Aréna bude páchat dramatické hříšky Antona Pavloviče

14. 10. 2022

Komorní scéna Aréna uvede 22. října 2022 premiéru čechovovské tragikomedie Tohle není Višňový sad. Sám Anton Pavlovič žádnou hru, která by se odkazovala k jeho poslednímu dramatickému veledílu, samozřejmě nenapsal, a to ani v jakémsi věšteckém prozření přímo pro Arénu. Ještě než však napsal svoje neslavnější celovečerní hry, se kterými se naše divadlo už v minulosti úspěšně popasovalo, věnoval se Čechov neméně úspěšně jednoaktovkám. Svou ranou tvorbu v jednom dopise označil slovy: „Natropil jsem též nějaké hříšky jakožto dramatik, avšak nikoli příliš velké.“ Náš dvorní dramatik a kmenový dramaturg Tomáš Vůjtek se v návalu inspirace rozhodl spáchat také takový dramatický hříšek a jal se Čechovovy aktovky, které můžeme znát pod názvy Medvěd, Námluvy a Labutí píseň, nejen nově přeložit, ale rovnou adaptovat do nového celistvého tvaru. 

K čechovovskému hřešení jsme povolali dalšího mnohaletého obdivovatele Antona Pavloviče, bývalého ředitele Činohry Slovenského národního divadla, režiséra Romana Poláka. Ten se se všemi Čechovovými celovečerními hrami vypořádal již v minulosti: „Když jsem v Martině před pěti lety režíroval Višňový sad, měl jsem za to, že už jsem s Čechovem skončil. Jenže pak přišla Aréna s nabídkou těchto tří aktovek, a to mě překvapilo, protože co se asi dá v jednoaktovkách říct víc než v jeho velkých hrách? Jenže ten celek, do kterého to spojil dramaturg Tomáš Vůjtek, mě něčím šíleně dráždil. Nejspíš proto, že jsem nejdřív vůbec nevěděl, co s tím. 

 

Největšího přepracování doznala benefiční hříčka Labutí píseň. Zatímco u Čechova se odcházející herec Světlovidov rozvzpomíná na své největší shakespearovské role, ve Vůjtkově úpravě se jedná o pravého čechovovského herce, který dle vlastního mínění rozuměl postavám ruského klasika skoro stejně dobře jako jejich autor (a dost možná i o něco lépe). Dát sbohem prknům, která znamenají svět, je pro někoho, kdo na nich strávil celý život, prakticky nemožné, a tak Světlovidov odmítá opustit jeviště, dokud si s ním jeho kolegové nepřehrají alespoň Medvěda a Námluvy, když už vějičkám v podobě výstupů z celovečerních her velkého klasika trpělivě odolávají.

 

Přestože jsou aktovky spojené do jednoho provázaného celku, každá z nich si říká o unikátní přístup, pokud jde o žánr i o styl herectví. Labutí píseň, která to celé rámuje, je vlastně one man show člověka, který si chce dokázat, že zvládne zahrát úplně všechno, i když je to svým způsobem klaun. Medvěd nabízí velice zajímavý vztahový konflikt dvou absolutně charakterově odlišných bytostí, které jsou přes veškeré rozdíly schopné najít si k sobě cestu. A to, že jsou tohoto souladu přese všechno schopny, je vlastně nádherné. No a Námluvy, ty na jednu stranu hercům nabízejí možnost se vyřádit a vytvářet komické figurky, ale zároveň je pod touhle klauniádou téma, které – bohužel – vystihuje naši současnou realitu: dokud budou lidé trvat na své vlastní pravdě a na tom, že jenom ta jejich pravda je ta jediná správná, tak i když se k sobě budou chtít dostat sebevíc, ta jejich dogmatická neústupnost je dovede jedině ke konci, ke konfliktu a ke smrti. Je až neuvěřitelné, jak tahle Čechovova zdánlivá hříčka promlouvá o světě, v němž momentálně žijeme, přibližuje režisér Roman Polák.

 

Zatímco Medvěd i Námluvy se na českých jevištích objevovaly poměrně pravidelně, o Labutí písni už to neplatí. Přitom sám Čechov ji s hrdostí označoval za nejkratší drama na celém světě“ a chlubil se, že ji napsal za pouhou hodinu a pět minut, a za klíčovou ji považuje i dramaturg Tomáš Vůjtek: Právě Labutí píseň dodává naší inscenaci hořký podtón, který nás na Čechovovi vždycky bavil především. Ať už je to díky úvahám o smyslu života stráveného v divadle, nebo té až groteskní neschopnosti rozloučení, kterou důvěrně známe třeba z Višňového sadu. Také proto se na něj v názvu odkazujeme.

 

V hlavní roli vytrvale neodcházejícího herce Světlovidova se představí Vladislav Georgiev, kterému v jeho divadelních reminiscencích budou vypomáhat Renáta Klemensová, jakožto tajemná femme fatale s označením „Ta druhá“, a Milan Cimerák coby zoufale bezbranný nápověda Nikita.

 

Anton Pavlovič Čechov, Tomáš Vůjtek: Tohle není Višňový sad
Divadlo je past. Není z něj úniku.

Překlad a úprava Tomáš Vůjtek Režie Roman Polák Dramaturgie Tomáš Vůjtek Scéna Roman Polák Kostýmy Katarína Hollá
Hrají Vladislav Georgiev, Renáta Klemensová a Milan Cimerák

Veřejná generálka 21. října 2022 od 11.00
Premiéra 22. října 2022 od 18.30
Nejbližší reprízy 24. října 2022 od 18.30, 30. října 2022 od 17.00 a 21. listopadu 2022 od 18.30

Komorní scéna Aréna uvede oceňované drama Historka o sv. Magdě

14. 3. 2024

OSTRAVA, 13. 3. 2024 – Ostravská Komorní scéna Aréna uvede 16. března premiéru činohry Historka o sv. Magdě. Jde o mezinárodně oceňované dílo německé autorky Johanny Kaptein. Uznávaná tvůrkyně rozhlasových a divadelních her, která se věnuje i prozaickým textům, získala za svou prvotinu „Die Geschichte von St. Magda“ v roce 2005 prestižní odborné ocenění v Berlíně (Stückepreis der Schaubühne Berlin). V roce 2006 získala rozhlasová verze cenu Ganz Ohr. V roce 2007 měl text svou činoherní premiéru v Bádenském státním ...

Ostravská Komorní scéna Aréna uvede premiéru dramatu Yerma, excelentního díla Simona Stonea podle Federica Garcíi Lorcy

12. 10. 2023

OSTRAVA, 12. 10. 2023 – Už tuto sobotu budou mít diváci v Ostravě výjimečnou příležitost vidět v premiéře drama Yerma, pod nímž jsou autorsky podepsána hned dvě velká světová jména – uznávaný kosmopolitní činoherní, operní a filmový režisér Simon Stone a fenomén španělské literární a dramatické tvorby 19. a 20. století Federico García Lorca. Stoneovu hru na motivy Lorcova díla uvede Komorní scéna Aréna v sobotu od 18:30 hodin.  Španělské adjektivum „yerma“ v překladu znamená pustá, ale také neúrodná či neplodná. A prá...