překvapivém zvratu sehrála pravděpodobně Marie Andrejevová, která měla na Gorkého silný vliv. Je však také možné, že si velký spisovatel uvědomil, že bolševická vláda je natolik silná, že je s ní třeba počítat jako s dějinným faktem. Avšak ani takovéto pragmatické smíření s danou situací nevehnalo Gorkého do bolševické náruče. I nadále byl velmi rezervovaný, a dokonce si dovolil ve svých dopisech kritizovat stranické vedení. V říjnu 1919 napsal lidovému komisaři vnitra, obávanému Felixi Dzeržinskému, tato upřímná slova: „Dívám se na zatýkání jako na barbarství, jako na vyhlazování nejlepších mozků země, a na závěr dopisu prohlašuji, že sovětské zřízení ve mně vyvolává nepřátelský postoj.“ Málokdo v Rusku si mohl takovou upřímnost dovolit, aniž by nenásledoval spravedlivý revoluční trest v podobě kulky do zátylku.

Ale dopisy dostával i Gorkij. Na počátku července 1921 mu v obavách o jeho zdraví napsal samotný Lenin: „Odjeďte, uzdravte se. Nevzdorujte, prosím Vás. Váš Lenin.“ V té době už měl Gorkij novou partnerku, kterou byla půvabná, o čtyřiadvacet let mladší, a vzdělaná (studia v Cambridgi) Marie Budbergová. Původně byla jeho sekretářkou a důvěrně jí říkal Mura. Měla důležité styky ve vedení státu, a znala se dokonce i se Stalinem. Patrně pracovala pro sovětskou i britskou rozvědku, na Západě se jí proto přezdívalo „rudá Mata Hari“.

V říjnu 1921 opouští Gorkij Rusko a zamíří do Berlína, který je centrem ruské emigrace. Ideově se ale s tzv. bílou emigrací, která je vyhraněně protisovětská, nemůže shodnout. Přece jen je revoluční spisovatel a nechce popřít sám sebe. Jenomže do Itálie, kde se mu tak líbí, nemá vízum, a tak nakonec zvolí pobyt v Československu. Zimu tráví v Mariánských Lázních (pobyt trval od prosince 1923 až do dubna 1924), ale jeho pověst je natolik bolševicky tajemná, že se za něj při udělení víza musel osobně zaručit sám prezident Masaryk (v roce 1912 navštívil Gorkého na Capri a také si s ním dopisoval).

Dvaadvacátého ledna 1924 přichází Gorkému z Moskvy telegram od ženy se zprávou o Leninově smrti. Druhý den telegrafuje lakonickou odpověď: „Na věnec napiš: Na shledanou, příteli.“ Kreml si pak objedná u Gorkého sepsání jeho vzpomínek na Lenina. Gorkij jim dá stručný a „lidský“ název – Člověk. Vzpomínky na Lenina, které vyšly v mnoha zemích ještě dřív, než je Moskva stačila zakázat, způsobily v Rusku skandál. „Neexistuje vůdce, který by v té či oné míře nebyl tyranem“, napsal Gorkij o Leninovi. Možná jej chtěl takto obhájit před dějinami, ale soudruhům ve vedení se takovýto pohled na vůdce proletářské revoluce nijak nezamlouval. Gorkij musel vzpomínky přepsat, a to dokonce několikrát, až z nich vznikla idylická oslava génia revoluce: „Měl v sobě jakýsi magnetismus, který k sobě přitahoval srdce a sympatie lidí práce.“

Ostatně k přepracování měl dost dobrý důvod. Moskva totiž platila náklady spojené s jeho pobytem v zahraničí a Gorkij moc stál o to, aby se mohl opět usídlit v Itálii. Audience sovětského velvyslance u Benita Mussoliniho byla úspěšná a Gorkij se přestěhoval do jihoitalského Sorrenta. Bylo to pro něj šťastné období. Žil s rodinou (byl s ním syn, snacha i vnučka) na státní útraty v nádherné zemi, o níž si běžní občané sovětské říše mohli leda tak nechat zdát. Mura žila konečně po jeho boku,  vedla mu korespondenci v cizích jazycích a organizovala strojopisný přepis jeho rukopisů. Ale tahle idylka netrvala dlouho.

Gorkij byl morálně i materiálně zavázán svým kremelským dobrodincům a Stalin si toho byl dobře vědom. Pozvolna začala systematická kampaň, která měla přimět spisovatele k návratu do vlasti. Vědělo se, že v roce 1928 oslaví Gorkij šedesátiny. Uspořádat velkolepé oslavy, a přimět tak jubilanta Gorkého prozatím alespoň k cestě do sovětského Ruska bylo prvním krokem Stalinova plánu, jehož završením měl být spisovatelův definitivní návrat do vlasti.

Koncem března 1928 přicházela Gorkému jedna gratulace za druhou. Přes padesát evropských spisovatelů sestavilo kolektivní Album-adresář, ve kterém byl nazýván “géniem světové literatury a učitelem života“, „mohutnou životodárnou silou nového Ruska“, „věrným bojovníkem, jenž vždy bojoval a bojuje za svobodu“. Megalomanské přivítání chystal pro oslavence i Stalin. Tomu se ale Gorkij chtěl vyhnout, a tak přijel do Moskvy až 28. května. I tak ho přivítaly tisícihlavé davy, které s jásotem vítaly největšího proletářského spisovatele. Pár hodin nato se Gorkij poprvé setkal se Stalinem, pro něhož představoval „nejcennější kapitál strany, který je třeba ze všech sil chránit“. Stalin se choval přátelsky, ale Gorkij byl ve střehu.

Hned po příjezdu do Moskvy vycítil, že mu ukazují jen to, co chtějí, aby viděl. Aby poznal opravdový život, nasadil si paruku a vydal se v přestrojení do moskevských ulic. A nevěřil svým očím. Všude bylo čisto, lidé se přirozeně usmívali a v nádražním bufetu si pochutnal na vydatném, a přesto levném obědě. Netušil, že personál bufetu tvořili příslušníci tajné policie a že ulice, kterými procházel, byly předem upraveny. Návštěva tedy dopadla skvěle a bylo domluveno, že Gorkij bude do Sovětského svazu přijíždět v květnu a na podzim se vrátí do Itálie, aby se vyhnul kruté ruské zimě, která jeho tuberkulózu mohla jedině zhoršit.

Pokaždé, když přijel, čekalo ho nějaké významné překvapení. Jednou to bylo pojmenování významných moskevských a leningradských ulic jeho jménem, jindy po něm pojmenovali divadla a vrcholem bylo, když se jeho rodný Nižnij Novgorod přejmenoval na Gorkij. Svým způsobem přelomová byla návštěva v roce 1929, během níž se zúčastnil exkurze do pracovní kolonie na Soloveckých ostrovech. Ukázali mu vězně, kteří polehávali v bílých peřinách a četli si denní tisk. Gorkij nebyl tak naivní, aby nepochopil, že jde o divadlo, ale nebyl ani tak hloupý, aby nevěděl, že pravdu už napsat nemůže. Napsal oslavný článek do novin o výchovném účinku práce, která pomáhá politické odpůrce přetvořit v plnohodnotné sovětské občany. Moc dobře věděl, že to, co do článku nenapíše on sám, dopíše za něj korektor.

Na podzim 1933 se už do Itálie nevrátil. Sorrentskou vilu vyměnil za dvě jiné, které pro něj připravil Stalin. Ta první byla na Krymu (bývalá šlechtická rezidence), druhá v Gorkách u Moskvy. Přestože nebyl členem strany, přednesl na prvním všesvazovém sjezdu spisovatelů hlavní referát a byl zvolen předsedou svazu spisovatelů (1934). Tak se upevnila jeho spolupráce s režimem. Gorkij pochopil, že teď už se od něj očekává loajalita, a proto se distancoval od své dřívější polemiky s Leninem. Psal, že se mýlil, a ujišťoval vládu i občany o své oddanosti Leninovu a Stalinovu dílu. Přesto cítil, že je čím dál míň hostem a čím dál víc vězněm. Lidé z ostrahy začali rozhodovat o tom, s kým se může potkat a zda může opustit dům. Jediným pojítkem se světem byly noviny, které měl každé ráno na stole. Netušil, že se tisknou v jediném exempláři speciálně pro něj. A samozřejmě došlo i k ochlazení vztahů se Stalinem, který po něm marně požadoval svou biografii – stejně oslavnou, jako byla ta o Leninovi.

I nadále ale zůstával ikonou režimu, kterému už vědomě sloužil a od něhož se vědomě nechával vydržovat. Bylo po něm pojmenováno největší letadlo světa, které mělo rozpětí křídel 63 metrů a na jehož palubě bylo kino i tiskárna letáků. Agitační velkoletadlo „Maxim Gorkij“ se 18. května 1935 zřítilo, když do něj během letecké exhibice narazil stíhací letoun. Nikdo srážku nepřežil. Pád z výšin měl v sobě něco hodně symbolického.

Když se Gorkij dozvěděl, že jeho dvě vnučky onemocněly chřipkou, vydal se za nimi 27.května 1936 do Moskvy. Ujistil se, že jsou v pořádku a vrátil se do Gorek. Výlet měl ale tragické následky. Prvního června mu lékaři diagnostikují těžkou chřipku s rychle se rozvíjejícím zápalem plic. Lékařské konzilium už 8. června dospělo k názoru, že situace je bezvýchodná. Stalin se na umírajícího spisovatele přijel třikrát podívat, snad aby demonstroval své hluboké city, které ke géniovi literatury chová. Nečekaně silné chrlení krve, k němuž došlo 17. června, výrazně zhoršilo pacientův stav. Druhý den před polednem Gorkij umírá.

Po jeho smrti se brzy začalo šuškat, že byl otráven. Jed prý byl v těle nalezen během pitvy a vše se stalo na Stalinův příkaz. Gorkého žena v roce 1963 prohlásila, že si je otravou naprosto jistá. Důkazy však chyběly. Každopádně mrtvý Gorkij prokázal režimu ještě větší službu než ten živý. Byl pohřben se státními poctami u Kremelské zdi v Moskvě a jeho životopis byl upraven tak, aby se mohl stát součástí sovětské propagandy. Vznikla legenda o velkém proletářském spisovateli, který byl přesvědčeným bolševikem a věrným přítelem Lenina a Stalina. A neustálým opakováním se z ní nakonec stala pravda.

Krvavá neděle a Děti slunce

Gorkij se účastnil krvavých srážek v Petrohradě, které proběhly 9.ledna 1905 a do historie vstoupily jako „krvavá neděle“. Carská armáda střílela do více než stotisícového davu protestujících dělníků, kteří přišli s peticí za carem Mikulášem II., v níž poníženě žádali o zlepšení pracovních podmínek. Den předtím delegace intelektuálů, jejímž členem byl i Gorkij, žádala carské ministry, aby stáhli vojsko z ulic, neboť existovala důvodná obava, že dojde k provokacím, které budou mít za následek střelbu do bezbranného davu. Krveprolití se však nepodařilo zabránit a šokovaný Gorkij napsal ještě téhož dne (9.ledna) jménem celé delegace výzvu „Všem ruským občanům a veřejnému mínění evropských států“. V ní kritizoval vládu i cara a střelbu do dělníků vylíčil jako „uváženou a nesmyslnou vraždu mnoha sovětských občanů“. Zároveň vyzval k boji za svržení cara a samoděržaví (ruská varianta absolutismu, která dodnes funguje). Druhého dne odjel do Rigy, kde byl 11. ledna zatčen a převezen do Petrohradu. Měsíc byl pak vězněn v Petropavlovské pevnosti. Podmínky však nebyly nijak drastické. Vyžádal si papír a tužku, a než byl po měsíci propuštěn na kauci, měl už v hrubých obrysech napsanou hru Děti slunce.

Avšak dobová svědectví v rámci vznikající legendy o milovaném spisovateli vidí události poněkud odlišně. Gorkého tehdejší družka, herečka Marie Fedorovna Andrejevová, se zadostiučiněním líčí uctivý obdiv, s jakým dva četníci exportovali slavného spisovatele vlakem do Petrohradu, neboť věděli, že vezou génia a miláčka Ruska. Stejně tak okolostojící „smekali čapky a klaněli se“. Andrejevová má odlišný názor i na vězeňské podmínky: „Uvěznili ho v Alexejevské pevnosti ve vlhké a studené cele s kamennou podlahou, téměř bez denního světla, oblékli ho do lehkých vězeňských šatů, do hrubého prádla, dali mu širokánské punčochy, které mu neustále sjížděly z nohou, a kožené pantofle. Výbuchy nevole v celém světě a bouře protestů vyvolané zatčením Gorkého, přinutily carskou vládu propustit ho po měsíci z pevnosti, ale tento měsíc silně zapůsobil na jeho zdraví – začalo chrlení krve a velmi prudký kašel.“ Pravda je ale taková, že krev začal Gorkij vykašlávat už deset let před svým zatčením, což bylo provázeno bolestí na prsou, která si prostřelil, když se pokusil spáchat sebevraždu.

Ať tak či onak, Děti slunce Gorkij skutečně začal psát v Petropavlovské pevnosti. V jeho archivu se uchoval rukopis této hry, na jehož první stránku autor připsal: „Napsáno v Petropavlovské pevnosti 16. ledna – 20. února 1905. První sešit. A. Peškov.“ Rukopis tvoří dva sešity, které obsahují úplný náčrt hry včetně nepoužitého a později přepracovaného začátku. V rukopisu byla hra nazvána „Tragikomedie“. Na první stránce je také načrtnutý plán domu Protasovových. Premiéra se uskutečnila v říjnu 1905 v Uměleckém divadle v Moskvě. A jak jste si nejspíš všimli, hra se hraje dodnes.