Recenze na Tři sestry (Ostravan.cz)

07. 01. 2018

„Komorní scéna Aréna zahájila v sobotu svůj divadelní rok 2018 premiérou inscenace jedné z neslavnějších divadelních her, Třemi sestrami Antona Pavloviče Čechova v režii Ivana Krejčího. Nové představení přináší další důkaz velmi vysokých kvalit tohoto divadla.

Hrací prostor zaplněný mírně ošuntělým nábytkem, sem tam rozhozené lenošky, divany, židle, stolky a piano. To je scéna Milana Davida pro první část inscenace. V této části se odehrají dvě jednání hry. Obsahem toho prvního je výročí smrti otce čtyř sourozenců Prozorovových, sester Olgy, Máši a Iriny a jejich bratra Andreje, ale i oslava jmenin Iriny. Přicházejí hosté, důstojníci z místní vojenské posádky, baron Tuzenbach a kapitán Solený, překvapením pro všechny je příchod plukovníka Veršinina. Přichází i profesor místního gymnázia a Mášin manžel Kuligyn i soused, v domě spolubydlící doktor Čebutykin, a nakonec i dva podporučíci, Fedotík a Rode. Postupně se odhalují jednotlivé charaktery a rýsují se vztahy mezi postavami.

Ve druhém jednání je už Andrej ženatý s místní dívkou Natašou, do které je silně zamilovaný. Nataša se ale brzy projeví jako sobecká, hloupá a rozkazovačná, silně sebestředná žena, což Andreje začíná ničit. Máša, v manželství nešťastná, se zamiluje do Veršinina, Tuzenbach a Solený se odhalí coby sokové ucházející se o lásku Iriny. Z Čebutykina se vyklube alkoholik.

Po přestávce proběhnou další dvě jednání. Rozhoří se požár města, ale začnou naplno hořet i sny, city a vášně. Naplnění snu sester odjet natrvalo zpátky do rodné Moskvy a najít tam své životní štěstí začíná být nemožné. Rozpadají se vztahy mezi Mášou a Kuligynem, mezi Andrejem a Natašou, Irina rezignuje a souhlasí se sňatkem s Tuzenbachem. Andrej prohrává téměř celý rodinný majetek, doktor Čebutykin pod vlivem alkoholu už naprosto zapomíná všechny lékařské znalosti. Byt se postupně vyklízí. V závěru hry v souboji se Soleným umírá Tuzenbach. Vojenská posádka opouští město, všechny lásky a sny se hroutí, deziluze je dokonána.

Režisér Ivan Krejčí a dramaturg Tomáš Vůjtek ctí přesvědčení samotného A. P. Čechova, podle kterého jsou jeho hry komediemi. V jejich výkladu postav a interpretaci jednotlivých situací hraje prim humor, převážně černý, sarkastický, místy až cynický. Když už padlo slovo humor v kontextu pojmenovávaní hereckých výkonů, je na místě podotknout, že všichni herci bez výjimky využívají komického potenciálu hry. Velmi často tak v hledišti zaznívá i hlasitý smích, ale je to smích vycházející z pobavení nad ubohostí marných snů, zbytečných řečí či z projevů lidských slabostí. Z toho, jak dramaturg Tomáš Vůjtek s režisérem Ivanem Krejčím kladou důraz na tuto stránku hry, lze vyvodit jediný závěr: tohle by se asi Antonu Pavloviči Čechovovi líbilo. A jak je v Komorní scéně Aréna v éře uměleckého šéfa a režiséra Krejčího ustáleným zvykem, důraz je tu kladen především na hereckou složku inscenace. Vedle ní je tu však ještě hudba Ondřeje Švandrlíka, velmi sugestivní, nejen podmalovávající některé situace, ale i výrazně vytvářející atmosféru.

Režijně se jedná o plynulý tok situací, které se vzájemně prolínají. Ivan Krejčí pracuje důmyslně s mizanscénou v prostoru: příkladem je například situace, kdy na okraji a mírně v pozadí hraje Irina s doktorem karty a v centru planě filozofují Veršinin a Tuzenbach o smyslu života. Podobně jsou vystavěny téměř všechny okamžiky a z celku doslova čiší Čechovova teze o lidském životě jako marnosti nad marnost, není li tento život naplněn smysluplnou prací a skutečnou láskou.

Šimon Krupa hraje Andreje Prozorova zpočátku jako mladého muže povzneseného nad přízemnost a posedlého hudbou a láskou k Nataši. Herec velmi dobře vykresluje oblouk postavy od nadějných životních začátků až k závěrečnému prozření. Prozorov je tu doslova směšný až k politování.

Natašu, jeho milou a posléze panovačnou manželku, ztvárnila hostující pražská herečka Kristýna Leichtová. Uplatňuje výbornou jevištní mluvu a velkou schopnost vytvoření postavy. Její Nataša je skutečnou fúrií, která je skrze vlastní omezenost schopná bezohledně zničit život každého, kdo se dostane do její blízkosti. Nicméně ve vypjatých okamžicích rozčilení a vzteku Nataši kazí dojem poněkud řemeslný přístup herečky, prozrazující spíše užití vnějších prostředků než projev vnitřní hry.

Nejstarší z trojice sester, Olgu, hraje Tereza Cisovská. Herečka vybavila svoji postavu zdánlivou absencí emoční inteligence a této poloze v rámci průběžného jednání zůstává převážně věrná. Přesto však z takto pojaté Olgy vytryskne i sesterská láska, a to v okamžiku výkřiku nešťastné duše beznadějně zamilované Máši, trpící ve svém manželství s Kuligynem.

Máša v podání Pavly Dostálové patří k nejvydařenějším postavám, jaké tato herečka v Komorní scéně Aréna vytvořila. Od samého počátku noblesní Máša, neskrývající myšlenkovou nadřazenost nad ostatními, utíkající před maloměstskými poměry do světa literatury a poezie, mluví hlasem, který od Pavly Dostálové slyšíme snad poprvé: hlubší tón, místy až tragická intonace a k tomu vznešené gesto i pohyb vytvářejí dráždivý koktejl, kterému musí Veršinin podlehnout.

Irina Zuzany Truplové je zpočátku obrázkem naivní mladičké dívenky, těšící se snad z každé maličkosti a opájející se nadějí návratu rodiny do moskevských velkoměstských poměrů. O to více pak vyniká zráta iluzí a z Iriny je na konci v podání Truplové zlomená a rezignující žena. Celkově velmi věrohodný herecký výkon.

Vojtěch Lipina hraje svého Kuligyna jako muže, který sám sobě předepisuje a dávkuje slepotu ve věci průkazné nevěry své manželky. Scény, ve kterých konejší Mášu projevy odpuštění, patří k tomu nejsmutnějšímu humoru, který je v inscenaci k vidění.

Podplukovník Veršinin Marka Cisovského je kreací carského důstojníka oslňujícího programově své vlastní životní publikum, hlavně pak samozřejmě dámy. Je to karikatura duševní prázdnoty a planého filozofování. Samotný okamžik loučení s Mášou v okamžiku, kdy milující ženu jednou rukou Veršinin objímá a druhou rukou vytahuje z kapsy hodinky a sleduje, kolik má ještě času, kterýmžto gestem herec jasně definuje kvalitu citů Veršinina k Máše, patří k vrcholům Cisovského herecké kreace v inscenaci.

Tuzenbach hostujícího Štěpána Kozuba patří k nejvýraznějším postavám. Ani ne co do kvality předvedených výkonů, v tomto ohledu je úroveň hereckého mistrovství všech aktérů téměř vyrovnaná. Kozub vede svoji postavu k obrazu vnitřními touhami rozervané osobnosti. Na jedné straně je jeho baron Tuzenbach šlechtic a důstojník, ne však omezeného ducha. Sleduje společenský vývoj ve světě, nechce trávit život v pletkách se ženami a ve vojenském pozérství jako jeho armádní kolegové. Touží po práci, která ho bude naplňovat, a po lásce Iriny, do které je osudově zamilován. Herectví Štepána Kozuba je ale přece jen o něco málo odlišné od způsobu herecké práce ostatních, a to je příčinou jistého vymykání se z celkového obrazu inscenace. Není to ke škodě, co se dopadu na publikum týká. Štěpán Kozub pouze, aniž by o o usiloval, strhává na sebe o něco více pozornosti, než je zapotřebí.

Dalším z hostů v hereckém týmu inscenace je Jan Chudý, známý především z práce ve Staré aréně. Hraje kapitána Soleného a hraje ho velmi úspornými prostředky. Využívá své tělesné konstituce prozrazující velkou fyzickou sílu a energii. Zároveň naplňuje i další rozměr postavy – Solený v tomto podání je od samého začátku hrozivou osobou nejen z hlediska fyzického zjevu, ale i z hlediska jeho povahového primitivismu, a naplňuje tak smysl postavy v celé hře.

Doktor Čebutykin je v podání Michala Čapky zpočátku velmi vitálním mužem plným humoru, místy i duchaplného. Vliv konzumace narůstajícího množství alkoholu postupně destruuje lékařovu osobnost a Michal Čapka tento proces věrohodně zobrazuje.

Ze čtveřice epizodních rolí vyniká Vladislav Georgiev v postavě starého vrátného Feramonta, nicméně stylizace této postavy poněkud vypadává z celkového pojetí herecké složky. Georgiev i mírně přehrává a tím je jeho postava spíše jakousi karikaturou nižších rozumových schopností a sešlostí věkem poznamenaného muže.

Petr Panzenberger a Ondřej Malý hrají dvojici podporučíků, kteří mají být především komickými postavami, což se jim z větší části daří. Hostující Dana Fialková hraje služku Anfisu. Nemá v textu dost prostoru, aby předvedla své herecké mistrovství, nicméně to málo, co jí text klade za povinnost, odevzdává s velkou přesností.

Celkově jsou Čechovovy Tří sestry v Komorní scéně Aréna opět velmi vydařenou inscenací, která má vlastní názor na svět, v němž mužský prvek vymezuje ženám prostor pro jejich existenci. Pro někoho to může být o osudově nešťastném ženském životním údělu, ale ženy v hledišti se určitě baví sarkastickým pohledem autora i inscenátorů na mužské hrátky, na to, jak život sám pohlavkuje mužskou ješitnost a sebestřednost.

Zcela jistě se najdou diváci, kteří budou z představení odcházet zasaženi pocitem ztráty iluzí. Dojde-li ale i k něčemu takovému, je možné si říci, že je to dojem svým způsobem ozdravný.“

Ladislav Vrchovský, Ostravan.cz, 7. 1. 2018

ZMĚNA PROGRAMU!

22. 10. 2021

„Nějak se to někde strašně zvrtlo.“  Vážení diváci, z technických důvodů dnes večer uvedeme místo Kočky v oreganu představení inscenace Mandragora. Předplatitelům nabídneme naši Kočku v oreganu v náhradním termínu, dnešní představení ale mohou navštívit také. Vstupenky na dnešek můžete buď využít, nebo vyměnit na pokladně za jiné představení. Děkujeme za pochopení a věříme, že tato změna je už na delší dobu poslední…

Recenze na Komáry (ostravan.cz)

17. 10. 2021

Komorní scéna Aréna v sobotní premiéře uvedla inscenaci hry Lucy Kirkwoodové Komáři.