Rozhovor s Vojtěchem Štěpánkem

Pár dní po premiéře Budovatelů říše v loňské sezoně skončilo Divadlo komedie, jehož jste byl ředitelem. Šéfujete aktuálně nějakému jinému divadlu?

Ne, zůstal jsem principálem našeho souboru, i když je v tuto dobu bez domovské scény. Repertoár je u ledu, ale není ještě zcela zmrzlý. A uvidíme, zda bude čas a prostor pokračovat. Tím, že naše naše působení v Komedii končilo dlouho, měli jsme všichni možnost najít si práci jinde. A důkazem, že naše parta za něco stála je i fakt, že jsme jako jednotlivci dostali řadu zajímavých nabídek, a to včetně lidí ze zázemí divadla. Takže pokud se náš soubor někde objeví, tak spíš jen jednorázově. Touha spolu dělat tady stále je, navíc zmizel nepříjemný tlak, že to dělat musíme a povolil ten klinč, že neúspěch se neodpouští.

Co se nyní děje v prostoru bývalého Divadla komedie?
Bude tam zkušebna Divadla Na zábradlí s výhledem toho, že by tam i hráli, protože jejich prostory budou procházet rekonstrukcí. Což je v tuhle chvíli rozumnější rozhodnutí, než kdyby byla Komedie nadále zavřená. Smutné je, že ani panu Pařízkovi ani mně se za všechna ta léta nepovedlo přimět město, aby do těch prostor a jejich údržby či oprav investovalo, přičemž teď to vypadá, že to půjde. Přál bych si, aby tam se tam udržela tvůrčí atmosféra a aby to bylo místo, kam se chodí na divadlo, kterému o něco jde. Jen ta gogolovská omáčka kolem z toho dělá trochu smutnou grotesku.

Co je lepší — být šéfem souboru nebo být volný jako pták?
Volný pták jsem poprvé v životě. Ze školy jsem přešel do divadla, kde jsem byl až dosud zaměstnaný. Teď mi odpadla povinnost za třicet lidí a dvacet miliónů obratu, za to, že se musí denně hrát, a že cokoliv se stane, jde za mnou. Ona celá ta moje cesta do šéfovny byla docela divoká jízda, ale díky tomu jsem zase řadu věcí začal chápat úplně jinak. Třeba jsem také zjistil, že okruh mých přátel, se kterýma chodím na pivo, najednou tvoří staršíí chlapi, se kterými mě pojí společná témata. Vlastně vždy, když mě opouštělo nějaké děvče, tak mi vyčítalo, že jsem duševně hrozně starý – což slýchávám, nejen od děvčat a ne jen jako výčitku, asi od devatenácti let.

A jak je tedy na volné noze?
Bývá představa, že volná noha je plná stresu, co že bude člověk dělat, ale já mám to štěstí, že si svůj kalendář, který je docela plný, zaplňuji věcmi, které mě baví, a které dělat chci. Režíruji, hraji, mám rozepsané hry, protože ty v tuto chvíli uváděné mi dělají radost a jedna z nich i dobře vydělává…

Vypadá to, že na rozdíl od šéfování a povinností s ním spojených, se vám teď okruh činností docela rozšířil?
Je to tak. Teď třeba s Tomášem Vůjtkem píšu hru pro polské divadlo v Opoli, ve které budu i, zdá se, hrát. Neumím polsky, takže budu titulkovaný, ale nejen já, budou tam i další čeští herci. Když to dobře dopadne, premiéra zahájí příští ročník festivalu v Hradci Králové. Pracovní název té hry je Lebky a první verze jsou o mnoha tajemstvích ve vztazích víry a náboženství, Čechů a Poláků…

Hodláte dráždit hada bosou nohou?
Zrovna včera jsem si říkal, že nevím, zda nám to projde. Ale v první verzi může být přece cokoliv, no ne?

Použijete i pro Lebky svůj polsky znějící pseudonym Eugeniusz Szybal? Nebo třeba Wojciech Sztepanek?
Budete se smát, ale znám v Polsku scénografa, který se jmenuje, Wojciech Stepanek. Ale pro polskou stranu je dobré, že je autorem Čech, nebo vlastně dva. Mně vždycky přišlo divné, když jsem v divadle, které jsem šéfoval, hrál hlavní roli, nebo když jsem napsal hru a ještě v ní měl hrát… To pak vypadá, že jsem psychopat.

V Aréně jste režíroval náročný text Budovatelů říše, v komerčním Divadle Palace se s velkým úspěchem hraje vaše komedie s názvem P.R.S.A. Jste takto širokospektrální dobrovolně nebo to jinak pro přežití nejde?
Divadlo je syntetické řemeslo a obsahuje schopnost věnovat se různým žánrům. Dneska je pojem žánr skoro brán jako nadávka, jako něco starého, ale já myslím, že je to důležitá věc. A nemám rád, když divadelní kritika a priori předpokládá, že když na nějaký žánr chodí diváci, tak je to něco pokleslého. Udělat dobře komerční komedii je možná těžší, než udělat Budovatele říše, protože ti nemají přesně dané parametry, do kterých se musí vejít. Kritikům komediálního žánru bych položil na stůl prázdný sešit a tužku a řekl bych: Piš, za tří měsíce to má mít premiéru a ať se to hraje minimálně šest let a je to vyprodané po celé ČR. Není to snadné… Každé divadlo hledá dobrou a navštěvovanou komedii a které ji má, drží si ji.

Jaké texty jsou vám vlastně nejbližší?
Líbí se mi texty, kde postavy říkají něco jiného, než si myslí, kde za replikami cítím úmysly, které nejsou hned zjevné a odkrývají se postupně, čímž vzniká napětí mezi tím, co postava říká a o co jí ve skutečnosti jde. Já totiž nechci vytvářet postavy mluvící, ale postavy myslící. Replika je v objemu hry velice titěrná záležitost, protože 95% lidské komunikace tvoří to, jak se tváříme, jak se chováme, jak se navzájem vnímáme nebo taky ne. U takových her pak lze stavět postavy a celou inscenaci po myšlenkách, po atomech. Divák to sice všechno nepřečte, ale ten vnitřní život a čas tomu všemu dodávají další, tušený rozměr. Baví mě, když je divadlo rychlejší než divák.

Hra Obraz Yasminy Rezy je něco mezi – jde o komedii, ale velice chytře napsanou. Proto dobyla celý svět?
Obraz je čistě herecká záležitost plná tajemství, přesně o tom, o čem jsem mluvil výše. O čtrnáct let nevyslovených věcech, kde obraz je jen spouštěč k jejich vyslovení. Je to autorkou fantasticky napsáno. Pochopila matematiku mužských vztahů, ale nevysmívá se. Proto je to nejen vtipné, ale i dojemné a poetické, taková citlivá groteska. Úplně mě až děsí, jak do toho našeho světa ta ženská vidí.

Obraz je často obsazován staršími herci, bardy, přičemž je ale napsán pro čtyřicátníky…
Je to tak, postavy v ní totiž řeší kariéry, vztahy, děti, záleží jim na budoucnosti. A především si ti tři musí vyřešit věci mezi sebou, aby mohli pokračovat dál. Staří chlapi už jsou někde jinde a nad podobnými spory by jen mávli rukou. Takže pokud se to roubuje na starší herce, ubírá se tomu dravost, ale i jistá hysterie, protože těm třem postavám ještě stále chybí moudrost a odstup.

Co se jeví jako úskalí téhle hry, co je nějaké to její „ale“?
Úskalí by mohlo být v tom, že se spokojíme s něčím tzv. na půl cesty, protože to bude ´stačit´. Zvolili jsme si, řekl bych, náročný a ambiciózní způsob inscenace, třeba scénografie je koncipována tak, že herci nemají žádné opěrné a pomocné body, na jevišti jsou pouze figury a jejich problém. Myslím, že je to dobře, protože když teď na zkouškách nechám kluky hrát, volně, svobodně, skoro improvizovat, tak vznikají věci, které tam patří, a které se skutečně dotýkají toho, oč nám jde. Chovají se přesně v rámci logiky postav.

Jak obtížné je mít na jevišti jen tři herce, na které je tedy „hodně dobře vidět“, vedle postavami zaplněného jeviště?
Když děláte Shakespeara, tak ho děláte ´jako celou hru´. Když si z něj vytáhnete jeden monolog, tak na něm můžete dělat třeba půl roku, protože tam toho člověk najde strašně moc. A Obraz je přesně ten moment, jako kdyby někdo z divadelního světa vytáhl tři lidi a zabýval se každou jejich větou, jejich mikrosvětem. Funguje to jako fraktál: když se na něj člověk podívá zblízka, tak odhalí strašně velký svět. A v něm si najdete nějaký jeden atom, jdete k němu blíž a on je najednou zase strašně velký. Je to hluboký, soustředěný a zatím nekonečný ponor.

Proč by si lidé neměli nechat ujít Obraz právě v Aréně?
Protože se nebude opakovat nikde jinde. Zdejší soubor má výjimečnou vlastnost, totiž co dostane do ruky, přetvoří si po svém, přeloží to do svého specifického hereckého jazyka, do jisté sebeironie a vlastní, divadelní pravdy. A možná je to labutí píseň Alberta Čuby v tomhle divadle, přičemž ta jeho komediální figura je stavěna jako protiúkol v podobě psychologického charakteru. Vlastně všichni tři pánové snad ukáží polohy, které u nich diváci ještě úplně neznají.