Rozhovor s hercem Josefem Kalužou

Vybrat si jednu cestu

Dvacetileté výročí vztahu s Arénou letos slaví herec Josef Kaluža. Rodák z Frýdku je doma na prknech divadla stejně jako na chalupě v Beskydech. V rozhovoru vzpomíná na zásadní role, vyslovuje přání do budoucnosti a odtajňuje osobní recept na vyčištění hlavy.

 

Co vám daly a případně vzaly dvě dekády v souboru?

Splnila se mi spousta divadelních snů, například když jsme se stali Divadlem roku. Taky jsem herecky vyrostl, cítím se tady uvolněně a můžu se podílet na dělání divadla, které mě baví. Že by mi působení v KSA něco vzalo, to asi ne. Neměl jsem žádné muzikantské ambice ani jiné rozjeté projekty. Občas třeba nevyjde nějaké natáčení, protože hraju, ale tak to prostě je a herec v angažmá s tím počítá.

 

Které své role považujete za zásadní?

Krásných a pro mě významných rolí jsem hrál spoustu. Když si vzpomenu na úplné začátky, musím zmínit Demetria ve Snu noci svatojánské, kdy jsem se seznamoval s Ivanem Krejčím, který inscenaci režíroval. Dále mi utkvěla v paměti třeba Lidská tragikomedie (role Emila Obnose). Přelomem pro mě byl Zabiják Joe, kde mi Ivan s Tomášem Vůjtkem svěřili roli drsnějšího týpka, navíc v režii Jirky Pokorného v plné síle. Navíc se po této roli už nemůžu chlubit, že nejsem nositelem žádné ceny, protože jsem za Joea Coopera dostal „Jantara“. Vlastně si nevybavím sezónu bez role, ze které bych neměl radost.

 

V aktuální sezoně je to jaká role?

Ve Švejkově návratu hraju Haška – jednu ze zásadnějších rolí hlavně proto, že to byla první větší role po covidu. Nevím, jestli to tak vnímali všichni herci, ale já měl dojem, že mi někdo na tři roky vzal kolo, a pak jsem musel zjistit, jestli na něm pořád umím jezdit. No, umím, to se nezapomíná, ale návrat zpět byl zvláštní. Zároveň je to role pro už zralejšího herce. Uvědomuju si, že jsem po těch dvaceti a něco letech přestal dělat zbytečné pohyby a stal se jaksi úspornějším. I pro diváka je to přehlednější. Již zmiňovaný Ivan Krejčí nám mnohokrát říkal, že je dobré vybrat si jednu cestu, kterou se vydáš, nedělat deset věcí najednou. Už k tomu taky docházím a musím mu dát za pravdu.

 

Máte nějakou hereckou metu?

Vyloženě metu nemám. Rád bych ale vystoupil z vlastního stínu a posunul se. Často mě oslovují lidé s hláškami z Pečeného sněhuláka nebo Skoro na mizině. Mám radost, že mě poznají, zároveň ale toužím ukázat, že zvládám i vážné role. Jako cíl si dávám důstojné zestárnutí s adekvátními rolemi. Myslím to tak, že v padesáti budu asi sotva hrát Romea, i když mentálně jsem pořád trochu děcko.

 

Jaké povolání by vás lákalo, kdybyste nebyl hercem?

Mám vystudovanou strojní průmyslovku, ale pracovat v tomto oboru bych asi nechtěl. Baví mě vidět, jak mi pod rukama něco vzniká, asi bych se věnoval řemeslu, práci se dřevem. Teď nás čeká rekonstrukce chalupy, tam se budu realizovat.

 

Takže jste s manželkou herci chalupáři?

Ano, teď k tomu čerstvě ještě pejskaři. Když nehrajeme, vypadneme z města na chalupu, život tam nám vyhovuje. Někdy se zapojujeme do komunitních aktivit – vaříme sousedské guláše, družíme se se starousedlíky… A když se družit nechceme, zůstaneme na chalupě, pouštíme si muziku z gramofonu a užíváme si samotu. Lenošíme, pejskaříme, houbaříme.

 

Vaše žena Aneta Kaluža Klimešová je členkou činohry NDM. Promítá se herectví do vašeho soužití?

Myslím, že jo, ale spíše kladným způsobem. Máme vzájemné pochopení pro práci druhého, chápeme pracovní tempo a režim, který je poměrně specifický. O divadle se ale bavíme málo a většinou věcně. Taky je to praktické, třeba když potřebuju sám sebe natočit pro agenturu, herecký parťák se hodí. Teď se bavíme točením reklamních videí pro jednu firmu, jsme chalupáři influenceři.

 

Na závěr mi prozraďte, co vám pomáhá udržovat klidnou mysl?

Jezdím rybařit. Vůbec nejde primárně o rybu k večeři, to je příjemný bonus. Když neberou, nevadí. Brával jsem si s sebou texty, že se budu učit, ale nikdy jsem nenašel motivaci přestat zírat do vody a opravdu to otevřít. Vracím se pak domů sice nenaučený, zato mnohem spokojenější. A to je víc, ne?

   

Rozhovor vedla Paula Sodomková