V Aréně děláme divadlo, které mě vždycky naplňovalo, a věřím, že mě zas brzy naplňovat bude.

15. 4. 2021

Po delší odmlce je tu konečně první dubnový příspěvek z našeho Archivu ztrát a nálezů, ve kterém vám přinášíme rozhovor s dalším z našich umělců. Zatím se ještě přidržíme pánské šatny, v níž se tento herec zabydlel na jaře 2004. Za těch 17 let jste ho mohli sledovat jak z rolí nedospělých mládenců dozrává v mladé charakterní muže, kteří se časem proměnili i v mnohdy bezcharakterní muže středního věku... ale všechny spojoval komediální nadhled jejich představitele. Zajisté už jste si dali dohromady, že řeč bude tentokrát o JOSEFU KALUŽOVI. Přejeme příjemné čtení!

 

Béďo, tvoje cesta na Janáčkovu konzervatoř byla o něco delší, protože ses tam přihlásil až po maturitě. Co vedlo dospělého kluka, který právě skončil strojní průmyslovku, na uměleckou střední školu? Jaký jsi měl vlastně ještě před nástupem na studium herectví vztah k divadlu?

Mě to tímhle směrem táhlo už od 6 let, kdy jsem chodil ve Frýdku na dramaťák do Lidušky. Máma, ještě než si vzala tátu, dělala divadélko ve Frýdku. I babička s dědou, ještě když žili v Ostravě, hodně chodili do divadla. Takže se dá říct, že to mám trochu v krvi. A když jsem byl v první třídě, nabídli nám možnost chodit do dramaťáku a naši se toho hned chytli. Takže od první do osmé třídy jsem chodil do dramaťáku, i s manažerem Bezručů Tomášem Suchánkem, tak to byla taková slavná éra frýdecko-místeckého dramaťáku.

 

A když ti ten dramaťák vydržel celou základní školu, tak předpokládám, že tě to bavilo. Pokračovat ve studiu zrovna na strojní průmyslovce bylo ryze pragmatické rozhodnutí, nebo za tím bylo ještě něco jiného?   

To bylo pragmatické rozhodnutí našeho patriarchátu. Táta měl taky průmyslovku, takže jsem ji musel mít taky, protože to je přece to jediné, čím se dá živit. Takže jsem si to vydřel, dotáhl to až k maturitě, kterou jsem díky profesorům, jejich benevolenci a taky faktu, že jsem tou dobou už byl přijatý na konzervatoř, úspěšně složil. Dokonce i matiku mi nakonec dali, protože moje matikářka na komisi jen mávla rukou se slovy: „On jde na konzervatoř.“

 

A když jsi na tu konzervatoř šel po střední škole, bylo to proto, že ti došlo, že strojařinou se asi živit nechceš, tak ses chtěl vrátit k divadlu, nebo jsi v tom měl jasno už déle, ale teď jsi věděl, že jsi splnil tátovu podmínku, takže se konečně můžeš vydat tímhle směrem?

Já jsem na té průmyslovce na divadlo tak trochu zapomněl, protože do toho přišly holky, kapela, puberta… Ale když už se blížil konec toho čtvrťáku a člověk měl najednou před sebou „ten život“, tak těch možností, co potom, tolik nebylo. Na výběr byla vojna, vysoká škola nebo vydat se do pracovního procesu… a já jsem byl tak líný, že jsem nic z toho nechtěl. Nebo jsem si spíš nedokázal sám sebe v žádné z těch variant představit. Na vojnu se mi nechtělo, protože jsem založením pacifista a nedokázal jsem si představit, že bych musel někoho poslouchat, skládat si věci do komínků a všechno, co k tomu patří. Na vysokou jsem věděl, že nemám, to bylo úplně pragmatické rozhodnutí. A do práce… ne, že by se mi nechtělo, ale zrovna, když se to ve mně všechno vařilo, tak za mnou přišel kamarád z vedlejší třídy, který byl taky ve čtvrťáku, a řekl mi, že jde na konzervu na kytaru. Tak jsem se na to Honzíka ptal a nadchlo mě, že bych se vlastně mohl věnovat tomu, co mě předtím tak bavilo. Navíc jsem si zjistil, že by se dala studovat i vysoká škola – tenkrát jsem neměl tušení, že existuje DAMU a JAMU – a dělal jsem zkoušky i na JAMU. Tam jsem dokonce prošel prvním kolem, kde jsem se potkal s Filipem Čapkou a dalšíma klukama z Ostravy, nicméně tam jsem se nedostal. Tak jsem díky Honzíkovi, který mě přivedl na to, že je po střední škole možné jít na další střední školu, šel na přijímačky na konzervatoř a tam jsem se dostal. Takže víceméně to bylo takové řešení okamžiku, měl jsem pocit, že to je zrovna to, kam bych teď měl jít.

 

Jaké to bylo vrátit se v 18 zpátky mezi puberťáky? Vím, že věkový rozdíl 4 roky není zas tolik, ale zrovna v tomhle období je to docela dost.

Tehdy jsem nad tím vlastně moc nepřemýšlel. Bylo mi 17 a já jsem vlastně furt takové děcko, takže pro mě nebyl problém se dorovnat těm 13-letým, přišla druhá puberta a já jsem si to užil. Ale ve čtvrťáku mi pan Čížek, když jsme se po maturitě bavili, řekl: „Víš, já jsem ti celou dobu věřil, že ten ročník potáhneš a že budeš takový jejich mentor, a ty ses na to vysral.“

 

Takže ses jim zkrátka „dorovnal“.   

Srovnal jsem se s nimi poměrně brzo. Ale vlastně mi nic jiného nezbývalo. Jinak bych byl úplně sám a celé ty čtyři roky by byly strašná nuda, tak jsem si to radši užil.

 

Jak na studium na konzervatoři vzpomínáš? Miloš Čížek byl tvým vedoucím ročníku?

On byl vedoucím oddělení. První rok, co jsem studoval, oddělení vedl pan Holub, a pak pan Čížek. Ale nejvíc vždycky vzpomínáš asi na třídního profesora, a to já vzpomínám na paní Šlosarovou, která nás učila i němčinu, a pak na pedagoga hlavňasu (hlavního předmětu oboru). V prvním ročníku nás měl pan Jansa, který si pak tři z nás vzal po škole do angažmá do Opavy, kde byl šéfem, ve druhém ročníku jsme měli paní Asmanovou, ta si pak založila vlastní herecké studio tady v Ostravě, a poslední dva roky jsme měli paní Gasnárkovou. Takže na tu vzpomínám asi nejvíc.

 

Takže jsi začal s panem Jansou, abys pak padl do rukou jeho ženy paní Gasnárkové, a ta tě po skončení studia konzervatoře „vrátila“ do rukou manžela ve Slezském divadle v Opavě. Řešil jsi v sobě už během studia – když už jsi byl přeci jen o pár let starší než spolužáci – jakému druhu divadla by ses chtěl po škole věnovat? Táhly tě víc menší či větší scény, nebo modernější divadlo?

Abych řekl pravdu, já jsem tehdy neměl moc velký rozhled, co se týče divadla. Přeci jen jsem strávil čtyři roky na průmce a ztratil jsem ten živý kontakt s divadlem. Ale pamatuji si, že jsme se o tom tenkrát bavili s paní Gasnárkovou a já jsem si tehdy frčel na Ypsilonce. Měl jsem i sbírku jejich her a ta jejich hravost a živelnost alternativy mě tehdy bavila.

 

…a přece jsi šel do Slezského divadla v Opavě.

A šel jsem do Opavy hrát do úplně klasického měšťanského divadla.

 

Jaké byly tvoje první roky v Opavě?

Bylo to úplně super, protože si nás vzal pan Jansa, který nás držel pod svými křídly. A přišli jsme tam tři spolužáci – já, Sabina Figarová (dnes Muchová), která je tam dodnes, a Ondra Veselý, který pak odešel do Českých Budějovic, když já jsem šel do Ostravy. Takže jsme pořád dělali stejné blbiny, jako jsme dělali na škole, a protože jsme byli tři, tak na nás nikdo nemohl.

 

Vzpomínáš na nějakou zásadní zkušenost z opavského divadla, když šlo o tvoje první angažmá?

Myslím, že to bylo rok poté, co jsem nastoupil, a dělali jsme inscenaci Když tančila o vztahu Isadory Duncanové a Sergeje Jesenina. A já jsem hrál Jesenina, takže to byla taková moje první velká příležitost. Dělal to s námi pan Jansa, líbila se mi poetika té inscenace a navíc byla i poměrně úspěšná u diváků. Mimoto na ni vyšla i recenze, kde mě jmenovitě pochválili, jakože se mladý talentovaný herec Josef Kaluža dobře zhostil role, a to bylo poprvé, kdy i můj otec uznal, že teda můžu být tím hercem, protože naše jméno je v novinách.

 

Jak dlouho jsi v Opavě vydržel?

Byl jsem tam 3,5 roku a pak jsem se přesunul k Bezručům.

 

U kterých jsi byl taky 3,5 roku… Jak ses dostal z Opavy právě k Bezručům?       

To byla tenkrát taky taková zvláštní cesta. Alena Sasínová, která byla ještě u Bezručů, a Michal Przebinda, který tam tehdy šéfoval, potřebovali ještě nějaké lidi do souboru, takže jezdili po ostatních divadlech a hledali, kdo by se jim hodil. Ála mi potom říkala, že se byli podívat na Přelet nad kukaččím hnízdem, který jsme dělali a já jsem tam hrál takového retarda… A očividně dobře, protože jsem od nich dostal lano. Ale někdy jsem hrozně nerozhodná osoba, takže jsem nevěděl, jestli to vzít nebo ne, a hlavně jsem se bál. Protože jsem měl – a ještě trochu pořád mám – takové křehké sebevědomí, a Bezruči pro mě byli v době, kdy jsem studoval na konzervatoři, divadlo s výbornými herci, tak jsem si nevěřil, jestli na to mám. A zrovna v té době s námi zkoušel Vašek Klemens a my jsme se o tom bavívali, protože nás vozil autem zpátky do Ostravy. No a on mi to vemlouval a jednou mě místo na nádraží zavezl před Bezruče, otevřel mi dveře a řekl: „Tak a běž.“ Takže mi nezbývalo než tam jít a říct, že do toho jdu.

 

Odhodlání je velká část úspěchu, ale jaké byly tvoje „první krůčky“, když jsi do toho divadla, na které sis málem ani netroufal, nastoupil? Oproti Opavě se tam dělalo přeci jen docela jiné divadlo. Do té doby jsi hrál na velké scéně, najednou jsi přišel do mnohem intimnějšího prostoru… musel sis nějak zvykat, „přeučovat se“?

Ten menší prostor má úplně jiné vyjadřovací prostředky. Musel jsem se to naučit. Hodně jsem se snažil koukat kolem sebe a dostával jsem na prdel. Trvalo mi asi rok nebo rok a půl, než jsem se osmělil a ukázal, že taky umím něco zahrát.

 

Na co vzpomínáš ze své éry u Bezručů?

S Michalem Przebindou jsme dělali inscenaci, jmenovalo se to Malé noční hry, brněnského autora Antonína Přidala. Tu inscenaci tvořily dvě aktovky a jednu z nich jsme hráli s Romanem Harokem jenom ve dvou, tak to bylo moc pěkné zkoušení. Nebo jsme zkoušeli s panem Janíkem Se stromy nebo bez nich, tam jsme byli s Káčou Krejčí taky jenom dva. Dělávali jsme i pohádky, to byla taky zajímavá zkušenost, dělali jsme Tracyho tygra jako muzikál... Takže za těch 3,5 roku toho bylo docela hodně.

 

Nicméně… 3,5 roku uplynulo, nastal čas na další změnu? Nebo jak došlo k tvojí další divadelní migraci do Bezručů sem do Arény?

Jojojo, jdi! Kam? Nevím, rovně, hlavně běž! Tenkrát to byla změna z osobních důvodů, řešil jsem si nějaké vztahové záležitosti a do toho přišla nabídka od Pavla Cisovského, protože tehdy sháněli rychlou náhradu za kluka, který jim odešel. A já jsem si myslel, že by to mohlo být řešení mého osobního života, takže jsem na tu nabídku kývnul, i když jsem byl pak u Bezručů nějakou dobu neoblíbený, protože to bylo těsně před prázdninami, což se nedělá, ale já jsem to zkrátka potřeboval.

 

V jednom rozhovoru jsem se dočetla, že od Bezručů jsi odešel i proto, že už jsi tam byl „dlouho“…tak se zdá, že v Aréně jsi prokletí 3,5 roku úspěšně prolomil, protože to letos bude už 17 let od tvého nástupu do angažmá.

A mně to přijde jako tak 6 let. Zjevně stárnu a zapomněl jsem odejít… anebo počítat. Zdá se, že ta potřeba migrace už mě opustila. Asi si to všechno nějak sedlo.

 

Vybírat z rolí za těch skoro 5x3,5 roku v Aréně není zrovna jednoduché, ale začnu tím, že se budu ptát na tvého „jmenovce“ z poměrně nedávné doby. Josef K. z Frýdku dostal za úkol Josefa G. ve Vyrozumění. Jak ses s touhle (nejen) textově dost náročnou rolí vypořádával? Přece jenom ztvárňovat idealistu, kterému se podaří probojovat se až k apatii a celkovému vnitřnímu vyhnití, není zrovna dvakrát motivační.

Mně je Havlova poetika osobně blízká a myslím si, že je potřeba na tyhle věci ukazovat. A že divadlo je určené k tomu, aby na tyhle věci ukazovalo. Takže já jsem to nebral osobně… Samozřejmě, že se to musí hrát „vážně“, ale pro mě to má obrovský humor. Já jsem vyrůstal v době, kdy jsme byli obklopeni tendenčními seriály, a vlastně mám pocit, že jsem si tu dobu nějak nasál. A když se to změnilo, tak jsem se na to dokázal podívat zvenčí a udržet si nadhled, nenechat se tou dobou úplně zválcovat. Takže pro mě bylo hlavní ukázat na to, jak to život dokáže někdy zařídit, že se v tom člověk zmítá… a vlastně je úplně blbej.

 

Když by sis musel vybrat mezi klasikou a současnou dramatikou, co ti je bližší? Nebo jsi rád, že si vybírat nemusíš a můžeš dělat obojí?

Asi ta poslední možnost. Ivan s Tomášem nám pořád opakují, že i klasika se dá říkat současně, protože lidi se v podstatě nemění, a tím zůstává pořád současná. Mění se jen okolnosti, kostýmy, ale lidi dělají pořád stejné chyby. Ve výsledku jde jen o to, jakou řečí se to vypráví. A u klasiky mě baví ohnout tu řeč tak, abych věděl, že ten divák tomu rozumí… hrát v blankversu u Shakespeara tak, aby to bylo srozumitelné. A na těch současných hrách se mi líbí to objevování, jak přemýšlejí dnešní dramatici. Takže myslím, že se to hezky doplňuje.

 

Máš z rolí v Aréně nějakou, která se tě osobně dotkla? Byla pro tebe důležitá v hereckém, nebo i osobním posunu?

Když jsme dělali Čechovův Višňový sad, tak jsem dostal od Ivana a od Tomáše šanci hrát Lopachina. To byla taková první větší práce, kdy už jsem nehrál kluky, ale určitý typ, na kterém jsem musel pracovat a nemohl to nijak obelhat. A bylo to pro mě hodně těžký. Když Ivan viděl, jak jsem se s tím trápil, tak mi dával i zkoušky navíc, a trávili jsme spolu soboty při práci na monolozích. A dalším zlomem pro mě byl asi Zabiják, který mě posunul úplně jinam, než co jsem hrál do té doby. Líbí se mi, když můžeš vystoupit z toho, co jsi hrál dlouho, a hrát něco úplně jiného.

 

Když jsem zkoumala tvoji divadelní kariéru, našla jsem jedinou inscenaci, kterou jsi nazkoušel mimo náš kraj. Šlo o hostování v Celetné v Labyrintu světa a ráji srdce. To zní jako hodně velký výstup z toho, cos běžně dělal. Jak k tomu došlo? 

Když na to koukám zpětně, tak to byl takový dárek k třiatřicetinám od Kuby Špalka, se kterým jsme se potkali, když Celetná hrála u Bezručů, a mně se líbilo jeho zaujetí pro divadlo a co všechno pro něj dělá. Pár let na to s náma v Aréně zkoušel Tetování, kde jsem hrál, a měli jsme k sobě divadelně blízko, takže mi pak nabídl hostování právě v Labyrintu. Já jsem na to kývnul, přijel jsem na čtenou zkoušku a ještě se ani nevědělo, kdo co bude hrát. Byla tam skvělá parta: Marek Pospíchal, Pavla Beretová, která je původně z Ostravy, Rosťa Novák, který zrovna začal přemýšlet o tom, že by začal dělat cirkus, Míša Kern, Adrian Jastraban. No a na zkoušce se rozdělily role a na mě zbyl Poutník… já jsem byl tehdy ve svých 33 v takovém osobně duchovním rozpoložení, takže se to s tou rolí Poutníka, který hledá svou pravdu, i docela hezky potkalo. Takže dojíždění sice bylo mazec, ale jinak jsem za to byl rád, hráli jsme to asi tři roky.

 

Uvažovals někdy o tom, že by ses divadlu věnoval jinde než „doma“?

Ne, neuvažoval. Já jsem spíš býval vždycky na konci sezóny tak utahaný, že jsem měl chuť s tím seknout. Ale nakonec jsem to neudělal. Zhruba před dvěma lety jsem dostal nabídku z brněnské Husy na provázku, a to jsem chvíli zvažoval, jestli není čas na změnu, ale nakonec zvítězilo to, že tady mám své kořeny. A že v Aréně děláme divadlo, které mě vždycky naplňovalo, a věřím, že mě zas brzy naplňovat bude.   

 

A co tě tedy teď naplňuje, když ne divadlo? Čemu se rád věnuješ, když máš na to čas prostor?

Naštěstí zůstala mimodivadelní práce, takže se dá třeba pořád točit v rozhlase, existují smysluplná natáčení, kde se člověk může realizovat, realizuju se na chalupě, realizuju se ve vztahu, realizuju se v přírodě a snažím se dohánět všechno, na co jsem předtím neměl tolik času.

 

Když zmiňuješ chalupu a přírodu – jak nejradši trávíš čas, když máš volno a můžeš si ho trávit úplně po svém?

Já jsem neposeda, já si třeba nevydržím číst dýl než půl hodiny, to je maximum.

 

To mě u tebe překvapuje, protože vím, že zbožňuješ rybaření, což mi spolu s neposedností nejde zrovna dvakrát dohromady.

To je něco jiného! Protože se říká, že čas strávený na rybách se nepočítá do běžného života. Takže tam se něco sepne a je to úplně jinak, ale jinak pořád potřebuju něco dělat a potřebuju vědět, že něco vzniká. Takže řežu, sekám… zkrátka, aby ta práce byla vidět.

 

Když už jsi zmínil mimodivadelní práci – která teda možná není vidět, ale rozhodně je slyšet – ty jsi krom natáčení v rozhlase načetl i několik audioknih. Jak se ti např. ve srovnání s rozhlasem pracuje na audioknize, kterou táhneš celou sám bez dalších partnerů?

Já jsem měl štěstí, že jsem v místním rozhlase načítal knihu se Simonou Nyitrayovou a to byla krásná práce, protože ona byla jako režisérka perfektně připravená a nepustila nic, co se jí nezdálo. Takže je dobré, že tam člověk má toho režiséra, který ti řekne, stejně jako jsme na to zvyklí tady v divadle.

 

Když už audioknihy načítáš, posloucháš je? Nemyslím jenom ty svoje :)
Poslouchám. Naposled jsem poslouchal Den trifidů, kterou načetl Norbert Lichý a kterou jsem nečetl. Takže to jsou takové příjemné bonusy, když člověk stejně trvá dost času v autě.

 

A když by sis měl vybrat mezi audioknihou a klasickou knihou, co preferuješ? A co vlastně rád čteš?

To je asi půl na půl, záleží na situaci, na náladě. Někdy mám chuť si vzít knížku a číst, teď mám zrovna rozečteného Nesbøho. Jinak čtu všeobecně beletrii, asi nemám oblíbený žánr.

 

Poslední otázka hledící do nadějeplné budoucnosti: Na co se nejvíc těšíš, že si zahraješ?

Asi na ty větší role, těším se na Kočku v oreganu a těším se na Zabijáka

 

Krom výše zmíněných se můžete těšit i na premiéry Macbetha a Karpatského thrilleru, ve kterých Josef také účinkuje, než se jich však dočkáte naživo, doporučujeme vašemu zraku záznam živého streamu Pašijí, v nichž Béďa ztělesnil jednoho z apoštolů.

V Aréně děláme divadlo, které mě vždycky naplňovalo, a věřím, že mě zas brzy naplňovat bude.