Rozhovor s Albertem Čubou

Alberte, odcházíš z divadla?
Ano, jsme předběžně domluveni, že tohle je má poslední sezona.

A kdo bude hrát všechny sexy playboye, jak tě s chutí označují kritici?
Péťa Panzenberger, kdo jiný.

Proč tě napadlo začít budovat své divadlo? Neuspokojuje tě snad práce v dvojnásobném Divadle roku?
Ne, tak to určitě není. Ale já jsem v Aréně dvanáctou sezonu. A říká se, že herec by měl nastoupit po škole do divadla, vyhrát se a pak jít někam dál. Kam ale můžu jít dál, když rodinu nikam stěhovat nechci, osobní ambice před ni nestavím. Měl jsem třeba nabídku do Prahy, Juraj Deák mi nabízel hostování s vyhlídkou na angažmá v Divadle na Vinohradech. Nechci ale vykořeňovat děti z jejich prostředí, brát jim kamarády, manželku nutit ke stěhování. A odejít do Prahy sám a být taťkou a manželem na dálku, je hloupost. Kam se tedy ve své profesi posunout dál a přitom zůstat? Pak jedině změna v rámci Ostravy, odchod do jiného souboru, práce s jinými lidmi. Jenže tohle nelze příliš ovlivnit, zbývá jen čekání, zda nabídka přijde. A já čekat nechci, navíc mám k podnikání díky rodičům blízko, léta mám audiovizuální firmu…

Tak mít jako hobby natáčení videí a mít jako hobby vlastní divadlo, to je trochu rozdíl…
To jo. Taky to byl dlouhodobý proces, ne okamžitý popud. Někdy v minulosti jsem četl rozhovor s Jakubem Špalkem. A tehdy se ho ptali, kdyby dnes zakládal divadlo, se všemi těmi zkušenostmi, které má, kde by to bylo. A on řekl, že v Ostravě, že tady je to jediná možnost, kde to má smysl. A nebyl jediný, od koho jsem to slyšel. Pak přicházely další věci, třeba Tři tygři, se kterými vystupujeme v Heligonce, kde si člověk vyzkoušel vlastní produkci. Navíc po těch letech u profese člověk začne trochu vidět do toho, jak divadla fungují po organizační stránce, tedy pokud ho do toho vidět chce a zajímá se o to. A když jsem hledal seberealizaci, která by nebyla jen v herectví, tak jsem pochopil, že právě provozování vlastního divadla mi umožní zkříženě využít své zkušenosti, schopnosti i možnosti. Pak jsem se začal pomalu zajímat o to, kde se v Ostravě provozovaly nějaké veřejné produkce, divadla či kabarety, kde jsou v hospodách sály, kde byla bývalá kina apod. Tak jsem třeba zjistil, že v budově OKD naproti Nové radnici je velikánský sál.

Vidíš, mohl jsi být v centru…
Nemohl, protože jsem k tomu přistupoval analyticky a řešil jsem dnes bohužel důležitou věc, tedy parkování.

A jak jsi analyticky došel k bývalému kinu Mír?
Já bydlím za Frýdkem-Místkem a jednou jsem jel po Místecké, která se opravovala, bylo tam zúžení a nekonečné kolony. Vytočil jsem se, odbočil z ní a dostal se někam do Vítkovic. Jedu a najednou vidím velký barák a na něm nápis ´na prodej´ a v tu chvíli všechno do sebe zapadlo. Zastavil jsem, vylezl ven, zeptal se nějaké paní, co to je za budovu. A dozvěděl se, že to kdysi bylo kino. Doma jsem se podíval do mapy, viděl velké parkovací plochy, to, že je to u dálnice a bylo hotovo.

Tvá žena je lékařka, tedy předpokládám, že člověk s nohama pevně na zemi. Co ta ti na to vše řekla?
Moje Evička je strašně tolerantní, za co jí musím poděkovat. Velmi mě podporuje.

Alberte, a řekl jsi jí skutečně všechny informace?
Řekl. Samozřejmě, že na počátku se jí to moc nezdálo, ale tak, jak jsem přesvědčil řadu jiných lidí, tak jsem přesvědčil i ji. Navíc, ona mi rozumí, protože je sama z umělecké rodiny. Ale rizika si oba uvědomujeme, a pokud by to nevyšlo, tak o nějaký milion přijdeme…

Při debatě v rámci Ostravaru si tě přítomní kritici svými otázkami docela vychutnali. Já jsem dokonce v publiku kolem zaznamenala posměch, co že jsi to za naivu. Nezviklávají tě tyto reakce?
Musím říci, že ne a paradoxně, čím více času uběhlo, tím jsem klidnější a tím víc do toho chci jít. Také se začínají ozývat další subjekty, které by chtěli pomoci nebo tam provozovat své akce. Už teď mám tedy jakousi jistotu, že ten prostor programově zaplním. A také je třeba si uvědomit, že já nezakládám stálý soubor, ale divadlo jako prostor, jako produkční dům. Produkce představení je jen jedna z činností. Kdyby se cokoliv nepovedlo, tak z toho pořád může být stagiona. Navíc cítím podporu obvodu Vítkovice, který je rád, že v bývalé znevýhodněné lokalitě něco nového, navíc kulturního, vzniká.

Přemýšlel jsi nad tím, co bude třeba za deset let? Pamětní deska na budově Divadla Mír, náměstí Alberta Čuby…
Že mě to podnikání zabije? (smích) Přemýšlel, a divadlo, to je úplný začátek. Začátek velké věci, která tady vznikne. Ostrava musí jít nahoru a s ní i kulturní život. Ostrava by měla začít kulturu vyvážet, ne jen ji kupovat jako teď, věci by měly vznikat tady, s místními umělci. Také by se mělo v Ostravě začít pořádně točit, je nutno dostat sem filmové a televizní produkce, aby zde investovali své peníze. Mým snem je přesvědčit nějakou televizi, aby tady vytvořili tzv. kvalitní seriálovou produkci, aby to vznikalo opravdu zde a i celé zázemí bylo z Ostravy.

Co říkají na tvůj projekt kolegové z divadla?
Kolegové z divadel zaujali tzv. vyčkávací pozici. Lidi mimo divadlo hned hledají nějaké blechy, ptají se a mají pochybnosti, že to přece nemůže fungovat apod., zatímco kolegové se ptají, jak to probíhá, co bude a v soudech jsou zdrženliví. V Praze je vrstva lidí, kteří mají jméno z minulých dob a vydělali v minulosti kapitál, který posléze investovali třeba do muzikálových scén. Tady takoví lidé nejsou a je třeba proto velmi těžké přesvědčit banku o úvěru.

Mluvíš z vlastní zkušenosti? Ty už jsi přece úvěr dostal, ne?
Ten soukromý ano, ale o tom podnikatelském se zatím stále jedná. Pro banky je divadelní byznys záhadou, nemají ho s čím srovnat, nemají ho v tabulkách, a tudíž jsem pro ně potenciálně nebezpečný. Mnohokrát jsem v bankách slyšel – „ale divadla přece krachují“, protože oni netuší, do jaké míry jsou divadla subvencovaná, jak funguje třeba grantový systém, nechápou řadu rozdílů mezi jednotlivými divadly. Většinou mě tedy z bank vyhodili hned, jen v několika málo případech obšírného výkladu, po hodinách vysvětlování jsem se setkal alespoň s náznakem zájmu.

Kromě jiného chceš v Míru vybudovat Ústav pro studium herecké interpretace – to je co?
Chci prostě studovat hereckou interpretaci. Čím déle jsem u divadla, tím více mám dojem, že interpretace role či hry hercem je omezena. Že je to vždy spíše interpretace režiséra či dramaturga a vklad herce se nerozvíjí. Konkrétně to bude vypadat tak, že se vybere text, herci i režisér se s ním seznámí, ale funkce režiséra bude velmi upozaděna, bude spíše jen jakýmsi průvodcem a veškerý důraz bude kladen na herce a jeho interpretaci. Herec něco zkusí, režisér mu odpoví, zda chápe, oč šlo, ale nebude dál analyzovat, co má dělat jinak, herec si na to bude muset přijít sám. Taková herecká laboratoř, kde budou třeba i herci režírovat. Na tohle bych rád žádal o granty, tohle nebudou komerční věci.

Když si takhle v klidu zkoušíš v Aréně a pomyslíš si na horu práce, která tě čeká v Míru – neříkáš si – mám to zapotřebí?
Jo, to si říkám, ale jsem pořád ještě mladý a nemůžu někde jen ležet a čumět do blba. Naložil jsem si, je toho moc, ale věřím, že je to jen období. Tím, že třeba Obraz je jedna z posledních rolí v Aréně, tak se jí věnuji víc, než jindy. Protože vím, že některým rolím v minulosti jsem nedal to, co potřebovaly a teď to chci trochu napravit. Přestal jsem dokonce hrát i počítačové hry, ty mi zabíraly spoustu času, nečtu tolik, jako jindy a veškerý volný čas, když děti už spí, věnuju práci na roli v Obrazu a Míru.

Obraz pojednává o vztazích mezi třemi kamarády, ale také se tak trochu dotýká umění, jeho kvality, jeho ceny, snobismu, který je mnohdy s uměním spjat. Jak ty vnímáš umění a komerci – i vzhledem k tomu, co chceš v Míru uvádět?
Vycházím z etymologie slova, že umění znamená „umět“. Třeba modernímu výtvarnému umění nerozumím, mnohdy vůbec nechápu, na co koukám. Když jsme kdysi byli s gymnáziem v Londýně, náhodou jsem zabloudil do jedné prodejní galerie. Vystaveny byly samé moderní malby, čáry a cákance, jen poslední obraz byl klasický antický výjev. Přišla ke mně paní z té galerie, byla to taková starší dáma, a když jí došlo, že jsem z „East Europe“, jednoduchou angličtinou mi vysvětlila, že všechny ty obrazy namaloval jistý mladý malíř. A že tam chodí nakupovat lidé, kteří se o umění zajímají, ale občas tam přijde někdo, kdo tomu tolik nerozumí a chce vědět, zda ten malíř umí doopravdy malovat. A proto každý, kdo tam chce vystavovat, musí dodat jeden „normální“ obraz. Pak je hned pohled na moderní umění trochu jiný. Protože já nevím, zda někdo nemaluje ty šmouhy a cákance jen proto, že to jinak neumí. A v divadle to pro mě byl případ třeba Honzy Mikuláška – většinou má ve svých inscenacích stylizované herectví, nalíčené tváře, dominující výtvarnou složku a pak udělal u Bezručů Noc bláznů a byla to „normální“ inscenace – vybudované situace, psychologické herectví. A tedy jsem pochopil, že on z nějakého svého vnitřního pnutí dělá ty stylizované, šílené věci a začalo mi to dávat smysl. Ale u jiných režisérů jsem tohle třeba nezažil. Totéž se týká repertoáru – když je bulvární komedie dobře udělaná, tak mě nemusí urazit. Na druhou stranu, lidi jsou schopni strávit i náročný kus, na který by jinak nešli, pokud v něm hraje známá tvář. Jak říkal Ivan Rajmont – divadlo je přeci skvělé v tom, že může být různé.

Oč v Obrazu vlastně jde?
Jsme tři kamarádi, přičemž moje postava si za velké peníze koupí obraz, na kterém není vůbec nic. Tento obraz bere jako vstupenku do vyšší společnosti a považuje se za velkého znalce moderního umění. Pozve si kamaráda, který se mu za ten obraz vysměje, což jej bytostně urazí a tato situace odstartuje vyjasňování si vztahů mezi nimi tak nějak obecně. A po tom třetím kamarádovi se to nakonec všechno sveze.

Jaký je to pocit, že možná zkoušíš jednu z posledních inscenací v Aréně? A navíc při takhle intenzivní práci, jako je teď, když jste na jevišti jen tři?
Vím, že se čas krátí, že něco končí a přepadá mě nostalgie. Na zkouškách jsem pořád, protože jsme v Obrazu právě jen tři a navíc téměř v každé inscenaci, která je na repertoáru, hraju. Jsem teď v Aréně hodně, snažím se intenzivně pracovat, zkrátka ještě si to užít.