Děti slunce aneb jak Gorkého tragikomedie promlouvá k dnešku

V KS Aréna měla 13. ledna premiéru málo hraná tragikomedie Maxima Gorkého DĚTI SLUNCE, kterým Aréna navazuje na cyklus s odstupem uváděných her A.P.Čechova. Trochu mladší autor hrou podobného ražení reagoval na bouře lidu v Petrohradě roku 1905, kdy byl za protestní dopis carovi na měsíc internován v Petropavlovské pevnosti. Napsal tam obrysy dramatu, v němž  líčí osudy několika osob scházejících se v jedné měšťanské domácnosti. Většina z nich neví, co si se sebou počít, někteří milují toho nepravého a přitom sní po tom, aby společnost byla lepší, a věří, že všichni lidé jsou děti slunce. A jsou přinuceny reagovat na epidemii cholery řádící v jejich sousedství. Hru, která promlouvá k dnešku, dramaturgoval a přeložil (pár postav vypustil) Tomáš Vůjtek, upravil ji a režíroval, včetně návrhu scény a kostýmů, německo-polský tvůrce André Hübner-Ochodlo.

Hraje se na scéně se třemi velkými panely na bocích, v popředí je rozkládací stůl se čtyřmi židlemi, vlevo stojí pohovka a pozadí tvoří rozměrný panel deformovaně zrcadlící hrací prostor, avšak po nasvětlení zezadu je průhledný a může za ním probíhat akce. Na celé pozadí jsou v jednom okamžiku promítány i bouře lidu. Postavy jsou v kostýmech, které přivezl sám režisér a svou různorodostí jsou situovány do bezčasí. Autorem hudby občas dunivě ohlušující ze zapínaného a vypínaného rozhlasu je Adam Żuchowski.

Děj se odehrává v průchozím pokoji, kam doléhají hlasy z ostatních prostor měšťanského bytu. Žije tady roztržitý chemik Pavel Fjodorovič Protasov pořádně nevnímající ostatní, ani svou nespokojenou ženu Jelenu Nikolajevnu, ani svou křehkou sestru Lízu, ani starého sluhu Antonova. Docházejí sem veterinář ukrajinského původu Boris Nikolajevič Čepurnoj, který se dvoří Líze, i jeho sestra, naivní Melanie kořící se  Protasovovi, i jeho někdejší spolužák a přítel, malíř Dmitrij Sergejevič Vagin usilující o Jelenu. A občas se tu objeví obhroublý řemeslník Jegor, aby informoval o událostech venku. Vlastně se tu toho děje poměrně málo, ale o to jsou silnější city postav, které si při svém usilování leccos namlouvají, žijí v klamu a přitom nevědí, co si počít a jak žít dál ve světě rozkolísaném bouřemi vládnoucími venku.

Do tohoto malého světa je divák vtažen prostřednictvím postav. Marek Cisovský pojal Protasova jako roztržitého, nechápavého a pobíhajícího vědce ponořeného do svého zkoumání. Jeho ženu Jelenu vykreslila Renáta Klemensová jako věcnou a neuspokojenou bytost, jíž chybí skutečná láska, ať už je prohlašovaná Vaginem nebo spíše mimoděk manželem. Melanie Terezy Cisovské je naivní a hledá spásu v citu ke svému bohu Protasovovi. Herečka přitom projevuje smyl pro komediálnost, když se koří chemikovi a domlouvá s jeho ženou. Líza Anny Čonkové je psychicky křehká bytost, která dlouho neví, zda se oddat dvoření Čepurného. Ten zase v pojetí Vlastimila Burdy je skeptický, racionálně pojímá svět a upíná se k Líze. Zatímco Vagin Josefa Kaluži sice usiluje o Jelenu, ale jinak je spokojen při svém malování. Vladislav Georgiev pojal starého sluhu Antonova s mírnou nadsázkou jako starostlivého a snaživého škobrtajícího muže. Zástupce lidu Jegor Vojtěcha Lipiny je obhroublý, bije svou ženu, a když se napije i nebezpečný.

André Hübner-Ochodlo buduje své divadlo od textu až po režii. Přitom své inscenace staví jako svět výrazných obrazů a k tomu využívá scénu, světlo i hudbu. Ve hře jsou to nejprve pohyby postav deformovaných odrazivým zrcadlem, pak s jejím prosvětlováním i hra velkých panelů, nakonec je to pohled na celou společnost sedící u stolu, nasvětlenou šikmo shora jakoby sluncem. Ostatně formulace „děti slunce“ tu několikrát zazní. Inscenace oživená přesvědčivou hrou dokonale sehraného souboru diváka vtáhne a přiblíží mu tak dobu před více než sto lety. Jejich svět je nám blízký nejen city postav, ale i tím, co se v něm děje. U nás sice neřádí cholera, ale lidi ohrožuje covid, nejsou tady lidové bouře, ale je tu blízko válka, inflace a další problémy. „Něco se tady děje a lidé se musí zorientovat, pasivita inteligence musí skončit“ říká Hübner-Ochodlo ke hře, kterou u nás mohl inscenovat. V ostře protirusky orientovaném Polsku by mu to dovoleno nebylo. Nám nabídl silnou, sugestivní podívanou.

Milan Líčka, i-divadlo.cz