Recenze na Obraz (Týden)

„Více ocenění aktuálně nedrží žádné domácí divadlo. Jak se v ostravské Aréně ale dokázali vypořádat s klasickou konverzační komedií o třech přátelích a drahém obrazu?

Hra Obraz francouzské autorky rusko-iránského původu Yasminy Rezy byla přeložena do více než pětatřiceti jazyků.

Dramaturgové předních scén na ni sázejí často ve chvíli, kdy potřebují odlehčit jinak těžkému repertoáru.

Zřejmě ze stejných důvodů po Obraze sáhl i dramaturg Arény Tomáš Vůjtek. A protože „divadlo roku“ je zajímavé i pro tuzemskou první režisérskou ligu, nabídl realizaci někdejšímu řediteli pražského Divadla Komedie Vojtěchu Štěpánkovi, který v Ostravě stvořil dílko neobyčejné dynamičnosti, v němž dokázal citlivě využít i chacharskou zemitost, jež je místním hercům vlastní.

Hádka o slovo
Zápletka hry je banální. Tři přátele, Borise, Marka a Ivana, kteří se scházejí již patnáct let, rozhodí nákup modernistického obrazu za dva a půl milionu korun. Oheň hádek vzplane nad plátnem pomalovaným pouze bílou barvou, první sirku zapálí Marek. „Je to sračka. Promiň,“ prohlásí k majiteli obrazu Borisovi.

‚Definuj mi sračku. Sračka vzhledem k čemu? Když o něčem řekneš, že je to sračka, to znamená, že máš nějaká kritéria pro takové hodnocení,‘ pateticky oponuje Boris. Zdánlivá diskuse o umění se rychle mění v nemilosrdnou hádku, v níž se trio dlouholetých přátel odhaluje před publikem jako ješitná chlapská cháska. Jako neupřímná partička, která si kamarádství dosud jen nalhávala.

Autorka Yasmina Reza v tu chvíli dialog rozevře tak, aby zasáhl každého z diváků, stačí jí k tomu vytahovat kostlivce z dosavadních životů hlavních hrdinů. Alespoň na chvíli se v nich pozná každý, kdo sedí v hledišti, a o to jde. V tom je kouzlo dobré hry už od časů Williama Shakespeara.

Hřiště na jevišti
Vojtěch Štěpánek nastylizoval ústřední trojici na pomezí ostravského buranství a snobství místních podnikatelských elit. Největší díl chachara si v sobě nese Ivan v podání Josefa Kaluži, jenž v jevištní mluvě také nejvíce zkracuje, byť možná mimoděk, režisér ho určitě k násilnému ostravskému ‚kratkemu zobaku‘ nenutí.

Jestliže Kaluža diváky odzbrojuje neurotickým herectvím na hranici s boží upřímností, Borisův part, který deklamuje Albert Čuba, vyžaduje strojenější polohu. Čuba však nejistého podnikatele, jenž se mění ve snoba jen díky škrobené vnitřní sebekázni, hraje tak odpudivě, že v hlavách diváků se jistě zjevují celé zástupy podobných ješitů, s nimiž musejí vycházet v práci, nebo dokonce doma.

Marek v podání Marka Cisovského je zrežírován nejméně ostravsky, zato otravně všeználkovsky. Je to protiva, který rád rozhoduje všechny sváry, na domácím i cizím hřišti. A dialogy v Obrazu jsou těžkým zápasem, čehož vtipně využil scénograf Milan David, jenž jeviště proměnil v hřiště s bílými lajnami. Ústřední děj soustředil do středového pole, komentáře se odehrávají u pomezních čar a občas je vstřelen gól. To když herci odcházejí brankou čili bíle lajnovanými dveřmi, většinou v afektu na vrcholu některé z hádek.

Ačkoli je Obraz světoznámá hra, nebylo by teď fér prozrazovat, jak celý zápas o bílý obraz dopadne. Jisté je, že v Ostravě tenhle mač hrají všichni jeho protagonisté ‚jak o dušu‘. Jak se ostatně na divadlo, v němž se podle Divadelních novin hraje ‚inscenace roku“ (Slyšení dramatika Tomáše Vůjtka) a jehož soubor je dle porotců Cen divadelní kritiky ‚scénou roku‘, sluší a patří. Kritici ostatně našli v Aréně i talent roku (Štěpán Kozub) a představitele nejlepšího mužského hereckého výkonu (již zmíněný Marek Cisovský). Na jedno divadélko „kdesi na východě‘, které působí v nevelkém sále nad ospalou městskou knihovnou, zářivá bilance.“

Ivan Motýl, Týden, 23. 1. 2017