Hra o nenaplněných snech Yerma je dobře využitou příležitostí pro Kamilu Janovičovou

John, přítel, bývalý šéf, úspěšný podnikatel, následně manžel a z té pozice ploditel. John, Michal Čapka. A také Viktor, bývalý milenec – Jan Lefner.

Trojúhelník milostný, pracovní, neukončený a nefungující. Vztahy ploché, bezbřehé a neukotvené. Postavy roztančené v rozbouřeném moři vlastních představ, mihotající se jak světla majáků, které na sebe mrkají, ale potkat se nemohou. Každá z trojice hlavních postav stojí na osamělé bárce, plující svým oceánem. Potkávají se mezi vlnami, aby se opětovně vzdálily. Žijí spolu v osamění.

Simon Stone vytvořil na půdorysu sto let staré Lorcovy předlohy velmi aktuální drama. Hrdinkami obou textů jsou ženy, které touží po dítěti. Obě jsou v naplnění svých představ neúspěšné a cesta k šílenství je nevyhnutelná. Zatímco Lorcovu hrdinku dožene nemožnost otěhotnění k uškrcení manžela, Stone volí jiné ukončení příběhu, nicméně dopad je neméně tragický.

Yerma je mimo jiné výpovědí doby, ve které se odehrává. Důsledky rozhodnutí, jednotlivé životní kroky, neustále se zvyšující pracovní nároky, hektický životní styl, odcizování se a touha žít jinak nebo lépe vedou k posedlosti po dokonalosti.

Stone svou hrdinku nešetří a uvrhne ji do archetypálně rozmanité rodiny. Tři ženy – matka a dvě dcery. Matka Helena (Renáta Klemensová) pragmatická, necitlivá, neempatická, avšak upřímná a nejvíce ukotvená. Sestra Mary (Tereza Cisovská) věčně nespokojená v problematickém vztahu, avšak smířená se svou rolí ženy trpitelky a matky z donucení. A Ona (Kamila Janovičová), úspěšná, spokojená, zamilovaná, ale neplodná.

Yerma je divadelní hra, která přímo vybízí k minimalistickému pojetí scény. Textu, silných emocí a prožitků je tolik, že dostatečně zaplní jeviště. Scénograf Pavel Kodeda vytvořil na jevišti kostru domu, jež odráží vzájemné vztahy, které drží, stejně jako dům, na tenkých konstrukcích. Pustý interiér domu pak zrcadlí prázdné lůno hlavní představitelky. Trochu rušivě na jevišti působí pojízdné štendry, které by plnily stejnou funkci, i kdyby stály na místě.

Kateřina Dušková přizvala do hlavní role Kamilu Janovičovou a kolem ní vystavěla svět jednotlivých silných postav. Malý prostor Arény herečce prospěl. Ačkoliv by se dala nalézt místa, která si ještě musí „sednout“, chemie mezi Kamilou Janovičovou a jejím hlavním hereckým partnerem Michalem Čapkou funguje.

Hra Yerma má rozverný rozjezd, napovídající, že Stone pracuje nejen rád s vulgarismy, ale že umí zaplnit text i rozmanitými klišé, které však v nahuštěné formě dávají dohromady ukázkovou konverzaci jednoho svobodomyslného páru. Za krátkou dobu se dozvídáme, co vše předcházelo momentu, kdy se s párem seznamujeme. Příběh se postupně větví do několika osudů, aby se nakonec zase scelil do jednoho fatálního.

V rychlém sledu na pozadí různých situací sledujeme proměnu představitelky hlavní role. Bezstarostná energická novinářka bez zábran se mění v nervově rozkolísanou ženu sledující jediný cíl bez ohledu na důsledky, které to s sebou přináší.

Kamila Janovičová si s postavou rozumí, její vrstvy jsou uvěřitelné a čitelné. Ve své roli zůstává po celou dobu uzavřená a ukotvená. Dokážu si představit, že s dalšími reprízami poroste i její vcítění a časem dozraje ve stoprocentní Yermu.

Velmi vítám, že do role Johna obsadila režisérka Michala Čapku. Role Johna není tak jednotvárná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Michal Čapka nechává v poklidu svou postavu růst a finální monolog má v sobě velkou sílu a budí respekt.

Jan Lefner působí v roli Viktora jako do nutného počtu. Herecky mu nelze nic vytknout, ale dokázala bych si představit jiný typ herce v jeho roli.

Silné jsou také postavy matky a sestry hlavní hrdinky. Matka Helena si nebere servítky. Renátě Klemensové role velmi sluší, elegantní herečka dodává své postavě šmrnc a správně načasovanou ironií si s rolí doslova pohrává.

Tereza Cisovská opět ukázala, že herectví má zakořeněné v každé své buňce. Přesně vystihuje charakter Mary, což přispívá k vykreslení rozdílnosti obou sester. V menší roli Des se představila Michaela Bajgarová.

Inscenace Yerma trvá dvě hodiny s přestávkou. Uvítala bych, kdyby tomu tak nebylo. První část má příjemné tempo, ta druhá už, ačkoliv se vše zběsile zrychlí, působí už zbytečně utahaně. Všichni tuší, kam zmařená snaha o dítě míří, a konec nepřináší nic objevného, takže cesta k němu by mohla být svižnější.

Yerma nadchne především herecky, což je hlavní devizou všech inscenací Komorní scény Aréna. Citlivá práce se světly dodává představení filmový nádech a jednotlivé postavy dostávají svůj přirozený prostor na rozvinutí svých příběhových linek.

Autor velmi zdařile pracuje s uvěřitelnými postavami, vykresluje je v různých polohách a rozhodně nejsou černobílé.  Téma inscenace není pro každého, ale věřím, že pro zamyšlení se nad celkovým společenským kontextem a postojem k mateřství je velmi přínosná.

                                                                                                                                          Evelína Vaněk Síčová, ostravan.cz