Mandragora

Mandragora patří k nejúspěšnějším komediím italské renesance a pojednává o hloupém manželovi, který si v podstatě říká o to, aby byl klamán. Avšak tématem této kruté komedie není jen lidská hloupost, ale především zkaženost celé společnosti, v níž morálka, jakkoli je pokrytecky  vyžadována, ochotně ustupuje osobnímu prospěchu.

Niccolò Machiavelli se narodil v nepříliš zámožné patricijské rodině florentských notářů (jeho otec Bernardo byl právník) 3. 5. 1469 a ve Florencii také 22. 6. 1527 zemřel. Velmi brzy se prosadil jako diplomat a stal se florentským státním sekretářem a vyslancem. Plnil choulostivá poslání v Itálii i mimo ni. Během let 1507–1511 byl Machiavelli pověřen čtyřmi misemi do Francie a jednou misí do Německa, kromě mnoha jiných v Itálii a u papežského dvora. Když se roku 1512 vrátil do Florencie rod Medicejských, byl Machiavelli obžalován ze spoluúčasti na spiknutí, jež je vypudilo, uvězněn a mučen, nakonec však přece jen propuštěn a vykázán z města, s tím, že nesmí opustit území republiky. Uchýlil se na svůj statek u San Casciana nedaleko města, kde studoval antické autory. Latinu ovládal natolik, že se stala jeho druhým jazykem. Četl Cæsara, Cicera, Tacita, Suetonia, básníky Vergilia, Ovidia a další římské i do latiny přeložené řecké autory. Především však zde sepisoval své politické názory, aby Medicejským dokázal, o jak cenný mozek přišli. Roku 1520 byl omilostněn a vrátil se do Florencie, kde jako oficiální dějepisec sepsal Florentské letopisy (1520–1525, vydány 1532). Sepsání Florentských letopisů (de facto prvních dějin Itálie) vyneslo Machiavellimu uznání a po letech opět úřad. Stal se inspektorem opevnění Florencie, ale po nové porážce Medicejských byl úřadu zbaven. Marně se pak ucházel o místo státního sekretáře a krátce nato těžce onemocněl (patrně ho trápily žaludeční vředy) a v chudobě zemřel.

K jeho nejvýznamnějším spisům patří Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia (1513–1519, vydáno 1531), které oslavují ústavu starého Říma a spatřují záchranu státu ve vládě silného panovníka, který by dokázal vzdorovat církvi i šlechtě. Jak by měl takový vládce vypadat, popsal podrobně ve spisu Vladař (1513, vydáno 1532). Tento útlý spis obsahující 26 krátkých kapitol vyšel poprvé až po Machiavelliho smrti, ačkoliv jej začal psát hned po vykázání z Florencie. Autor sice dílo v úvodu věnuje Lorenzovi II. Medicejskému, ale dokonalým typem vladaře byl pro Machiavelliho Cesare Borgia. Tito dva muži se poznali v červnu roku 1502 a setkávali se spolu přes tři měsíce. Cesare Borgia byl nelegitimním synem papeže Alexandra VI., který ho jmenoval kardinálem. Avšak Cesare se zřekl duchovní kariéry, a to proto, že si chtěl v politice vybudovat kariéru slibnější. Podílel se na vraždě svého bratra, dobil švagra, když hrozilo, že se uzdraví z poranění, a stal se proslulým svými příliš intimními styky se sestrou Lukrécií, k níž pociťoval nevšední náklonnost i její otec – papež. Jedná se o klíčové dílo, které obsahuje politické úvahy odhalující a popisující mechanismy fungování moci a definuje zásady pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů doby a státu. Autor touží po jednotném státu, který by byl spravován moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země.

Zabýval se i vojenstvím ve svém spise O umění válečném, ve kterém vychvaluje starořímskou taktiku a politiku: „Nebylo by pro nás nijak těžké následovat římské ctnosti. Zamyslíme-li se totiž nad principy života Římanů, nad zákony a uspořádáním jejich republiky, objevíme mnohé, co by náš dnešní svět mohl s úspěchem převzít. A které jsou ony chvályhodné principy antických národů? Vážit si a odměňovat ctnosti, nepohrdat chudobou, ctít vojenský stav a zajistit potřebnou disciplínu, mít občany k tomu, aby žili ve shodě a jako rovný s rovným, nadřadit obecný zájem soukromému.“

Ale jeho nejvýznamnějším dílem, kterým se navždy zapsal do dějin světové literatury, je komedie Mandragora, jedna z mála skutečně geniálních komedií italské renesance. Na rozdíl od většiny soudobých veseloher, v nichž hrdinova směšná posedlost vlastními tužbami či sled nečekaných situací jenom dočasně narušují v závěru obnovenou harmonii vztahů, posměšný happyend v Mandragoře je založen na pouze zdánlivém zachování dobrých mravů. Komedie je podle Machiavelliho „zrcadlem soukromého života“, autor v ní však reflektuje stejný svět jako ve svých politických traktátech („Všichni lidé jsou špatní, dokud je nutnost nepřivede k tomu, aby byli dobří.“). Machiavelli demonstruje, jak vratké jsou veškeré mravní zásady, pokud se střetnou s reálným, konkrétním zájmem, neboť bez ohledu na ně postupují lidé tak, aby dosáhli svého cíle. Motorem všeho lidského počínání jsou podle Machiavelliho právě tyto konkrétní zájmy. Tam, kde se střetávají s morálkou nebo náboženskými příkazy, musí se nakonec morálka i náboženství těmto zájmům přizpůsobit. Proto je Mandragora komedie velmi krutá.

Lze v ní rozeznat mnoho motivů, převzatých zřejmě z Dekameronu, ale nanejvýš inspirativní mohla být i historka (údajně pravdivá), kterou zaznamenal Machiavelliho přítel Francesco Vettori. Mladý lékař Gualberto miloval osmnáctiletou Dianoru, manželku starého, tělem i duchem vetchého doktora práv Lodovica Bologniniho. Dianora vymyslela plán, jak obelstít manžela. Předstírala duševní nemoc a lékař navrhl manželovi terapii. Dianoru by vyléčil, kdyby se v ní podařilo vzbudit velký strach. Nabídl i pomoc. Navlečen do medvědí kůže vnikl do její ložnice, aby ji vyděsil a hned její hrůzu rozptýlil.

V tomto směru je velmi poučná Machiavelliho korespondence s F. Vettorim, v níž si přátelé navzájem vyprávěli o různých milostných dobrodružstvích. Machiavelli nejednou uvažoval o rozmarech Amorových a radil příteli: „A tak, můj pane, žijte spokojeně: nedejte se vyděsit, postavte se štěstěně tváří v tvář a chopte se toho, co vám poskytnou dráhy hvězd, možnosti času i lidí, a nepochybujte, že přetrhnete všechna pouta a zdoláte jakoukoli nesnáz.“

Ke štěstí se člověk nemá obracet zády a má se radovat z darů, které život nabízí. Jenomže Mandragora je komedie dvojaká. Co je k smíchu, je také k pláči. Ligur, který je mnohem uměřenější než vášněmi zmítaný Kallimach, podniká celou akci jako experiment, který nemůže nevyjít, protože kalkuluje s lidskou omezeností a ničemností. K zásadám tehdejší komedie patřilo, že postava, která se napraví, nese obvykle mravní naučení hry. Tak je tomu i zde. Paní Lukrécie se zřekne své morálky a v tom spočívá její paradoxní mravní vítězství.

O vzniku Mandragory byly vyslovovány různé hypotézy. Jejich rozpětí je dost velké. Od roku 1504 (kdy se děj podle některých narážek odehrává) až do roku 1520, kam ji řadí první výslovná a nepopiratelná zpráva o jejím uvedení. Nyní převládá názor, že byla prvně uvedena o karnevalu nebo v červnu 1518 a napsána těsně předtím. V obou případech lze předpokládat těsnou souvislost se sňatkem Lorenza II. de‘ Medici, vévody urbinského, s Madeleine de la Tour d’Auvergne. Jestliže byla uvedena o karnevalu, hrála se před odjezdem ženicha do Francie, jestliže až v červnu, hrála se při oslavách příjezdu manželského páru. Druhá verze ovšem nevylučuje první, protože mohlo běžet i o reprízu.

Z této datace vyvozují někteří badatelé dalekosáhlé závěry. V nejkrajnějším výkladu je Mandragora interpretována jako alegorie oslavující návrat medicejského vládce. Kallimach přijíždí z Francie, kde prožil dvacet let, podobně jako Lorenzo II. de‘ Medici. Vystupuje ve hře jako lékař – „medico“, což je lichotivá narážka na jméno vládnoucího rodu – Medici. Ale na alegorii je tato komedie příliš živá a příliš jízlivá. Kdyby chtěl Machiavelli oslavit vládnoucí rod, mohl by použít mnohem vhodnější látku z nějaké antické komedie, jak bylo v té době zvykem.

Ohlas Mandragory byl veliký. V roce 1520 se patrně hrála v Římě v přítomnosti papeže Lva X., nejspíše v provedení florentských herců. V únoru 1522 se hrála v Benátkách a na repríze bylo tak nabito, že se poslední dějství nemohlo dohrát. O čtyři roky později se zde hrála znovu, tentokrát však pod titulem Komedie o Kallimachovi, což je i titul prvního knižního vydání (Comedia di Callimaco e di Lucretia, vydána asi 1518). O představení psal Machiavellimu G. Manetti, který při něm dělal nápovědu. Zdůrazňuje, že téhož dne před týmž publikem hrál jiný soubor Plautovy Menaechmy a „ač je to komedie antická a krásná a hráli ji velmi dobří herci, přesto ji ve srovnání s tou vaší všichni považovali za mrtvou věc. (úspěch se opakoval i o repríze) … a ti naši obchodníci si řekli, že kdyby zase mohli něco dostat od vás a ne od někoho jiného, mohli by to zahrát už prvního května, jestliže by to dostali včas…“ Manetti prosí i o verše a písně ke chvále žen a aby si autora zavázal, posílá mu balíček zvláště výborného kaviáru.

Od Machiavelliho se tedy netrpělivě očekávaly další věci. V té době se ovšem už ve Florencii hrála jeho druhá komedie Clizia, která se však Mandragoře ani zdaleka nemohla rovnat. Její kvality překonat už prostě nedokázal. Machiavelli tak zůstal autorem jedné jediné komedie, ale komedie natolik jedinečné, že se hraje dodnes.