Úplné zatmění

Úplné zatmění (Total Eclipse) zpracovává skutečný příběh dvou nejslavnějších prokletých básníků, který se ale do školních osnov nejspíš nikdy nedostane. Spokojené manželství Paula Verlaina a jeho ženy Matyldy rázně ukončí příchod mladičkého a svůdného Arthura Rimbauda. Oba básníci se společně vydají na toulky po Evropě, aby poznali jeden druhého i sami sebe. Láska, která je spojuje, je stejně absolutní jako jejich sobectví. Vášnivý milostný vztah, jenž je spaloval po několik let, je pouze utvrdil v poznání, že nemůžou být ani spolu, ani bez sebe. Zoufalá, krutá, a přesto naplněná láska, plná tehdy zakázaných doteků, absintové opojení a zatmění mozku, díky němuž lze překročit i nepřekročitelné. V takových kulisách se odehrává hra Christophera Hamptona z roku 1967, kterou do filmové podoby převedla Agnieszka Hollandová s mladým Leonardem di Capriem jako Rimbaudem v roce 1995. Náš Rimbaud je neméně okouzlující, a proto si tuto inscenaci v režii André Hübnera-Ochodla, který je v Aréně již stálým hostem, rozhodně nenechte ujít.

Christopher James Hampton (*26. 2. 1946) je významný britský dramatik, scénarista, překladatel a režisér. Narodil se na Azorských ostrovech a své dětství strávil velmi podnětně putováním po světě. Jeho otec pracoval jako telekomunikační inženýr pro firmu Cable & Wireless Worldwide, a s rodinou se proto stěhoval tam, kam ho firma poslala (Aden, Hong Kong, Zanzibar, Káhira, Alexandrie). Během Suezské krize v roce 1956 musel i s rodinou narychlo opustit Egypt za dramatických, téměř shakespearovských okolností (pod rouškou noci a bez majetku).

V Anglil vystudoval Hampton s výborným prospěchem Oxfordskou univerzitu a během studia se také začal věnovat divadlu. Vstoupil do univerzitního divadelního spolku (The Oxford University Dramatic Society), v jehož divadle uvedl svou první hru Kdy jsi naposledy viděl mou matku? (When Did You Last See My Mother?). Text hry o mladých homosexuálech zaujal i vedení londýnského divadla Royal Court, kde byla v roce 1966 hra uvedena (krátce nato byla přenesena do Comedy Theatre). Ve svých dvaadvaceti letech se stal Hampton nejmladším autorem, jehož hra byla uvedena v divadlech na West Endu (prestižní londýnská divadelní čtvrť).

Až do počátku sedmdesátých let působil v Royal Court jako dramaturg a k uvedení připravil své dva texty. Tím prvním bylo Úplné zatmění (Total Eclipse, 1967), které se však nesetkalo s nijak vřelým přijetím, zato druhý text Filantrop (The Philantropist, 1969), který vznikl jako variace na Molièrova Misantropa, odstartoval jeho hvězdnou kariéru. Hra se hrála s velkým úspěchem na West Endu (byla i oceněna jako nejlepší komedie cenou Evening Standard Theatre Award) a v roce 1971 vítězně dorazila i na newyorskou Broadway. V té době také začíná psát filmové scénáře. Tím prvním realizovaným byla adaptace Ibsenova Domečku pro panenky (A Dollˈs House, 1973), kterou režíroval Patrick Garland a v níž hlavní roli ztvárnili Anthony Hopkins a Claire Bloomová.

Hampton je autorem více než dvaceti her a napsal přes třicet filmových scénářů. Do angličtiny velmi úspěšně přeložil hry francouzských dramatiků Yasminy Rezy a Floriana Zellera a prosadil se i jako muzikálový libretista (Sunset Boulevard, 1993). V roce 1988 získal Oskara za scénář k filmu Nebezpečné známosti (Dangerous Liaisons), který režíroval Stephen Frears a v němž hlavní protagonisty hráli Glenn Closeová, John Malkovich a Michelle Pfeifferová. Scénář vznikl jako adaptace Hamptonovy hry Les Liaisons Dangereuses (podle stejnojmenného epistolárního románu z roku 1782, jehož autorem je Pierre Choderlos de Laclos), kterou v roce 1985 uvedla Royal Shakespeare Company (o rok později získala Cenu Laurence Oliviera za nejlepší hru roku). V roce 2020 mu byl udělen rytířský titul za jeho přínos britskému divadlu. K Úplnému zatmění se Hampton vrátil jako filmový scénárista a vznikla tak filmová adaptace, kterou v roce 1995 režírovala Agnieszka Holland. Leonardo DiCaprio ve filmu exceloval jako Rimbaud a sám Hampton si střihl roli Soudce.

Postavy hry a jejich osudy

Jean Nicolas Arthur Rimbaud (20. října 1854, Charleville-Mézières – 10. listopadu 1891, Marseille) byl druhorozeným dítětem kapitána pěchoty a bigótní selky. Jemu bylo 39 a jí 28 let, když se brali, a stačili spolu zplodit pět dětí, než se během procházky po březích Meusy v srpnu 1864 tehdy již penzionovaný kapitán rozhodl rodinu navždy opustit. Matka pak děti vychovávala sama, a to velmi přísně; k facce měla vždy rozhodně blíž než k pohlazení. Kromě zbožnosti byla ve svém okolí proslulá i svou lakotou. Zprvu měla na Arthura silný vliv, neboť ještě ve dvanácti letech fyzicky napadl své spolužáky, kteří se nepatřičně chovali v kostele. Ale už o rok později ho tato horlivá zbožnost přešla a stal se stejným neznabohem jako oni. Nejspíš se tím vymezil i vůči své matce.

Tomu, že je její syn geniální, nepřikládala nijak zásadní význam (spíš by chtěla, aby byl poslušný). Již jako žák udivoval Rimbaud veršovanými latinskými kompozicemi a v patnácti začal psát verše i ve francouzštině. Jeho první tištěnou básní je Novoroční dárek sirotků (Les Étrennes des Orphelins), která vyšla v roce 1870 v Časopise pro každého (La Revue pour tous). Od roku 1870, tedy od svých šestnácti let, se aktivně účastní literárního života, což znamená, že píše různým vydavatelům a slavným autorům a usiluje, aby jeho básně byly tištěny v Paříži. V létě téhož roku poprvé utíká z domova do Paříže, ale skončí ve vězení (jel na černo), což má za následek pořádný výprask tvrdou matčinou rukou (většina jeho útěků měla tuto dohru). Během prusko-francouzské války se vydal až do Bruselu, kde se chtěl stát novinářem, a po návratu domů zažil ostřelování rodného města pruskou armádou. Roku 1871 opět odjel do Paříže a snad se přidal i ke komunardům, což ale není spolehlivě doloženo (údajně měl být členem střeleckého oddílu). Každopádně s Komunou sympatizoval, což spolehlivě dokládá i jeho báseň Pařížská orgie čili Paříž se opět zalidňuje (LˈOrgie parisienne ou Paris se repeuple): „Zde je, vy zbabělci! Vystrčte z vlaku brady. / Už oschl bulvár, už je pryč ten krutý křest! / Jednoho večera zde stály barikády. / Zde je, vy zbabělci, to svaté město měst.” V létě 1871 posílá některé své básně Verlainovi, který jej vzápětí v dopise pozve do Paříže („Přijeďte tedy, veliká duše, čekáme na vás, toužíme po vás.“), a dokonce mu pošle i peníze na cestu.

Rimbaud přijede do Paříže s rukopisem svého Opilého korábu (Le Bateau ivre), který napsal ve svých sedmnácti, aniž by kdy předtím viděl moře. Z Rimbauda je rázem literární senzace, díky tomu, že kudy chodí, tudy provokuje. Básník Léon Valade, který jej pokládal za génia, nám zanechal tento popis: „Velké ruce, velké nohy, vzezření naprosto dětské, tvář, která by slušela dítěti třináctiletému, charakter spíše plachý než bázlivý, takový je tento kluk, jehož obraznost, plná neslýchané síly a zkaženosti, omráčila nebo poděsila všecky naše přátele.“ Jedni ho milují, druzí nenávidí. Verlaine vévodí těm prvním a zprvu umělecká spřízněnost přeroste v divoký milostný vztah. Rimbaud přijel koncem září 1871 a krátce pobýval ve Verlainově domě. Verlainově ženě Mathildě bylo v té době sedmnáct let, a i když byli s Rimbaudem téměř vrstevníci, nijak si ho neoblíbila. Děsily ji jeho výtržnosti, a to nejen proto, že byla těhotná. Rozhodně nebyla jediná, komu Rimbaudovo ztřeštěné chování nahánělo hrůzu. Jednou z obětí byl i doktor Antoine Cros (bratr básníka Charlese Crose), který s ním jednou popíjel v kavárně. Když se vrátil z toalety zjistil s jistým údivem, že pivo v jeho sklenici nějak zvláštně bublá. To mu Rimbaud z legrace do piva nalil kyselinu sírovou. Pověstné byly i Rimbaudovy „pokusy“, které spočívaly v tom, že své spolustolovníky bodal do stehen, případně jim řezal zápěstí. Zvláště Verlaine si jich užil víc než dost.

Milostný vztah, který se mezi Verlainem a Rimbaudem rozpoutal, brzy vedl k rozpadu Verlainova manželství. V červenci 1872 se oba básníci vydali do Belgie a později do Londýna. Žili z peněz od Verlainovy matky a lekcí francouzštiny. Jejich vznětlivé povahy a bohémský způsob života (alkohol, absint, hašiš) však vedly k řadě teatrálně bouřlivých scén, které vyvrcholily dvěma výstřely z Verlainovy pistole. První rána poranila Rimbaudovo levé zápěstí, druhá šla naštěstí mimo. Následoval soudní proces, který Verlaina poslal na dva roky do vězení. V roce 1873 dokončil Rimbaud Sezónu v pekle (Une saison en enfer), své poslední literární dílo a jediné, které sám vydal, dokonce s finanční pomocí své lakomé matky (nejspíš si myslela, že se tak se synem udobří). Zbytek básní a textů vyšel posmrtně, pouze Iluminace (Les Illuminations) vydal Verlaine v roce 1886, ale bez vědomí autora. Jeden výtisk Sezóny poslal Rimbaud Verlainovi do vězení; koneckonců tyhle texty vznikaly během jejich toulek a vztahovaly se k jejich společnému životu. V jedné z pasáží se Verlaine mohl uvidět jako v zrcadle jejich bývalého vztahu: „Nemiluji žen. Lásku je třeba znovu vynalézti, to je samozřejmé. Ženy dovedou chtít už jen zajištěné postavení. Jakmile dosáhly postavení, odstrčí se srdce i krása: zbývá jen chladné pohrdání, strava dnešních manželství.“

V březnu 1875 se oba básníci setkali naposledy ve Stuttgartu, po Verlainově předčasném propuštění z vězení a jeho konverzi ke katolické víře. Náboženskými básněmi, které v té době Verlaine začal psát, Rimbaud z duše pohrdal. Vlastně už pohrdal veškerou poezií, včetně té své. Verlaine nejspíš doufal, že ho obrátí na víru, což Rimbauda upřímně pobavilo. Dokonce prý došlo i na pár ran pěstí, protože oba kumpáni se opět řádně napili. Rimbaud vylíčil tuto návštěvu v dopise svému příteli Ernestu Delahayovi: „Verlaine sem onehdy přijel s růžencem v klepetech (…) Tři hodiny nato byl Bůh zapřen a krvácelo 98 ran Krista Pána. Zůstal dva a půl dne, velice rozumný, a na mé naléhání se pak vrátil do Paříže, odkud pojede dokončit studia na ostrov.“

Závěr Rimbaudova života byl dostatečně divoký i bez dřívějších literárních excesů. Dvakrát vstoupil do armády (pokaždé do jiné) a dvakrát z ní dezertoval. S cirkusem se jako šéf reklamy a tlumočník dostal přes Dánsko až do Stockholmu, odkud od cirkusu utekl. Celý život ho to táhlo do orientu, tak se tam vydal. Pryč z té smradlavé Evropy! V roce 1879 pracuje jako dozorce v lomu na Kypru a o rok později zde dohlíží na stavbu guvernérského paláce. V červnu 1880 odejde a stane se obchodníkem s kávou v Adenu. Tohle město, kde je neustále příšerné vedro a které je ze tří stran obklopeno kráterem vyhaslé sopky, je patrně určeno za jeho pozemský očistec. Alespoň tak o něm píše své matce: „Stěny kráteru zabraňují přístupu vzduchu, pečeme se na dně této díry jako v peci na vápno. Je třeba býti obětí osudu, abys v tom pekle pracoval.“ V roce 1882 prochází jako první Evropan neprozkoumanými kraji Somálska. Sžívá se s místními poměry a prosazuje se jako obchodník se zbraněmi. Tohle africké dobrodružství však končí v únoru 1891, kdy jej ochromila bolestivá artritida v pravém koleni. Bolesti se stále stupňovaly, a tak na radu britského lékaře odjel zpět do Francie.

Krátce po příjezdu do Marseille mu byla amputována pravá noha a Rimbaud s protézou odjíždí na rodinnou farmu v Roche, aby se tam zotavil. Ale jeho stav se dále horší. Rakovina, neboť nic menšího to není, postupně zachvacuje celé tělo. Zbytek života stráví ve velkých bolestech v marseillské nemocnici, za přítomnosti své zbožné sestry Isabelle. Ta pak 28. října pošle matce tyto nadšené řádky: „Budiž tisíckrát pochválen Bůh! Zakusila jsem v neděli největší štěstí, které mne mohlo potkati na tomto světě. Ne již ubohý nešťastný zavrženec zemře brzy vedle mne; je to teď spravedlivý, světec, mučedník, vyvolenec. Během minulého týdne navštívili ho dvakrát duchovní; přijal je, avšak s takovou únavou a skleslostí, že se neodvážili mluviti mu o smrti. V neděli dopoledne se zdál klidnější a při plném vědomí; jeden z kněží se vrátil k němu a navrhl mu, aby se vyzpovídal; což on rád učinil.“

Arthur Rimbaud zemřel 10. listopadu 1891 ve věku pouhých 37 let.

Paul Verlaine (30. března 1844, Mety — 8. ledna 1896, Paříž) byl jediným synem ženijního důstojníka Nicolase Verlaina a jeho manželky Élisy (taky dost rozmazleným, jak o něm soudilo okolí). V roce 1851 otec odešel z armády a rodina se přestěhovala do pařížské čtvrti Batignolles. Studentská léta strávil na internátní škole v Bonapartově lyceu jako průměrný žák, který rád četl básně i prózu, obdivoval Victora Huga a Charlese Baudelaira (ten byl jediným básníkem, kterého uznával jako svého předchůdce Rimbaud). Po maturitě v roce 1862 strávil prázdniny na severu Francie u sestřenice Élisy, která se provdala za majitele cukrovaru. To však mladému básníkovi nijak nezabránilo, aby se do své sestřenice nezamiloval. V roce 1864 nastoupil do zaměstnání jako úředník na městské radnici. Spřátelil se se skupinou parnasistických básníků a v časopise Umění (L’Art) byly otištěny jeho první básně. V roce 1866 vyšla Verlainova první básnická sbírka Saturnské básně (Poèmes saturniens), aniž by vzbudila větší pozornost. Finanční prostředky poskytla sestřenice Élise, která byla polichocena, že inspirovala bratrance k tak krásným veršům. Zklamáním z odmítnutí a nemožnosti realizovat milostný vztah je nejspíš inspirována Podzimní píseň (Chanson dʾautomne) — jedna z nejslavnějších básní francouzské poezie.

V roce 1870 se Verlaine po dvouleté známosti oženil s Mathildou Mautéovou a o rok později se jim narodil syn Georges. Verlaine se snažil omezit pití absintu i alkoholu a manželství bylo zpočátku v rámci možností šťastné (přinejmenším do Rimbaudova příchodu). Za prusko-francouzské války vstoupil během obléhání Paříže do Národní gardy (spíš ho k tomu přiměla jeho mladičká a romanticky založená žena, která chtěla mít z manžela hrdinu) a pracoval v tiskovém středisku Ústředního výboru Pařížské Komuny (což vlastně znamená, že pracoval na stejné radnici jako před Komunou). Osudové setkání s Rimbaudem jej přivede v roce 1873 na dva roky do vězení. V roce 1875 se s ním naposledy setká (v podstatě se s ním rozejde) a marně se pokouší obnovit své manželství, které bylo v roce 1874 úředně rozloučeno.

Krátce pobývá v Anglii, kde se živí jako učitel francouzštiny a kreslení, později učí i latinu. Na jaře 1877 se vrátil do Francie a nastoupil jako učitel angličtiny na koleji Panny Marie v Rethelu (konec října). Angličtinu vyučoval zcela novátorskou metodou, která byla založena na tom, že třída mluvila francouzsky s anglickým přízvukem („Doubry den, pane Vrlejn!“). Tím si získal srdce svých studentů. Nejvíce se sblížil s osmnáctiletým Lucienem Létinoisem, kterého později označil za svého adoptivního syna. Sám se snažil v Lucienovi vidět „náhradu“ za svého osmiletého Georgese, o kterého jej Mathildina neústupnost připravila. Byl to tedy vztah otcovský, a zároveň i mystický. Verlaine se jej skutečně snažil duchovně vést a povznést. Lucien to ale viděl trošku jinak: „Kdybych ho neměl rád, za moc bych nestál. Kdybych ho obvinil, byl bych nespravedlivý, protože měl dobré úmysly. Ale je jisté, že by bylo pro nás lepší, kdybychom se nikdy nesetkali.“ Na jaře 1883 dostal Lucien tyfoidní horečku a po třídenním kómatu ve svých třiadvaceti letech zemřel. Zdrcený Verlaine ještě zaslechl jeho poslední slova: „Paule!“

Verlaine byl zcela na dně. Propadl opilství a „zpustlému“ životu. Došlo to tak daleko, že na něj vlastní matka podala žalobu za násilnosti a hrozbu zabitím. Byl odsouzen k měsíci tuhého vězení a pokutě 500 franků. Zhoršuje se i jeho zdravotní stav. Dědičný revmatismus (po otci) vedl k artróze kolena a z Verlaina se stal invalida, který byl odsouzený trávit dny vleže s nohou znehybněnou v dlaze. Střídal nemocnice, ale jeho stav se nijak zvlášť nelepšil. Na podzim 1891 své vyhlídky zhodnotil takto: „Zase to revma, dýchavičnost, počínající cukrovka a končící syfilis. Krásná bilance, že?“ Zároveň se ale snaží uživit jako spisovatel. Publikuje články o prokletých básnících, jejichž kult v podstatě zakládá a šíří. Na konci roku 1888 vychází nové, značně rozšířené vydání Prokletých básníků, v němž se pod anagramem Ubohý Lélian objevuje i sám Verlaine. Jeho posledním „duchovním“ vzplanutím je „nejkrásnější přátelství“ s malířem Frédéricem Augustem Cazalsem. Pak už mu zbyly jenom Esther a Eugénie, ženy s pověstí stejně špatnou, jako byla ta jeho.

V letech 1892–1894 podnikl několik zahraničních turné do Holandska, Belgie a Anglie, a v roce 1893 dokonce ohlásil kandidaturu do Francouzské akademie, což vyvolalo menší skandál. V novinách se začalo psát o „básníku vagabundovi“, který se tak definitivně zesměšní. Je sice bez peněz, často i vysmívaný, ale pro nastupující generaci se už za života se stává legendou. Takto na něj vzpomínal Paul Valéry: „Vídal jsem ho téměř denně při východu z jeho groteskního doupěte. Rozhazoval rukama a ubíral se k nějaké putyce kolem Polytechniky. Kulhal, ten prokletý a požehnaný, a tloukl do země těžkou holí tuláků a mrzáků. Zubožený, ale s plameny v očích pod hustým obočím, udivoval ulici surovou vznešeností a výbuchy silných slov. Obklopen přáteli a zavěšený do ženy, razil velitelsky cestu svému zbožnému malému doprovodu. Zprudka se zastavoval, aby se mohl plně věnovat svým zuřivým výpadům. Potom propukala hádka. Verlaine se se svými kumpány vzdaloval za bolestného klapotu dřeváků a sukovic a dával volný průchod velkolepému vzteku, který se někdy měnil jako zázrakem ve smích tak svěží, jako je smích dítěte.“

Paul Verlaine zemřel v nemocech a bídě, ale jeho pohřbu se zúčastnila celá umělecká Paříž.

Mathillde Verlainová (17. dubna 1853, Nogent-le-Rotrou – 13. listopadu 1914, Nice). S Verlainem se poprvé setkala na jaře 1868 na soukromém představení komické operety Komedianti (Le Banquiste), v níž Verlaine vystupoval jako selhávající tenor. Patnáctiletá dívka se skvěle bavila, a nejspíš ji vůbec nenapadlo, že se směje svému budoucímu manželovi. Autorem hudby byl její nevlastní bratr Charles de Sivry, který se s Verlainem právě spřátelil. Jeho matka, rozená Chariatová, byla vdovou po markýzi de Sivry a znovu se provdala za bohatého rentiéra, zástupce okresní školní správy, pana Théodora-Jeana Mautéa, který se nechal oslovovat Mauté de Fleurville, aniž by však měl nárok na šlechtický titul. O rok později se Mathilde s Verlainem opět potkala, když byl na návštěvě u jejího nevlastního bratra Charlese. Během pěti minut spolu prohodili několik vět o Verlainových básních, které dívka četla. To básníka natolik okouzlilo, že požádal o její ruku. Rodiče zprvu nebyli nijak nadšení (zvláště pan Mauté de Fleurville to celé pokládal za nesmysl), ale Mathilde byla pro. V červnu 1870 byla podepsána svatební smlouva, ale krátce nato dostala Mathilde neštovice, jejichž epidemie zrovna vypukla. Svatba se proto konala až v srpnu. Podle Verlaina, alespoň tak to píše ve svých Zpovědích (Confessions), věřila Mathilde, že se děti rodí z pouhého polibku na ústa. O svatební noci ji její manžel vyvedl z omylu, a jak píše Verlaine, instruktáž proběhla velmi uspokojivě. Těhotná Mathilde se musela brzy smířit s alkoholickými excesy svého manžela, v nichž se projevovala jeho násilnická povaha. Do té doby mlátil Verlaine pouze svou matku. Situace se ještě více vyostřila, když za Verlainem přijel Rimbaud a začal v jejich bytě bydlet. Nakonec se jí podařilo Rimbauda z bytu vystrnadit, nicméně nedokázala zabránit tomu, aby se s ním Verlaine i nadále stýkal. A i když se 28. října 1871 manželům Verlainovým narodil chlapec Georges-Auguste, rodinnou idylku to nezachránilo. Verlainovy násilnosti se stupňovaly, dokázal na Mathildu vytáhnout i nůž, a dokonce jí v jedné hádce vytrhl malého Georgese a mrštil s ním na postel tak prudce, že se udeřil o stěnu. Když mu zoufalá Mathilde při další potyčce navrhla, že by bylo lepší, kdyby ji rovnou zabil, škrtl Verlaine sirkou a zapálil jí vlasy. Není divu, že nakonec požádala o rozvod. Dost možná si tím zachránila život. V roce 1874 dosáhla rozluky, tedy soudního rozdělení od lože a stolu z jednoznačné viny manželovy (opilství, opuštění manželského příbytku, „hanebné vztahy“ s jedním mladým mužem – Rimbaud nebyl jmenován). A v roce 1885 byl schválen rozvodový výnos, neboť Mathilde se chtěla znovu vdát.

Jean Francois Victor Aicard (14. února 1848, Toulon – 13. května 1921, Paříž) byl francouzský básník, prozaik a dramatik. Původně studoval právnickou fakultu, ale studia nedokončil a naplno se věnoval literatuře. Ve své době patřil k oceňovaným spisovatelům a v roce 1909 se stal členem Francouzské akademie. Možná proto si jej Hampton vybral jako patetického recitátora do akční scény, v níž Rimbaud ztropí výtržnost, neboť ho iritují verše, které musí poslouchat.

Étienne Carjat (28. března 1828, Fareins – 19. března 1906, Paříž) byl francouzský novinář, karikaturista a fotograf. Proslavil se portrétními fotografiemi pařížských umělců. Svým modelům nechával jejich přirozený výraz, nearanžoval je do uměleckých póz. V říjnu 1871 vytvořil Rimbaudův portrét, který je dodnes ikonický. Carjat, Verlaine i Rimbaud byli členy literárního spolku Škaredí dobráci (Villains Bonshommes), který vznikl v roce 1869. Jeho členové pořádali společné večeře, při nichž si recitovali své básně (Rimbaud zde poprvé recitoval svůj Opilý koráb). Jedna z těchto tradičních večeří se konala na konci ledna 1872. Rimbaud byl tehdy vzteky bez sebe, protože Verlaine ho na Mathildino naléhání požádal, aby na čas opustil Paříž. Tehdy ještě doufal, že své manželství dokáže zachránit. To se podepsalo na průběhu večírku. Básník Auguste Creissels přednášel své verše a Rimbaud každý jeho alexandrín doprovázel zvučným „merde“, což vyvolalo v sále pozdvižení, které skončilo krátkou rvačkou, v níž se hodně angažoval právě Carjat. Rimbaud byl vyveden ze sálu, přičemž byl nazván „komediantským hovadem“. V recitaci se dál pokračovalo a zdálo se, že k dalším výtržnostem už nedojde. Rimbaud ale neodešel, pouze čekal za dveřmi. V šatně našel hůl, v jejíž rukojeti byl ukryt nůž (tehdejší džentlmeni takové hole měli v oblibě), a když Škaredí dobráci opouštěli sál, napadl Carjata a zranil ho na ruce a v podpaždí. Šlo sice jen o škrábnutí, ale napříště už Rimbauda nikdo nikam nepozval a celá společnost se ho začala striktně stranit. Carjat dokonce zničil fotografické desky s jeho portrétem. Zachovalo se pouze osm snímků. Jeden z nich byl v roce 1989 prodán na aukci za 191 000 franků, druhý za 81 000 euro v roce 2003.

Théodore t’Serstevens (3. ledna 1836, Assche – 13. prosince 1898, Brusel) byl poradcem belgického odvolacího soudu v Bruselu a důstojníkem Leopoldova řádu. Do literárních dějin vstoupil jako vyšetřující soudce v procesu, který odsoudil Verlaina ke dvěma letům vězení v roce 1873.

Eugénie Krantzová (18?—1897) byla poslední Verlainovou milenkou a v její náručí básník také zemřel. Nešlo to ani jinak, bydlel totiž u ní. Sám o své Eugénii napsal tato vřelá slova: „Osoba, která je hodna veškeré důvěry, kterou velice miluji, která mi brání v tom, abych dělal hlouposti, a která se o mne stará a pečuje obdivuhodně o mé záležitosti.“ Ano, Verlaine byl na sklonku života tak trochu pod pantoflem (ostatně jako celý život). Jeho přátelé se dost divili, že si vybral právě ji. Podle Ernesta Delahaye byla „malá jako skrčený pes a šeredná jako sedm hlavních hříchů“. Ale byly doby, kdy pod uměleckým jménem Nini Moutonová lámala mužská srdce jako tanečnice a příležitostná kokota. V roce 1891 se jako zralá čtyřicátnice usadila a vydělávala si doma šitím na zakázku. S Verlainem ji seznámila její přítelkyně Philomène Boudinová (mezi klienty spíše známá jako Esther), která s Verlainem rovněž žila, přičemž ovšem nadále poskytovala pánům své milostné služby. Verlaine na ni proto občas žárlil. Na Eugénii ne, tu občas i poslouchal.

Výlet do pekla

Tato slavná infernální exkurze začíná 7. července 1872, kdy Mathildu schvátila horečka a Verlaine se vydal pro lékaře. Nedošel však daleko, protože hned před domem potkal Rimbauda, který mu nesl dopis na rozloučenou. Odjíždí do Belgie, protože, když se Verlaine vrátil k té „huse“, nemá už důvod zůstávat v Paříži. Verlaine se ho snažil uchlácholit, ale Rimbaud byl pevně rozhodnut: „Buď se mnou pojedeš hned teď, nebo se už nikdy neuvidíme.“ A tak jeli.

Druhý den za svítání dorazili do Arrasu, kde chtěli navštívit pár přátel a vyloudit z nich nějaké peníze na cestu. V nádražním bufetu si všimli prostoduchého staříka, který bezostyšně poslouchal, o čem si povídají. Změnili tedy téma hovoru a jeden před druhým se začali vychloubat loupežemi a vraždami, které spáchali. Děda zděšeně opustil bufet, což je samozřejmě pobavilo. Méně zábavné však bylo, že vzápětí přišli dva četníci, kteří je rázně doprovodili na radnici. Když se jejich nejapný žert vysvětlil, doprovodili je titíž četníci na nejbližší pařížský vlak. V Paříži pak přestoupili na vlak do Charleville, kde měli také pár přátel.

Celý 9. červenec strávili velmi příjemně v Charleville, dokonce tak příjemně, že si nechali ujet i poslední vlak do Givetu. Rimbaud by těch 18 kilometrů klidně ušel pěšky, ale Verlaine trval na voze a kočím. Na cestu dostali kytaru, staré hodinky a dvoufrankovou minci. Výlet pokračoval ve velkolepém stylu. Malou skvrnkou na kráse bylo, že se o pobytu svého syna v Charleville dozvěděla paní Rimbaudová, která zburcovala místní četníky, aby nezletilého Arthura na jeho toulkách vypátrali a neprodleně přivedli zpět.

Výletníci brzy dorazili do Bruselu, odkud Verlaine poslal své ženě stručný vzkaz: „Moje ubohá Mathildo, nermuť se, neplakej, je to zlý sen, jednou se vrátím.“ V dopise, který poslal matce, byl o něco sdílnější, když jí svěřil, že jeho manželství bylo největším omylem jeho života a že nepomýšlí na návrat. V Bruselu se oba „pekelníci“ bezstarostně toulali a flámovali s bývalými komunardy, kteří zde žili v exilu. Verlaine v sobě náhle pocítil revoluční zápal a rozhodl se napsat Dějiny Komuny. Materiály k tomuto revolučnímu dílu měl však ve svém psacím stole, a tak v dopise požádal Mathildu, aby mu je poslala. Těžko říct, zda to byl záměr či chyba, každopádně tím začala jejich korespondence. Mathilde jej prosí, aby se vrátil, Verlaine omlouvá svůj bruselský exil obavou ze zatčení, a dokonce ji žádá, aby mu poslala teplé zimní oblečení, protože chce v bezpečí vyčkat, až se poměry v Paříži uklidní.

Zoufalá Mathilde se jde vyplakat ke své tchyni a ta ji dá neprozřetelně nahlédnout do jednoho z dopisů, které jí syn poslal. Rázem je vše jasné! Verlaine není v Bruselu sám. Je s ním ten drzý fracek Rimbaud, kterého už jednou vystrnadila ze svého domu. Mathilde je bojovnice a rozhodne se, že se jen tak nedá. Po předchozím ohlášení se v sobotu 20. července společně se svou matkou vydává do Bruselu. V neděli v osm hodin ráno navštíví Verlaine svou ženu v pokoji, který pro ni objednal, a setkání je to velice intimní. Oba manželé se sblížili natolik, že nastoupili do odpoledního vlaku, jenž je měl odvézt zpět do dřívějších šťastných dob. Alespoň tak to vnímala Mathilde, které sice neušly jisté rozpaky, s nimiž Verlaine její prosbě vyhověl, ale věřila, že nabídka je natolik lákavá, že jí nelze odolat (společný pobyt v Nové Kaledonii, dokud nebude v Paříži vyhlášena amnestie). Ze svého triumfu procitla až na hraničním nádraží v Quiévrainu, kde se Verlaine ztratil během kontroly na celnici. Když se vlak opět rozjel, objevil se Verlaine na nástupišti, jen aby jí a paní Mauté co nejrozhodněji oznámil, že zůstává. Tehdy se manželé viděli naposledy.

Ve vlaku jel totiž i Rimbaud, kterému stačilo, aby na celnici nenápadně na Verlaina mrkl, a v té chvíli byla Mathilde naprosto bez šance. Krátce nato dostala od svého manžela vzkaz, jímž bylo řečeno vše: „Bídná zrzavá čarodějnice, princezno myši, štěnice, rozmáčknout vás v prstech a hodit do hrnce, co jste mi to provedla, možná že jste zabila srdce mého přítele; vracím se k Rimbaudovi, jestli mě ještě chce po té zradě, které jsem se dopustil kvůli vám.“ Verlaine si pak nechal od své matky dovézt teplé oblečení na zimu, protože od Mathildy již žádnou péči neočekával. Ta totiž požádala o manželskou rozluku. Mezitím Rimbaudova matka pokračuje ve svém pátrání a dopisuje si i s bruselskou policií. Oba „pekelníci“ brzy zjistili, že jsou špehováni, a tak raději změnili místo pobytu. V sobotu 7. září se nalodili na poštovní loď do Doveru. V té době jejich vztah už trval téměř celý rok.

Podobně jako v Bruselu i v Londýně se stýkali s komunardy, z nichž mnozí byli odsouzeni k smrti. Verlaine navštěvoval jejich přednášky, ale brzy si uvědomil, že v sále se to jenom hemží policejními donašeči. Omezil proto své návštěvy, aniž by tušil, že už dávno sledován je. Velkou starost mu dělá soudní proces, který se v jeho nepřítomnosti vede v Paříži. Rád by si zachoval rodinu i svobodu; Mathildu i Rimbauda. Zároveň mu ale dojde, že by mohl čelit i procesu za zavlečení nezletilce, a proto přemluví Rimbauda, aby se vrátil domů. Ten to udělá, ale situaci to nijak neřeší, protože přecitlivělý Verlaine „umírá zármutkem, nemocí, steskem, opuštěností“, a tak se Rimbaud vrací do Londýna. Píšou básně, nějaké články do novin, dávají lekce francouzštiny. Zkrátka nic moc. A hlavně si děsivě lezou na nervy.

Jejich vztah byl víc než vášnivý, ale zároveň i životu nebezpečný. Verlaine útočil na Rimbauda nožem, ten mu to vracel pěstmi, a když se oba dostatečně zakrvavili (první kapka bohatě stačila), šli to spolu zapít, aby se mohli zase udobřit. Čím víc se Verlaine strachoval, že ztratí manželku, tím víc byl Rimbaud krutější, a čím byl Rimbaud krutější, tím víc Verlaine toužil po Mathildě. Pekelný kruh, ve kterém se oba motali jako v alkoholickém víru. Humorné chvilky z počátku jejich výletu byly dávno passé. Slunce potemnělo a mraky byly těhotné katastrofou. Nemohli být spolu, ale ani bez sebe. To věděli dokonce i v deliriu.

Katastrofa přišla v červenci 1873. Je to už rok, co za Verlainem přijela Mathilde do Bruselu. Proč by nemohla přijet i teď? Budou opět spolu a vše se urovná. Soud nebude, rozluka taky ne. Verlaine se tajně sbalí a zjistí si, kdy odplouvají lodě do Antverp. Ve čtvrtek 3. července se ráno vracel z trhu se slanečky v jedné ruce a s lahví oleje v druhé, což okomentoval Rimbaud velmi nevybíravě a nejspíš i vulgárně: „Vypadáš jako **** s tím olejem a slanečkama!“ Uražený Verlaine popadl kufr, práskl dveřmi a nastoupil na palubu parníku do Antverp. Rimbaud nestačí žasnout. Volá, křičí, mává, ale Verlaine se ani neohlédne. Teprve až loď vyplula, začal psát svému pekelnému příteli dopis. Jeho útěk není projevem přechodného podráždění, ale výsledkem zralé úvahy. Ten divoký život plný bezdůvodných scén se už nedal vydržet. Je čas na návrat: „Jestli ode dneška do tří dnů nebudu se svou ženou naprosto zadobře, vpálím si kulku do držky.“

Rimbaud mu odepíše: „Jenom se mnou můžeš být svobodný a přísahám ti, že příště už budu velmi hodný a že lituji svého podílu na vině, že mám konečně jasno, že tě mám docela rád, pášeš zločin, jestli se nechceš vrátit nebo jestli nechceš, abych se k tobě připojil, a budeš toho litovat dlouhé roky, neboť ztratíš všechnu svobodu a zakusíš možná ještě ukrutnější trápení než předtím. A teď mysli znovu na to, co jsi byl, než jsi mě poznal.“ Verlaine mezitím poslal Mathildě zprávu, že nepřijede-li za ním do Bruselu (stejný hotel jako před rokem) nejpozději 7. července v poledne, vpálí si kulku do hlavy. Čekání na Mathildu (o níž tuší, že stejně nepřijede) si krátí pročítáním Rimbaudova dopisu. Něco pravdy na tom jistě je, s Mathildou si moc svobody neužije. A zatím Rimbaud, který v Londýně nemá z čeho žít, rozprodává jeho věci. A aby toho nebylo málo, napíše Verlainovi paní Rimbaudová: „Pane, není mi známo, co máte s Arthurem, ale já jsem vždy předvídala, že váš vztah neskončí šťastně. Zeptáte se mne: proč? Protože co se nekoná se svolením dobrých a čestných rodičů, nemůže být šťastné pro děti.“ To už je skutečně peklo! Verlaine dokonce uvažuje, že vstoupí jako dobrovolník do španělské monarchistické armády, ale je mu sděleno, že cizince neberou. Nakonec podlehne svému temnému osudu a zatelegrafuje Rimbaudovi, ať za ním přijede.

Rimbaud přijel do Bruselu 8. července pozdě večer. Druhý den začali probírat své plány, samozřejmě dostatečně posíleni alkoholem, a zcela nepřekvapivě zjistili, že se nejspíš neshodnou. Verlaine chtěl odjet do Paříže přesvědčit manželku, třeba i násilím, aby znovu začali společný život. Pokud se mu to nepodaří, zastřelí se před Mathildou, aby viděla, kam až ho její proradnost dohnala. Ale možná, že nejdřív zastřelí ji; nic jiného si stejně ta mrcha nezaslouží. Rimbaud se chce taky vrátit do Paříže a je mu úplně jedno, jaký to bude mít vliv na Verlainův vztah s tou jeho „husou“. On chce žít svobodně a celá ta historie rodiny Verlainových už jde zcela mimo něj. Má už jí plné zuby. Rozhodně nemá v úmyslu vrátit se k matce do Charleville.

Ve čtvrtek ráno 10. července si Verlaine za dvacet franků koupil šestiranný revolver a krabici s padesáti náboji. Nechal si vysvětlit, jak zbraň funguje, a šel se napít na kuráž. Kolem poledne se vrátil do hotelu a pochlubil se Rimbaudovi svým nákupem: „To je pro mne, pro tebe, pro všechny.“ Pak si zašli na aperitiv. Rimbaud se svého přítele snažil uklidnit, ale hádka ze včerejška opět ožila v nové síle, dostatečně přiživována alkoholem. Paní Verlainová, která už dříve přijela za synem, se je snažila uprosit, aby toho proboha nechali, ale Bůh v pekle zrovna nebyl. Když se Rimbaud chystal k odchodu na vlak do Paříže, sedl si Verlaine ke dveřím a vytáhl revolver se slovy: „Když chceš jet, tak tady máš na památku!“ Třeskly dva výstřely. První ranou zasáhl Rimbaudovo levé zápěstí, druhá střela se zaryla do zdi asi třicet centimetrů nad zemí. Paní Verlainová obvazuje Rimbaudovo zápěstí kapesníkem, Verlaine se rozbrečí a nutí Rimbaudovi revolver, aby mu vystřelil jeho chorý mozek z hlavy.

Rána krvácí, a tak se všichni tři vydají do nemocnice k ošetření. Byla to samozřejmě nehoda, mladík se postřelil, když neopatrně manipuloval se zbraní. Rimbaud dostane prášky proti bolesti a všichni se vrátí do hotelu, kde si naštěstí nikdo ničeho nevšiml. Verlaine se neustále omlouvá, ale Rimbaud jen prohlásí, že do Paříže stejně pojede. Verlaine trvá na tom, že jej alespoň doprovodí na nádraží. Jdou opět všichni tři. Verlaine naneštěstí opět domýšlí, jaké následky může mít pro něj případný Rimbaudův pařížský pobyt, a mozek se mu znovu zatemní. Najednou je předejde, obrátí se k matce, která kráčí vedle Rimbauda, a mlčky sáhne do kapsy pro zbraň. Rimbaud se rozběhne ke strážníkovi, který naštěstí stojí opodál, a křičí: „Zatkněte ho, chce mě zabít!“ Osmatřicetiletý strážník Auguste-Joseph Michel tenhle pekelný výlet definitivně ukončí.

Cesty obou přátel se navždy rozejdou. Do očistce už půjdou každý sám.