2010-06-30

Večírek s manželi a očekávaným hostem v ostravské Aréně pokračuje série, která by se dala nazvat linií manželských tragikomedií. Jedním z vděčných titulů, jež jsou pro tento typ scény jako stvořené, je i hra Play Strindberg Friedricha Dürrenmatta, moderní variace na Strindbergův Tanec smrti. K režii byl pozván Peter Gábor, režisér nikterak výbojný, nicméně poctivý, který je v Ostravě častým hostem, v Aréně však režíruje poprvé.

Celá věc stojí a padá s herci. Alena Sasínová-Polarczyk a Kostas Zerdaloglu si manželské třeštění nedávno vyzkoušeli v neméně slavném dramatickém kusu, Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové. Na co navazovat má i „ten třetí“, Dušan Škubal, neboť si v Enquistově Noci tribádek zahrál samotného Strindberga. A pro úplnost dodejme, že sezonu v Aréně zahajovala Nekvasilova inscenace Hry snů.

Všechny zmíněné a mnohé další komedie či tragédie o manželství, často opatřované drsnými podtituly typu „nemilosrdná vivisekce partnerského vztahu“, mi vlastně přijdou docela krotké. Ne že by nebyly uvěřitelné či trefné, psychologicky pochopitelné a literárně virtuózní. Ale je v nich pro mě skryta i tato pointa: jestli jde opravdu jenom o tohle, proč z toho dělat takovou „kovbojku“? Edgar a Alice jsou dlouholetí manželé, trávící čas především vzájemnými spory a naschvály, jejich život je nepřetržitou sérií malých proher a drobných, ovšem draze vykoupených vítězství. Těžko říci, jestli mezi nimi byla kdy láska, ale určitě už nemají radost ani ze vzájemného soupeření – při připomínání nevěr či vzájemném zahánění do kouta vyniká především unavený souboj o prestiž, než skutečná žárlivost nebo zraněné city. Pozdní příchozí Kurt, rodinný přítel, příbuzný a také někdejší a zřejmě i pozdější milenec Alice, je, ač to chvíli vypadá jinak, nakonec jen směšným statistou v zápasu těchto dvou těžkých kalibrů. Navzdory sloganu i šťastné manželství je malér – manželství je vůbec malér, není Dürrenmattova hra meditací o manželství, ale spíše zlomyslnou modelovou hrou, v níž jde o prestižní zápas v dialozích. Vlastně taková konverzačka.

Od realizace hry lze tedy očekávat divadelní zážitek, zkoumající spíše formální stránku věci: jak pěkně je to zahráno, jak si který herec svou v podstatě archetypální postavu vychutná, lze čerpat potěšení plynoucí ze slov rozkošnicky převalovaných na patře. Peter Gábor nechává vyniknout herce a nevnucuje se radikálním či netypickým uchopením, důležitá je však i skvělá hudba Nikose Engonidise, jež se nenápadně vrývá pod kůži, představení rozsekává do drobných momentů v rytmu činelů, bicích nástrojů a překvapivě i beatboxu. Koneckonců hra je stylizovaná jako svého druhu zápas o několika kolech. Gáborova inscenace se ovšem nedělí jen na kola, ale doslova na úzké zvukové segmenty, což vytváří specifické napětí. Hlavní hvězdou inscenace je stálý host Arény Kostats Zerdaloglu, toho času v opavském angažmá, jako životem, manželkou i manželstvím unavený Edgar, přesto poněkud výstřední a ješitný stárnoucí muž s obskurními zálibami. Jeho manželku, kdysi možná silnou osobnost, dnes už jen malichernou ženu, hraje Alena Sasínová-Polarczyk jako o něco méně jízlivou sestru Marty z Kdo se bojí Virginie Woolfové a zároveň trochu civilnější pokračování svých čechovovských hrdinek. Přesvědčivý je i Dušan Škubal v roli milence a rodinného přítele, tentokrát lehce zakřiknutý muž, který se uprostřed minového pole vztahu Edgara a Alice, kteří kromě milostného partnerství jsou především zkušenými sparring-partnery v ringu, pohybuje ne zcela jistě a určitě nemůže vyhrát.

Komorní scéna Aréna Ostrava – Friedrich Dürrenmatt: Play Strindberg. Překlad Jiří Stach. Režie Peter Gábor, výprava Katarína Holková, hudba Nikos Engonidis. Premiéra 17. dubna 2010.

Vojtěch Varyš
28. 06. 2010