Gagarinovu ulici napsal skotský dramatik Gregory Burke. Titul hry je inspirován názvem skutečně existující ulice ve skotském Lumphinnansu (vesnice v hrabství Fife, známá jako ostrůvek radikálně levicových názorů). Autor čerpal ze svých vlastních zážitků, když po odchodu z univerzity, kde studoval ekonomii, střídal jedno zaměstnání za druhým. Tím nejhorším byla práce v továrně na výrobu počítačových součástek. A právě do podobné továrny situoval děj své hry. Dva její zaměstnanci se rozhodnou unést manažera nadnárodní společnosti, která továrnu vlastní, a jeho popravou vyvolat povstání, jehož cílem je svrhnout nadnárodně globalizační panstvo. Hra je plná humoru, ale navzdory vší své komice nastoluje zásadní otázku: lze ospravedlnit násilí páchané z politických důvodů? V režii uměleckého šéfa Ivana Krejčího se budeme nejen skvěle bavit, ale nejspíš dojde i na nějaké to podnětné zamyšlení nad stavem světa, ve kterém žijeme.

Inscenace je součástí nabídky Klubu mladého diváka Ostrava.

Znepokojivé texty o nepokojné době

        Gregory Burke (1968) pochází z Rosythu u skotského Dunfermline, kde vychodil první stupeň základní školy. Pro jeho další vývoj byla ale mnohem důležitější okresní knihovna ve Fife, kde přečetl nejprve všechny knihy z dětského oddělení. Jako zdatnému čtenáři mu to netrvalo nijak dlouho. Když mu bylo sedm, učinil pracovník knihovny osudový krok a pustil ho do oddělení pro dospělé. Burke se tak pročetl až ke svým velkým učitelům – Haroldu Pinterovi, Samuelu Beckettovi a především k Tennessee Williamsovi, který pro něj byl „skutečným politickým dramatikem“. Zato nikdy nepřišel na chuť Brechtovi, jehož hry chápal jako politické agitky.

V mládí se kromě knih věnoval také sportu, což ve výsledku znamenalo, že většinu sobotních odpolední trávil skandováním na fotbalových tribunách. Fotbalová vášeň je pro skotské muže tradičním zdrojem konverzace, což je také jedno z témat, které Burke ve svých dílech otevírá. Jako zasvěcený fotbalový fanoušek mohl na tribuně pozorovat, jak tragikomicky se zde střetává konformita s individualitou. Proto se rozhodl psát o mužské „bezbřehé schopnosti sebeklamu“.

V roce 1979 se Burkova rodina přestěhovala do Gibraltaru, kam byl služebně poslán jeho otec. Burke zde vychodil druhý stupeň základní školy, ale mnohem důležitější byla škola života, kterou si tady prošel. Vypukla válka o Falklandy a všichni Španělé stáli na straně Argentiny. Hranice se Španělskem se uzavřely a britská komunita se ještě pevněji semkla. Burke na to vzpomíná s jistou zahořklostí: „ Britové se tak nějak sjednotili a vůči Španělům začali projevovat dost negativní reakce. Britské děti nadávaly Španělům do špiclů. Převládla mentalita smečky.“

Burkův chronický pocit národní neukotvenosti pramení právě z oněch šesti let strávených na Gibraltaru (rodina se vrátila domů v roce 1984). Jeho cynismus vůči mýtům o národní identitě se ještě posílil, když ho po návratu do Dunfermline začali pomlouvat, že se z něj stal Angličan. Začal proto mluvit místním nářečím, aby lépe zapadl a měl od místních klid, ale myslel si své. Vystudoval střední školu a začal studovat ekonomii na Stirlingské univerzitě ve Skotsku. Po dvou letech ji však musel opustit, protože s dalšími třemi studenty zaútočili na spolužáka. Podle rodiny oběti se za tento čin nikdy neomluvil. Když mu v květnu 2009 chtěli na Stirlingově univerzitě udělit čestný doktorát, odmítl s tím, že nechce kazit dobré jméno školy.

Jako dramatik začal spolupracovat s divadlem Traverse, což je jediné divadlo ve Skotsku, jehož posláním je vychovávat nové talenty. Dělá to různými způsoby – vzdělávacími aktivitami, workshopy a měsíční akcí Lizard (Ještěrka), na níž profesionální herci čtou vybrané krátké texty, a poskytují tak jejich autorům cennou zpětnou vazbu. Z tisíců nevyžádaných her, které jsou každoročně zasílány, se na jeviště Traverse v roce 2001 dostala jenom jedna. Byla to hra Gagarin Way (Gagarinova ulice) od „neznámého“ autora a okamžitě byla ohodnocena jako velmi originální a působivá. Divadlo se s autorem Gregorym Burkem dohodlo na spolupráci při závěrečných úpravách hry a výsledkem byl vybroušený text ostrý jako břitva.

Titul hry je inspirován názvem skutečně existující ulice v Lumpinnansu – vesnici v hrabství Fife, která byla známá jako centrum levicových radikálů. Burke ve hře vycházel z vlastních životních zkušeností, kdy po předčasném ukončení studia na univerzitě střídal jedno zaměstnání za druhým. Největším peklem pro něj byla práce v podniku, kde se vyráběly součástky k počítačům. Do podobné továrny umístil děj své hry, o jejímž vzniku prozradil: „Chtěl jsem napsat něco o dvacátém století. A chtěl jsem napsat něco o ekonomii. A chtěl jsem napsat něco o mužích. A tak vznikla Gagarinova ulice. Komedie. Něco takového jsem nečekal, když ale ve hře sledujete více inherentních témat – anarchismus, existencialismus, politický terorismus, tendence propojování světového trhu a krizi mužské identity – jak by to mohlo dopadnout jinak?“

Kritika i diváci přijali hru s nadšením. Senzační prvotina dokonce dobyla Londýn, a Burke se tak stal uznávaným dramatikem. V Traverse měla premiéru i jeho hra The Straits (Úžiny), v níž zpracoval své zážitky z Gibraltaru. Přímo pro Skotské národní divadlo napsal hru Black Watch (Černá hlídka), která se stala hitem jak ve Skotsku, tak i v USA. Burke má dodnes na svém kontě pěknou řádku her, které jsou příznivě přijímány diváky i kritikou, spolupracuje také s televizí a filmem.

Burke je totiž i úspěšným scenáristou. Podle jeho scénáře natočil v roce 2014 režisér Yann Demange film ’71 o konfliktu v Severním Irsku. Působivý příběh vojáka, kterého vlastní jednotka zanechá ve zmatku uprostřed běsnícího davu a který se zoufale snaží dostat zpátky ke svým. Odyssea, v níž se bez zbytečného patosu odhaluje veškerá absurdita války. O čtyři roky později natočil podle jeho scénáře režisér José Padilha politický thriller 7 Days in Entebbe (česky Operace Entebbe), který byl inspirován únosem letadla Air France na lince z Tel Avivu do Paříže na konci června 1976. Dva němečtí radikálové a dva členové palestinského osvobozeneckého hnutí přistáli s uneseným letadlem (246 pasažérů, 12 členů posádky) na letišti v Entebbe v Ugandě. Scénář zachycuje jednání izraelské vlády, přípravu izraelských speciálních jednotek k záchranné akci i akci samotnou, dává ale velký prostor i únoscům a jejich úhlu pohledu na podstatu konfliktu. V dialozích mezi únosci a rukojmími rezonují úvahy o smyslu revolučního boje a o hodnotě lidského života. Zcela nenásilně se tak otevírá otázka, zda může mít izraelsko-palestinský konflikt pouze vojenské řešení (mimochodem jediným izraelským vojákem, který během akce padl, byl bratr současného premiéra).

Hornické stávky a komunisté

       Hrdinové Gagarinovy ulice se v jisté fázi začnou zabývat revolučními tradicemi svého kraje. Zabrousí při tom do vzdálené minulosti a připomenou účast svých předků na dvou významných stávkách, které tehdy vyděsily celou zemi. Přibližme si trochu tyto události.

Po první světové válce se ve Velké Británii projevily vážné ekonomické problémy. V průmyslových oblastech žily dva miliony nezaměstnaných, což vedlo k četným dělnickým bouřím. Uhelné doly se během války znárodnily, v roce 1921 se ale připravoval jejich návrat vlastníkům, kteří chtěli zásadně snížit mzdy tamním dělníkům (v jižním Walesu až o devětačtyřicet procent). V dolech tehdy pracovalo pět milionů horníků, kteří snížení mezd samozřejmě odmítali. Federace horníků Velké Británie, která byla největší odborovou organizací v zemi, proto vyhlásila na 1. dubna 1921 stávku.

Boj za mzdové požadavky podpořila i Trojitá aliance (Triple Aliance) sdružující horníky, železničáře a dopravní dělníky, když oznámila zahájení všeobecné stávky 15. dubna od 22.00, která by ochromila celou zemi. Vládní kabinet se sešel 12. dubna, kdy dal někdejší premiér David Lloyd George jasně najevo, že stojí za vlastníky dolů. Trojitá aliance začala během jednání s vládou ztrácet svou jednotu, mezi hlavními odborářskými funkcionáři najednou převažovaly méně radikální postoje. Výsledkem bylo, že pouhých sedm hodin před zahájením zničující stávky Aliance prohlásila, že horníky nepodpoří.

V době, kdy v zemi probíhaly hornické stávky a hrozila stávka generální, se mělo konat pravidelné sčítání lidu, k němuž bylo vyškoleno téměř čtyřicet tisíc sčítacích komisařů. Celostátní stávka by ale sčítání znemožnila, a tak historicky poprvé musela vláda posunout datum sčítání o čtyři dny na 19. června. V té době ovšem stále ještě stávkovali horníci, proto se v kolonce povolání často objevuje údaj: horník bez práce a ve stávce.

Další konflikt kolem hornických mezd eskaloval v roce 1926, tentokrát se ale odbory rozhodly horníky podpořit. Národní svaz pracovníků v dopravě a Federace pracovníků v dopravě se zavázaly zabránit přepravě uhlí. Hrozící generální stávky se vláda obávala natolik, že rozhodla prošetřit příčiny vzniklé krize. Toto rozhodnutí se tehdy považovalo za důležité vítězství solidarity dělníků nad konzervativní vládou vedenou premiérem Stanleym Baldwinem.

Ve skutečnosti to bylo jen příměří před „bitvou“, která vypukla 3. května 1926. Do stávky se zapojilo přes pět milionů lidí, což překvapilo nejen vládu, ale i samotné odbory. Labouristická strana stávku podporovala, ale ne v takové míře, aby ochromila běžný život v zemi. Tehdejší ministr financí Winston Churchill zvolil válečný slovník a ve svých projevech utvrzoval Brity, že se válčí o demokratickou budoucnost země. Stávkující podle něho měli představovat komunistický předvoj, který je řízený Moskvou. Většina společnosti se ale násilného střetu mezi ekonomickou elitou a pracujícími upřímně obávala a dělala vše, aby k němu nedošlo. Smířlivou politiku ze strany vlády požadoval i král Jiří V., který mimo jiné prohlásil: „Než je začnete soudit, zkuste vyžít z jejich platu.“ Po násilí netoužila ani druhá strana, jak o tom svědčí přátelské fotbalové utkání, které v Plymouthu sehráli členové místní policie proti místním nezaměstnaným.

Vůdci odborů a labouristů stávku ukončili 12. května s tím, že se vrátí k jednacímu stolu. Dál stávkovali jen horníci, většina z nich se vrátila do práce na konci listopadu. Stávka otřásla celou zemí, takže byla v podstatě úspěšná – a to natolik, že další rok vláda vydala zákon, kterým generální a politické stávky zakázala.

V obou stávkách se angažovali komunisté, kteří si tak chtěli získat sympatie nespokojených dělníků. Komunistická strana Velké Británie (vznikla v roce 1920) usilovala o co největší vliv v odborech a Labouristické straně, kam se snažila vstoupit, aby ji přeměnila k obrazu svému. Výsledkem bylo, že vedení labouristů rozhodlo, že jejich členem žádný komunista být nemůže. Samotní komunisté však nikdy nebyli schopni oslovit širší základnu voličů a jejich vliv se omezoval jen na radikálnější členy odborů a pár revolučně naladěných intelektuálů.

První kosmonaut

Jurij Alexejevič Gagarin (9. března 1934, Klušino – 27. března 1968, Novoselovo) pocházel z prosté venkovské rodiny, která žila v obci Klušino ve Smolenské oblasti. Rodiče pracovali v místním kolchoze – otec jako tesař a truhlář, matka se z dojičky vypracovala až na vedoucí mléčné farmy. Gagarin se vyučil slévačem a jako jednoho z nejlepších učňů ho vybrali ke studiu na průmyslové škole v Saratovu, kde začal realizovat svůj sen o létání. V říjnu 1954 se stal členem saratovského aeroklubu, o rok později se dostal na leteckou školu v Orenburgu. Studium ukončil s vynikajícím prospěchem a díky tomu si mohl vybrat místo služby – s přáteli se  rozhodli pro leteckou základnu za polárním kruhem u Murmansku.

V lednu 1959 vláda rozhodla vybrat budoucí kosmonauty a velitelství letectva pověřila výběrem vhodných adeptů z řad pilotů. Gagarin se tak dostal mezi dvacítku budoucích kosmonautů. Výcvikové středisko ale tehdy nemělo peníze na přípravu všech kandidátů, proto vyčlenilo pro první lety pouze šestičlennou skupinu, z níž byl nakonec vybrán jako první sovětský kosmonaut právě Gagarin.

12. dubna 1961, v 9.07 moskevského času (podle světového času to bylo o tři hodiny dříve) odstartoval sedmadvacetiletý Gagarin v kosmické lodi Vostok 1 z kosmodromu Bajkonur. Loď letěla automaticky, kosmonaut v průběhu letu udržoval spojení s řídícím střediskem a zapisoval své dojmy a pocity, které byly vesměs skvělé. V 57. minutě dosáhla loď maximální výšky 327 km a Gagarin se začal připravovat na návrat, který se ale zkomplikoval. Řídící systém neoddělil přístrojový úsek lodi od kabiny a loď začala rotovat. Po dlouhých deseti minutách automatika přístrojový úsek konečně oddělila a v sedmikilometrové výšce odstřelila poklop průlezu. Gagarin byl katapultován a přistál na padáku vedle kabiny. Kosmický let trval 106 nebo 108 minut a Gagarin během něj obletěl planetu, i když ne úplně celou.

Sovětský svaz požádal po úspěšném letu Mezinárodní leteckou federaci o uznání rekordů: délky letu 40 868,6 km, maximální rychlosti letu 28 260 km/hod a výšky letu 327 km. Rekordy ale mohly být uznány pouze v případě přistání pilota na Zemi ve vesmírné lodi, proto sovětské vedení zatajilo jeho katapultáž a přistání s padákem. O této skutečnosti lhal pod tlakem shora i sám Gagarin, zatajil ji i ve své knize Cesta do kosmu. Letecká federace nicméně už v květnu 1961 rekordy oficiálně zaregistrovala.

Z neznámého vojenského pilota se během hodiny stal nejpopulárnější člověk planety. Sovětská vláda toho náležitě ideově využila, koneckonců proto let do vesmíru podnikla. Vítězství socialismu nad kapitalismem bylo nyní nezpochybnitelné. Gagarina povýšili z nadporučíka rovnou na majora (přeskočil hodnost kapitána), vyznamenali ho titulem Hrdina Sovětského svazu a Leninovým řádem. V Moskvě se mu 14. dubna dostalo triumfálního přijetí a „gagarinománie“ se v následujících dnech a měsících rozšířila do celého světa. Jeho první zahraniční cesta vedla do Prahy, kterou navštívil 28. dubna na dva dny. Prezident Antonín Novotný mu udělil titul Hrdina socialistické práce, tehdy zřejmě to nejvhodnější ocenění pro socialistického kosmonauta.

Hvězdná kariéra se na Gagarinovi podepsala dost neblaze. Na nekonečných banketech musel s kdekým obracet stakany až do dna a vědomí vlastní slávy se projevilo i na jeho chování. Jeho náklonnost k alkoholu začala být stejně trvalá jako náklonnost k ženám. Jeho nejzávažnější flirt se odehrál v září 1961 během dovolené na Krymu, kde chtěl podnapilý svést jistou zdravotní sestru. Když uslyšel svou manželku, jak buší na dveře hotelového pokoje, ukončil flirt neslavně skokem z balkonu. Při tom se mu noha zapletla do popínavky, a tak si o obrubník rozsekl hlavu. Když ho našli zakrváceného v bezvědomí, bylo všem jasné, že hospitalizace je nutná. V té době ale začínal sjezd komunistické strany, na kterém byla jeho účast povinná. Zahraničním médiím se dost dobře nedalo vysvětlit, proč se Gagarin sjezdu neúčastní, aniž by nedošlo k nežádoucím spekulacím. I tak už se v novinách začala šířit fáma, že se Gagarin léčí v nemocnici z následků kosmického záření. Proto bylo nutné, aby se Gagarin na sjezdu ukázal, byť s čerstvou jizvou v obočí. Na dotaz novináře reagoval duchaplně historkou o tom, jak nesl dcerku v náručí a zakopl. Ve snaze, aby ji zachránil před úrazem, raději sám spadl hlavou na kámen. Z Gagarinova pokusu o nevěru se tak stal téměř hrdinský čin.

Díky své popularitě se nemohl vyhnout ani politickým funkcím. Za Smolenskou oblast byl zvolen v roce 1962 do Nejvyššího sovětu Sovětského svazu a v roce 1966 přešel do Sovětu národností. Zároveň byl členem ústředního výboru Komsomolu a předsedou Společnosti sovětsko-kubánského přátelství. Přes to všechno byl ale především kosmonautem. Podílel se na výcviku nových vesmírných pilotů a v září 1965 byl zařazen do skupiny určené pro nácvik spojení kosmických lodí Sojuz (jako náhradník velitele aktivní lodě Vladimíra Komarova). O rok později se stal členem skupiny, která se připravovala na přistání na Měsíci. Po smrti Komarova při neúspěšném letu Sojuzu 1 v dubnu 1967 byla Gagarinova příprava zrušena – projekt byl příliš nejistý a on příliš slavný. Režim v žádném případě nechtěl riskovat jeho smrt. Gagarinův poslední let proto nesměřoval do vesmíru. 27. března 1968 měl dopoledne provést s instruktorem poslední let na cvičném letounu MIG-15. Vzlétli v 10.19, o sedm minut později Gagarin zahájil trénink v určené výšce 4200 metrů. V 10.30 ohlásil splnění úkolu a požádal o povolení k návratu, což mu bylo umožněno, ačkoli měl jeho let trval nejméně dvacet minut. K dalšímu kontaktu s řídícím letovým důstojníkem už nedošlo – trosky letounu byly nalezeny o několik hodin později 65 kilometrů od letiště.

Okolnosti Gagarinova posledního letu šetřila vládní komise, která nedokázala jednoznačně určit příčinu pádu letounu. Vedení komise prosadilo závěr, že pravděpodobnou příčinou neštěstí byl prudký úhyb pilota před mrakem (počasí bylo toho dne opravdu špatné), nebo meteorologickým balonem (těch bylo ve vzduchu několik). Nehodu vyšetřoval i Gagarinův kamarád a kosmonaut Alexej Leonov. Podle jeho verze způsobil nehodu pilot nadzvukového Suchoje Su-15, který prolétl v mracích těsně před Gagarinovým letounem, a tím ho dostal do vzdušného víru, který ho strhl do smrtelného pádu. Sovětské úřady ale přítomnost jiného stroje v oblasti nikdy nepotvrdily, protože by tím přiznaly chaos panující v tehdejší armádě. Každopádně z těla slavného kosmonauta se nenašlo téměř nic. Nedaleko místa dopadu letadla visela na bříze část jeho kombinézy, v kapse se našly Gagarinem podepsané stravenky do útvarové jídelny.

Nejasná oficiální verze dala vzniknout mnoha konspiračním teoriím. Podle jedné z nich stála za havárií KGB s obavou, aby Gagarin někdy v opilosti nevyzradil, že byl jeho let pouze fingovaný, aby mohl Sovětský svaz předhonit USA. Zpochybňování samotného Gagarinova vesmírného letu bylo mezi konspirátory dost časté. Podle nich Gagarin vůbec neodstartoval, nebo ano, ale nepřistál a skončil navždy na oběžné dráze jako psí kosmonautka Lajka. Případně zhynul během přistání a sovětské vedení představilo světu se vší slávou jeho dvojníka. Další spekulací bylo, že se Gagarinova loď vydala na neřízenou meziplanetární cestu pryč z naší sluneční soustavy, protože překonala zemskou gravitaci.

Co se týče samotné Gagarinovy smrti, velmi populární konspirací bylo, že za ní stojí sám Leonid Brežněv, generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Gagarina si oblíbil, rád si od něj nechával vyprávět pikantní historky z večírků, což Gagarin nesl s čím dál větší nelibostí. Jejich setkání pak končila hádkou za zavřenými dveřmi, při jedné z nich prý Gagarin chrstl Brežněvovi obsah sklenice do obličeje. Odvetou generálního tajemníka prý bylo nařízení, aby byl Gagarinův let 27. března jeho poslední.

Podle dalších konspiračních teorií byla havárie pouhým divadlem a Gagarin skončil v gulagu na Sibiři; případně mu udělali plastiku obličeje, aby ho nikdo nepoznal, a zavřeli ho do blázince. Jiná verze říká, že měl Gagarin svou smrt jen předstírat, aby mohl začít nový život v odlehlé vesnici nedaleko hranic s Kazachstánem. Nejbizarnější teorie pracují s možností, že Gagarina před letem otrávila CIA, nebo že on sám byl dokonce jejím agentem, a proto ho zneškodnili. Ze stejného ranku je i teorie, že příčinou pádu letadla byla srážka s UFO.

Tak jako tak, Gagarin zemřel v pouhých čtyřiatřiceti letech, v paměti lidí proto zůstal navždy mladý. Věčně usměvavý a nesmírně sympatický hrdina, který dokázal celému světu, že i z nejzapadlejší vesnice se dá vystoupat až ke hvězdám. Že to vše dělal ve znamení rudé pěticípé? To byla pouze daň, kterou si vyžádala doba, v níž musel žít.

Píseň o Gagarinovi a radaru

Píseň Pozdrav astronautovi, známější spíše podle svého stěžejního verše jako Dobrý den, majore Gagarine, vznikla hned 12. dubna 1961 – tentýž den, kdy J. A. Gagarin pohlédl jako první člověk z vesmíru na naši planetu. A ve stejný den byla vysílána v Československém rozhlase. Nikde na světě snad nejsou umělci tak pohotoví jako u nás. O tři dny později vznikl zvukový záznam pro gramofonovou desku hudebního nakladatelství Supraphon. Text napsal ostravský redaktor Pavel Pácl (údajně za dvě hodiny) a hudbu složil Jaromír Hnilička. Píseň nazpíval Gustav Brom, který ji také se svým orchestrem nahrál – Jaromír Hnilička v orchestru působil jako trumpetista.

Píseň byla velmi populární nejen u nás, ale hrála se i v Sovětském svazu. Díky ideově nezávadnému textu, který oslavoval sovětského kosmonauta, se mohla éterem šířit i do té doby závadná jazzová, v tomto případě dixielandová hudba. Hnilička však s politickým výkladem písně od počátku nesouhlasil a po okupaci naší země v srpnu 1968 se zřekl autorských práv. Textař Pavel Pácl se sice za slova písně nijak nestyděl, ale byl přesvědčen, že v životě napsal i lepší věci. Ani zpěvák Gustav Brom se k písni nijak zvlášť nehlásil, přinejmenším v pozdějším věku.

Píseň si žila vlastním životem, stala se často parodovaným hitem s nesčetnými textovými variantami. Zaslouženě největší ohlas vzbudila verze Dobrý den prapore hvězd a pruhů, kterou přetextoval Jan Vyčítal. V roce 2007 ji nazpíval jako podporu umístění amerického radaru v Brdech, závěrečný refrén s ním v duetu zpívala tehdejší ministryně obrany Vlasta Parkanová. Byť to celé působilo jako důmyslná parodie, oba zpěváci to mysleli zřejmě vážně. Stoupenci i odpůrci radaru se tak shodli na jediném, že tahle píseň je prostě omyl. Odpůrcům vadilo její téma, stoupencům její provedení, které celé věci spíše uškodilo, než pomohlo. Nejen díky této písni dnes radar v Brdech nemáme, což je v souladu s přesvědčením textaře původní verze Pavla Pácla, který měl v této otázce jasno: „Vždycky jsem byl proti jakékoliv přítomnosti cizích vojsk, ať už to byla okupace v roce 1968, nebo americký radar.“

Náměstí Jurije Gagarina

V Lumphinnansu mají Gagarinovu ulici, v Ostravě jsme po něm pojmenovali rovnou celé náměstí, byť nijak velké. Je přímo naproti budově, kde sídlí naše divadlo, na druhém břehu Ostravice. Na náměstí má sídlo Úřad městského obvodu Slezská Ostrava a začíná na něm lávka pro pěší, která vede přes Ostravici na Havlíčkovo nábřeží – spojuje tak centrum Slezské Ostravy s centrem té Moravské. Do českých literárních dějin se náměstí zapsalo tím, že se tam v domě na Zámostí 18 narodil spisovatel Zdeněk Jirotka (7. ledna 1911), autor populárního Saturnina. Dominantou náměstí je kovová socha nazvaná Let do vesmíru od Otakara Schindlera z roku 1961. Kam se na nás hrabe Lumphinnans!