Rozhovor s Annou Čonkovou

11. 01. 2024

Nejsme někdy až příliš sobečtí? Možná si uvědomujeme, co je špatně, a rádi bychom s tím něco udělali, ale čekáme, až zodpovědnost vezmou do svých rukou jiní. Gorkého ruská klasika Děti slunce dorazila na prkna Komorní scény Aréna (KSA), premiéra je připravena na sobotu 13. ledna. S herečkou Annou Čonkovou jsme si mimo jiné povídali, jak se dokázala vcítit do postavy psychicky nevyrovnané Lízy.

Jste další exemplář slovenského talentu na české divadelní scéně. Studovala jste DAMU, máte zkušenosti z českých i slovenských divadel. Cítíte se už v Ostravě doma?

Ostrava je po mnoha stránkách inspirativní město. Překvapilo mě, jak je zelená, to jsem nečekala. Je jedinečná i v tom, že městská tramvaj jezdí až do přilehlých vesniček. Cítím se tady dobře hlavně díky tomu, že tady mám část rodiny a v divadle máme moc fajn kolektiv. Doma je ovšem doma.

Pro mnohé je Komorní scéna Aréna kultovní prostor. Nebudu se vás ptát, jak se vám tam líbí. Tuším, co byste odpověděla, ale je třeba podobné divadlo svým naturelem na Slovensku? Případně jaký zvuk má KSA na Slovensku?

Ano, tušíte dobře, jak bych odpověděla (úsměv). Komorní scéna Aréna má pořád dobré jméno. Zároveň jí lokace kousek od nábřeží a mostu Miloše Sýkory dodává svoji specifickou atmosféru. Člověk se po představení může třeba projít podél řeky. Mám ráda města, kterými protéká nějaká dominantní řeka, i když ve srovnání s bratislavským Dunajem je Ostravice jen stružka. Ale díky i za ni! Myslím, že Aréna je svou specifičností srovnatelná například s bratislavskou Astorkou, kterou vnímám rovněž jako divadlo založené především na partnerském herectví. Co mě ale překvapilo, je dámská šatna. Myslím, že je Aréna divadlo s nejnižším počtem hereček v souboru v celém Česku a Slovensku!

Premiéra nové inscenace Arény Děti slunce klepe na dveře. Patří ruská klasika do šuplíku vašich oblíbených?

Mé první setkání s ruskou klasikou bylo na divadelních dílnách amatérských divadelníků v Šumperku, kde jsme s hercem Lubošem Veselým dělali Višňový sad, hrála jsem tam Šarlotu. Dalo by se říct, že díky této zkušenosti jsem se později rozhodla věnovat divadlu i profesionálně, protože po tom, co jsme předvedli naši verzi Višňového sadu ostatním účastníkům dílen, mi víc lektorů řeklo, že bych měla dělat divadlo, což mi dodalo potřebnou odvahu k dalšímu studiu.

Dále jsem se s ruskou klasikou potkala na DAMU. Jako absolventskou inscenaci jsme dělali Dostojevského Idiota, režie se ujal náš ročníkový vedoucí Miroslav Krobot, který si s námi i zahrál, což byla skvělá škola. Jako studenti jsme se snažili napodobit svého pedagoga, avšak záhy jsme zjistili, že Krobotův minimalizmus opřený o životní zkušenost, nám mladým nestačí.

Později jsem ještě hrála v Městském divadle Žilina ve Zločinu a trestu Eduarda Kudláče a v Maloměšťácích Ivana Buraje v Hadivadle. Právě spolupráce s Ivanem byla pro mě a mé pojetí divadla zcela zásadní.

Hrajete duševně nemocnou Lízu. Co na ni prásknete?

Líza je mladá holka, která během demonstrace byla svědkem toho, jak se lidé zabíjeli navzájem, dostala z toho panický strach a skončila v nemocnici. Jako jediná je schopná vnímat, co se děje za zdmi jejich domu, vnímá propast mezi lidmi „tam venku“ a jejími blízkými uvnitř. Cítí, jak moc se těm lidem vzdálila. Chtěla by žít jinak, touží po pravdivosti a vroucím vztahu, a i když vyčítá druhým jejich zaslepenost, sama nedovede žít jinak. Mohli bychom říct, že je sama hodně nevyrovnaná. Ve svém mládí vidí, že život není takový, jak si ho vysnila, vidí, že lidé k sobě nejsou upřímní a nežijí hezky. Zároveň se sama tohoto světa „dospělých“ bojí, odmítá dospět.

To už jsem práskla možno až příliš, ne? Ať se čtenáři přijdou podívat.

Gorkij psal tuto hru, když byl vězněn v Petrohradě během pokusu o revoluci. Nezapomíná na to, že i v pohnutých časech společnosti si jednotlivci prožívají své osobní radosti i strasti. Bylo pro vás na uchopení Lízy něco problematického?

Musím přiznat, že pochopení komplikovaných emocionálních stavů mé postavy není úplně snadné, rovněž její ztvárnění ve vší upřímnosti a intimitě je složité. Je tam několik situací, které jsou fantazijními obrazy režiséra Ochodla. Herec jim musí víc než uvěřit, jinak působí prázdně. A to nebývá vždy jednoduché.

Inscenace se chopil André Hübner-Ochodlo, jak jste již zmínila. Je s KSA spjat roky i díky svému grotesknímu pojetí podobných klasik. O čem vlastně budou Děti slunce v Aréně? Co je podstata?

Ano, jak říkáte, půjde opět o specifický Andrého rukopis, který je založený na grotesce, i když ne každá postava takový rozměr umožňuje. Mně trochu inscenace svým výtvarným a režijním pojetím a hereckými prostředky připomíná filmy z šedesátých let. Jinak budou Děti slunce o lidech, kteří jsou zahleděni do svých problémů a kteří se tak nějak „lidsky“ téměř nepotkávají. Rovněž je inscenace o řešení více či méně malicherných problémů, kdy raději nevidíme nebo nechceme vidět, co se děje kolem nás. V tomhle Děti slunce vnímám jako apel na současnou situaci a mnohé krize dnešní doby.

Politicko-společenský rámec je tady skrze metaforu cholera-revoluce jasný. Jak vlastně složitým obdobím proplouvá Líza?

Na konci svého dětství plného představ a ideálů se potkává s tvrdou životní realitou a odmítá se s ní vyrovnat a dál přežívat, takže jenom kope kolem sebe. Je revolucionářkou, která má strach z realných činů a čeká, že ty činy budou dělat lidi kolem ní. I v tom vidím její nedospělost – čeká, že se změní lidé kolem ní, ona se však místo toho, aby něco podnikla, raději schovává za svou duševní nemoc.

Je děj zasazen do současnosti, nebo jde o dobovou záležitost? Pokud o dobovou, rozhodl se režisér o nějaké moderní prvky? Na fotkách jsem viděl třeba Marka Cisovského při zkouškách v džínách a triku s potiskem, proto se ptám.

Džíny a triko měl Marek na zkoušce jako své civilní oblečení. V inscenaci budou kostýmy, které vybral režisér. Rozhodně nebudou dobové, nedají se zasadit do konkrétní doby, je to spíš takový, jak říká André „patchwork“.

Připravujete se na Lízu nějak speciálně? Myslím tím tu konkrétní nemoc, jestli jste si ji nějak blíže studovala.

Ano, v současné době již debaty o duševním zdraví a nemocích naštěstí nejsou tabu a lidé se o svých potížích nestydí mluvit. Pomohlo mi to nabýt určitou představu o podobných stavech, jako prožila Líza.

Zahrála jste si třeba v seriálu Hniezdo, který se na Slovensku těší velké popularitě. Zároveň jste účinkovala v dokumentárním filmu Slobodní, k tomu možná trochu bizarní komedie Kůň, máte zkušenost před kamerou s projekty studentů. Hodně herců mi říká, že preferují komedii, když by si museli vybrat žánr. Jste spíše „dramatickým“ typem herečky?

Hm, to nevím, ráda bych byla obojí! Myslím, že právě herci, kteří umí dělat dobrý a kvalitní humor jsou často i výbornými dramatickými herci, třeba takový Jim Carrey. Domnívám se však, že dělat inteligentní humor je mnohem těžší. Skvěle to umí třeba herec Jirka Kniha, toho obdivuji, setkali jsme se u zkoušení v pražském A studiu Rubín. Jirka umí udělat legraci i tam, kde by ji nikdo jiný neviděl.

A co rozdíl mezi divadlem a filmem. Baví vás něco z toho víc? Případně proč?

Neupřednostňuji jedno před druhým. Jde o to, aby ta věc pro mě byla něčím přitažlivá, ať už předlohou, nebo lidmi, kteří se na tom podílejí.

Na závěr obligátní dotaz. Kým by byla Anna Čonková, kdyby nebyla herečkou?

Někdy jsem litovala, že jsem nešla studovat výtvarné umění nebo hudbu, které jsem se věnovala od dětství. Herecké povolání je spojené s kolektivním způsobem života, čemuž úplně neodpovídá moje občasná introverze. Jsem sice docela společenský typ, ale k rovnováze potřebuji svobodu, kterou mi dává čas o samotě nebo s pár nejbližšími.

Jakub Plaskura, ostravan.cz

Divadlo je hlavně práce, ale taky radost, když se to povede

28. 2. 2024

Marek Cisovský zná v Komorce bez nadsázky každou píď, k souboru patří od jeho počátku. V čerstvě uvedené inscenaci Děti slunce ztvárňuje roli profesora Protasova. V rozhovoru se zamýšlí nad svou novou postavou, mluví o kapele a vzpomíná na začátky divadla.   Myslíš si, že může dílo autora, jako je Maxim Gorkij, oslovit dnešní lidi? To je otázka spíš pro dramaturga, ale já si myslím, že může. Uvádíme upravenou verzi původní hry osekanou o nános jakési propagandy minulého rež...

Březen bude nabitý!

13. 2. 2024

Zahájili jsem prodej vstupenek na představení konaná v březnu. Kromě stálic v našem repertoáru si můžete své místo pojistit na první reprízy novinky Historka o sv. Magdě Johanny Kaptein.  V rámci akce Noc divadel vás kromě oblíbené hry Režisér od Tomáše Vůjtka čeká bohatý program. V neposlední řadě máte poslední možnost shlédnout milostný příběh dvou básníků Úplné zatmění. V prodeji jsou i vstupenky na duben!