Yerma

Sezónu začneme tragikomedií Yerma, jejíž autorem je současný australský dramatik Simon Stone, který se inspiroval slavnou hrou Pláňka o osudech neplodné ženy ve španělské vesnici. Tu v roce 1934 napsal španělský básník a dramatik Federico García Lorca a Stone přenesl příběh ze španělského venkova do současného velkoměsta, aby z něj vytvořil dechberoucí a zároveň velmi vtipnou hru ze života dnešních třicátníků. Yerma je úspěšná novinářka a blogerka, která prožívá pohodový vztah se svým přítelem. Když se mu zmíní, že by mohli zkusit založit rodinu, trochu ho tím sice překvapí, ale nakonec se shodnou na tom, že věcem nechají volný průběh. Tím se začne komplikovat vše, co bylo dříve přirozeně jednoduché. Cesta k mateřství se stane trnitým putováním, které zásadně ovlivní všechny zúčastněné. Ačkoli je téma víc než vážné, jiskřivě vtipné dialogy jeho tíhu dokážou odlehčit. V režii Kateřiny Duškové, která se u nás uvedla úspěšnými Komáry, se můžete těšit na jeden z největších hitů současného divadla.

Inscenace je součástí nabídky Klubu mladého diváka Ostrava.

Upozornění: v průběhu představení se používá STROBOSKOP. 

Genderový dyslektik Simon Stone

Simon Stone (*19. srpna 1984) je uznávaný činoherní, operní a filmový režisér, který svou kariéru začínal jako herec (a hraje dodnes). Narodil se v Basileji, kde strávil dětství, vyrůstal v Cambridgi, kde studoval filozofii a humanitní vědy, a dospěl v Melbourne, kde studoval dramatická umění. V roce 2007 založil divadelní soubor The Hayloft Project, pro který vytvořil řadu adaptací klasických dramat (Wedekindovo Procitnutí jara, Ibsenův Eyolfek nebo Čechovův Platonov), v nichž nalezl svůj vlastní divadelní raison d’etre. O rok později byla jeho adaptace Procitnutí jara s velkým úspěchem uvedena v sydneyském Belvoir St. Theatre. Neméně úspěšná byla i jeho adaptace Ibsenova Eyolfka, uvedena pod názvem The Only Child (Jedináček), za níž získal svou první divadelní cenu (Sydney Theatre Award for Best Independent Production). V roce 2011 nastoupil jako režisér v Belvoir St. Theatre a brzy začal být vnímán jako enfant terrible australského divadla. Jeho adaptace Ibsenovy Divoké kachny byla k vidění i na významných divadelních přehlídkách v Oslu (Ibsen Festival), ve Vídni (Vienna Festival) a v Amsterdamu (Holland Festival). Tento úspěch mu umožnil, aby se vrátil do rodné Basileje, kde v roce 2015 získal místo kmenového režiséra v Theater Basel a kde režíroval Ibsenova Johna Gabriela Borkmana. Za tuto inscenaci obdržel prestižní Nestroyovu divadelní cenu (za nejlepší režii) a z australského „nezbedného dítěte“ se tak pozvolna stával významný světový divadelní tvůrce.

V roce 2015 natočil film Dcera (The Daughter) – další adaptaci Divoké kachny –, který si získal příznivé kritiky na festivalech v Benátkách, Torontu, Londýně a Stockholmu. Tento Stoneův filmový režijní debut získal v roce 2016 Cenu za nejlepší scénář (AACTA Award) a otevřel tak dveře jeho filmařské kariéře. V té úspěšně pokračoval filmem Vykopávky (The Dig) o objevu pohřební lodi v Suffolku v roce 1939, který natočil v roce 2021 s Ralphem Fiennesem a Carey Mulliganovou v hlavních rolích. Filmu se ale věnuje také jako herec, a to nejen v seriálech, ale i v úspěšných celovečerních filmech (Kokoda, The Eye of the Storm).

Stone jako režisér počítá s aktivní účastí herce, ve kterém chce vidět svého partnera. Avšak ne všichni herci si spolupráci s ním pochvalují. Některým vadí, že zkouška nemá pevný řád, protože režisér neustále přepisuje scény, které se mají zkoušet. Stone to ale dělá zcela vědomě, v žádném případě se nejedná o náhodnou improvizaci. Podle něj totiž není smyslem zkoušky vymezit herci pevně daný prostor, ale umožnit mu prostřednictvím improvizací ze dne na den spolupracovat na konečné podobě textu. Sám k tomu dodává: „Nikdo nevytvoří divadlo pomocí strachu a kompromisů; takhle umění nevznikne.“ A úspěch jeho inscenací svědčí o tom, že tahle metoda funguje.

Jednou z jeho nejúspěšnějších her je adaptace Lorcovy Yermy, kterou uvedl v roce 2016 v londýnském divadle Young Vic v hlavní roli s Billie Piperovou. Z Lorcovy andaluské vesnické dívky se v jeho pojetí stala úspěšná moderní žena, kterou její neschopnost otěhotnět, navzdory několika kolům IVF, přivede až na samý pokraj šílenství. Tahle aktualizace ženských témat je pro Stonea charakteristická. O dva roky dříve uvedl v amsterdamském divadle předního evropského režiséra Iva van Hoveho vlastní úpravu Eurípidovy Médeiy. Stala se z ní vědkyně, jejímž oborem je biochemie, a která má dvě děti s nevěrným manželem. Ten ji nakonec opustí kvůli mladší ženě, ale zároveň si připíše všechny zásluhy na jejím výzkumu.

Už při své první režii ve dvaadvaceti letech zjistil, že je více přitahován ženskými příběhy než těmi mužskými. Sám k tomu dodává: „Myslím, že kdybych měl analyzovat sám sebe, došel bych k závěru, že se dokážu emocionálně i racionálně spojit s ženskou stránkou své představivosti mnohem více než s mužskou stránkou své osobnosti.“ Zároveň si je vědom toho, že v současných kulturních válkách kolem genderového a patriarchálního útlaku, je vstup do téhle problematiky vždy velmi nebezpečný. „Mám dlouhé vlasy a husté vousy a žiju v heterosexuálním vztahu, ale protagonisty mých her jsou ženy. Je opravdu těžké o tom mluvit, protože pro mnoho lidí je to velmi citlivé téma. Ale když už píšete hru, tak chcete jejího hlavního hrdinu napsat tak, abyste ho mohli respektovat a obdivovat. A to mi jde snáz se ženami než s muži.“

To má ale samozřejmě své důsledky. Stone připouští, že jeho mužské postavy jsou mnohem slabší než jejich ženské protějšky, což připisuje svému vnímání mužského světa. Na základě toho dospěl k závěru, že trpí genderovou dyslexií: „Často představuji ženy jako jeho a muže jako ji, za což jsem se dříve styděl.“ Ve snaze vysvětlit její původ se vrací k zážitku z raného dětství ve Švýcarsku. Bylo mu asi pět let a šel domů po schodech za svými dvěma sestrami, když se ho chlapec, který bydlel v přízemí, zeptal, proč má v ruce panenku. Ta vzpomínka je dodnes živá: „Podíval jsem se dolů a uvědomil si, že kluci na hřišti si s panenkami nehrají, ale v mé rodině jsme všichni tři měli svou vlastní.“

Ve dvanácti letech mu náhle zemřel otec, což výrazně ovlivnilo nejen jeho další život, ale i jeho psaní. Neměl se komu svěřit se svými pocity, protože o otci, který vám zemře před očima na infarkt, se nevypráví nijak snadno. Útěchu nakonec našel ve filmu a literatuře, když zjistil, že není zdaleka jediný, kdo prožil takovéto trauma.

Stone zůstal po otcově smrti v rodině plné žen. Jediní dva muži, se kterými si rozuměl, byli jeho homosexuální strýc se svým přítelem. Jako teenager v Austrálii se sám identifikoval jako gay: „Myslel jsem, že být gayem je jediná možnost, jak mohu být mužem, a zároveň být tak něžný, zženštilý, emocionální a bezstarostný, jak jsem si přál.“ Jenomže se mu stále zdály sny o ženách, což bylo poněkud v rozporu s jeho zvolenou orientací. Nakonec musel před svými gay přáteli přiznat svůj heterosexuální „coming out“, a i když měl obavu, že ho budou podezírat z toho, že svou homosexualitu jen předstíral, vše dopadlo dobře. Jak sám říká: „Přiznejme si, že v Austrálii devadesátých let nebylo moc kluků, kteří by se dobrovolně rozhodli být gayi.“

Pokud měl pochyby o své sexualitě, rozhodně nepochyboval o svém povolání. Že se bude věnovat divadlu, věděl už od dětství (snad proto i ta panenka). Během dospívání přečetl pět divadelních her týdně a v šestnácti si už slušně vydělával jako herec v seriálech a reklamách. Během hereckých studií si osvojil, jak se chovat jako muž. „Potřebují muže, aby hráli mužské role, takže jsem ze sebe tak trochu udělal chlapáka.“ Tahle chlapácká změna ho ale brzy začala nudit. Na chlapáka byl přece jen příliš citlivý, což se odráží i v jeho divadelním myšlení.

Ve dvaadvaceti letech byl natolik frustrován z hereckých rolí, které mu byly nabízeny, že v Melbourne založil vlastní divadelní společnost The Hayloft Project, ve které začala jeho režisérská kariéra. Ve třiceti už byl zpátky v Evropě, a to jako uznávaný režisér. Se svou manželkou a dramaturgyní Stefanií Hacklovou žil dlouhou dobu ve Vídni, ale dnes žijí i se svou malou dcerkou v Londýně. O téhle volbě má zcela jasno: „Musel jsem neustále opouštět domov, abych byl tam, kde jsem pracoval. A pak jsem si uvědomil, že jediné místo na světě, kde bych asi moc domov opouštět nemusel, je Londýn, protože je tu film, divadlo i opera.“

Yerma, Lorca, Stone

Španělské adjektivum yerma v překladu znamená pustá, prázdná, ale také neúrodná či neplodná. A právě tento význam měl Lorca na mysli, když hledal titul pro jednu ze svých nejslavnějších her. Ta v českém divadle zdomácněla jako Pláňka a dodnes je ozdobou divadelního repertoáru pro své velké ženské a v pravém smyslu existenciální téma.

Federico García Lorca (1898–1936) měl k divadlu blízko už od svých dětských let, kdy v andaluských vesnicích sledoval produkce místních loutkářů a potulných komediantů. Lidové umění se tak pro něj stalo jedním z hlavních inspiračních zdrojů. Svou první hru Uhranutý motýl napsal v roce 1919 ve svých jednadvaceti. Zájem o divadlo jej dovedl až k založení studentského divadelního souboru La Barraca (barák, vesnický dům), s nímž po španělském venkově hrál aktuální úpravy starých španělských dramat (Život je sen Calderóna de la Barcy, Fuente Ovejuna Lope de Vegy, Sevillský svůdce Tirso de Moliny či Cervantesovy mezihry).

Yermu, tragickou báseň o třech jednáních a šesti obrazech, napsal v roce 1934 a téhož roku byla hra uvedena v madridském Teatro Español. Lorca věděl moc dobře, jak a o čem chce svou Yermu napsat, o čemž svědčí následující věty: „Téma, jak víte, klasické. Chci je však rozvinout novým způsobem a s novým zaměřením. Je to tragédie se čtyřmi hlavními osobami a chórem, jak mají tragédie vypadat. Je třeba se vrátit k tragédii. Zavazuje nás k tomu tradice našeho dramatu.“ A Lorca byl svými diváky už tehdy vnímán jako dramatik, jehož hry v sobě skrývají až antickou osudovost. Yerma je toho skvělým příkladem. Drama mladé ženy, která navzdory všemu a všem vášnivě touží po dítěti, má skutečně rozměr antické tragédie. Zároveň je to ale silná dramatická báseň, do níž chór vesnických žen a dívek vnáší ozvuky andaluského folkloru. Jenomže ani tyto lyrické vsuvky nezabrání krutému vyznění hry. Hlavní hrdinka v závěru uškrtí svého manžela, který s ní nechce zplodit dítě, protože život bez dětí mu připadá pohodlnější. „Sama jsem zabila své dítě!“, to jsou slova, kterými okomentuje svůj čin.

Hrdinka Stoneovy Yermy sice svého manžela nezavraždí, ale její tragédie není o nic menší. Ambiciózní lifestylová novinářka, která je hrdá na svůj hojně navštěvovaný blog, je ztělesněním profesionálního úspěchu. Sebevědomá žena, která píše o tom, jak se žije, jak by se mělo žít, případně o tom, jak žije ona sama, podlehne volání mateřského pudu. Náhle cítí, že vesmír, který tak úspěšně dobyla, je bez dítěte mrazivě prázdný. Snaze otěhotnět podřídí celý svůj život, aniž by si uvědomovala, že tím zároveň ničí své nejbližší okolí. V této jízdě do pekel není čas na lyrické vsuvky; prvotní posedlost dítětem se stupňuje až k psychedelickému šílenství, které po sobě zanechá jen apokalyptické trosky dřívějšího vztahu. Každopádně Stone ve své hře ukázal, jak moc je toto téma aktuální i dnes, kdy se snažíme suverénně ovládat své životy, a odmítáme si připustit, že život se až tak úplně ovládnout nedá.

Každý desátý

V obecném povědomí je těhotenství běžnou záležitostí. Muž a žena se rozhodnou mít dítě a mají ho. Někdy se ani nerozhodnou, a někdy je těhotenství dokonce nečekanou životní komplikací. Pro každý desátý pár je však těhotenství přáním, které zůstává nesplněno. A přitom by všechno mělo být tak snadné!

Spermie jsou schopny oplodnit vajíčko od tří až do šesti dnů od pohlavního styku. Ale pokud čekají tak dlouho, klesá jejich funkčnost a šance na oplodnění se snižuje. Ideální je, když se spermie dostanou do pochvy jeden den předtím, než vajíčko ve vaječníku dozraje. Vajíčko je po ovulaci schopno oplození pouze 20 až 24 hodin. Neproběhne-li pohlavní styk v době pěti dní před ovulací a 24 hodin po ovulaci, je otěhotnění téměř nemožné. Z těchto důvodů je v manželstvích, v nichž jsou muž nebo žena opakovaně dlouhodobě mimo domov, naděje na oplodnění výrazně snížena.

Pokud ale proběhne pohlavní styk ve správnou dobu, nemělo by být oplodnění přece žádným problémem. Je. U dvacetiletých žen dochází k otěhotnění jednou za čtyři až šest menstruačních cyklů. Mezi 25. a 35. rokem je pravděpodobnost otěhotnění asi 16 % a po čtyřicátém roce nedosahuje ani 5 % na jeden menstruační cyklus. Přesto se průměrný věk matky při narození prvního dítěte neustále zvyšuje. Podle Českého statistického úřadu byl v roce 2022 průměrný věk prvorodičky 28,8 let, zatímco matky dnešních třicátnic a třicátníků měly první dítě, když jim bylo v průměru 22,5 roku.

Odkládání mateřství má své známé příčiny. Ženy chtějí nejprve ukončit své vzdělání, najít si dobré zaměstnání, byt a v ideálním případě i stálého partnera. A to chce samozřejmě čas. Na druhé straně jsou ale vystaveny zvídavému tlaku okolí, který se projevuje duchaplnými otázkami typu: „Proč ještě nemá děti? Na co čeká? Až už to pak nepůjde?” Poslední otázka je obzvláště krutá, nicméně nijak neobvyklá.

Pravdou také je, že pokud žena neotěhotní po jednom roce pravidelného pohlavního života, je na místě uvažovat o vyšetření a případné léčbě. Někdy je manželům nabídnuta i metoda mimotělního oplodnění.

Základní metodou mimotělního oplodnění je IVF (In vitro fertilizace, tedy „oplodnění ve skle“, ve zkumavce). Má sedm fází:

1. Podávání léků k podpoře růstu vajíček ve vaječníku.
2. Sledování účinku léků a přizpůsobení dávek podle individuální reakce.
3. Podání hormonu, který zahájí poslední fázi zrání vajíček.
4. Odběr vajíček z vaječníku.
5. Přidání spermií k vajíčku.
6. Výběr správně oplodněných vajíček a kontrola růstu embryí.
7. Embryotransfer, přenos embryí do dělohy.

V laboratoři jsou vajíčka uchovávána ve speciálních roztocích, které vytvářejí obdobné prostředí jako je v těle ženy. Vajíčka dozrávají v termostatu a pak se k nim přidávají spermie, získané prostřednictvím masturbace v den odběru vajíček. Do spermatu se nesmí dostat žádné bakterie, proto si musí partner omýt důkladně penis. Někdy se používá i zmrazené sperma (pokud je partner dlouhodobě nepřítomen). Oplodnění při IVF nastává tak, že jedna z desítek tisíc spermií přidaných k vajíčku do něj sama pronikne. První den po odběru vajíček, asi 16 až 18 hodin po přidání spermií, se u správně oplodněných vajíček vytvoří dva kulovité útvary – prvojádra. Jsou to chromozomy připravené ke spojení, přičemž jedno prvojádro je mateřské (pochází z vajíčka) a druhé je otcovské (pochází ze spermie). Z nich vznikne embryo. To však potřebuje v každé fázi svého vývoje jiné složení živného prostředí, a proto se každý den přenáší do jiného roztoku. Nakonec se embryo přenese do dělohy. Embryotransfer je jednoduchý nebolestivý výkon. Většinou se do dělohy přenáší dvě embrya, zbylá se zmrazují.

V prvním cyklu IVF otěhotní 35 až 50 % žen a pravděpodobnost otěhotnění v dalším cyklu je víceméně stejná. Cykly se proto často opakují. Úhrada IVF je v každé zemi jiná, např. v Izraeli hradí zdravotní pojišťovny libovolný počet cyklů, u nás tři až čtyři a ve Velké Británii ani jeden. Na uhrazení IVF cyklu pojišťovnou je však nutné splnit řadu podmínek, a i v takovém případě je třeba očekávat doplatek za léky a příp. nadstandardní péči ve výši 5–20 tisíc korun. Pokud se na úhradu pojišťovnou žena nekvalifikuje (popř. již vyčerpala hrazené úkony), cena jednoho cyklu IVF se pohybuje od 50 do 80 tisíc.