U snědeného krámu

Společně s režisérem Josefem Doležalem jsme připravili divadelní adaptaci významného naturalistického románu U snědeného krámu (1890), v němž Ignát Herrmann zpracoval své vzpomínky na těžká učednická léta v kupeckém krámě u krutého a bezcitného kupce, který se stal předlohou pro postavu kupeckého tyrana Rorejse. Hlavním hrdinou románu je poctivý, důvěřivý a až příliš slušný kupec Martin Žemla, v němž Herrmann stvořil nový typ literárního hrdiny – nesmělého jedince, který se neumí postavit nepřízni svého osudu. Z naspořených peněz si v Praze otevřel svůj vysněný obchod, ale pro své cynické a vypočítavé okolí se stává vítanou a snadnou kořistí. Jeho snahu s každým vyjít si jeho bližní vykládají jako slabost a bez výčitek ji zneužívají. Tak jako vysloužilý voják Kyllian nebo ziskuchtivá vdova Šustrová s dcerou Pavlínou. V roce 1933 se Ignát Herrmann dožil i zfilmování svého románu, v němž pod vedením režiséra Martina Friče jako Žemla exceloval František Smolík a Vlasta Burian ztvárnil Kylliana, jedinou zápornou roli celé své filmové kariéry. Téma Herrmannova románu je živé i dnes, neboť i v našich časech je slušnost častokrát zaměňována za slabost a o bližní, kteří hledají, koho by mohli za živa sežrat, taky nemáme nouzi. Přijďte se k nám na ně kouknout, bude to poučná podívaná.

Ignát Herrmann, Martin Žemla a my

Ve svém prvním románu (vydaném nejprve časopisecky v roce 1885 a po přepracování knižně v roce 1890) vycházel Ignát Herrmann (1854 –1935) ze svých vzpomínek na krutá učednická léta v kupeckém krámě. Herrmann, který byl sice horlivým čtenářem, nebyl nijak úspěšným studentem, a tak rodiče rozhodli, že se vyučí kupcem. Starší bratr mu proto našel místo v pražském obchodě, jehož mistr své učedníky často a tvrdě trestal. Tři roky otrocké práce a neustálého ponižování zanechaly na budoucím spisovateli nesmazatelné stopy. Kupeckou živnost proto nikdy nevykonával, ale její bezútěšnost zachytil v tragicky laděném románu U snědeného krámu.

Než román vyšel, znali čtenáři Ignáta Herrmanna jako autora krátkých humoristických povídek a fejetonů. Ostatně poprvé se s příběhem Martina Žemly mohli seznámit v humoristickém časopise Švanda Dudák, který Herrmann založil a redigoval. Příběh Martina Žemly nedosáhl sice popularity pozdější humoristické prózy Otec Kondelík a ženich Vejvara, což autora dost trápilo, přesto vyšel za jeho života celkem osmkrát. V roce 1933 se Ignát Herrmann dožil také filmové verze  svého románu, v níž si pod vedením režiséra Martina Friče zahrál Žemlu František Smolík a Kylliana Vlasta Burian, který tak ve filmu ztvárnil svou jedinou „vážnou“, nekomediální roli za celou svou kariéru.

Se všemi těžkostmi, které provázely vznik románu, se Ignát Herrmann svěřil svým čtenářům ve vzpomínkové próze Mrtvola v domě, jejíž zkrácenou verzi si můžete přečíst o pár stránek dál. Nejprve ale dejme slovo Tomáši Syrovátkovi, který je autorem divadelní adaptace Herrmannova románu.

Zamyšlení před první čtenou zkouškou

Krám. Na první pohled kulisa děje dobového románu Ignáta Herrmanna, který se očividně inspiroval Nerudou. Povídky malostranské trochu naruby – charaktery psychologicky hlubší, víc realismu; tanec nad sociální propastí.

Ve slovníku se dočteme: „Český pokus o sociální román. Příběh muže, který doplatil na ženskou hamižnost.“ Opravdu? Herrmann psával texty humoristicky laděné a díky nim získal popularitu. V románu U snědeného krámu taky nechybí úsměvné figurky, ale v prvé řadě jde o dílo do značné míry bolestně autobiografické.

Herrmann sám se vyučil kupcem. Celý ten groteskní, tragikomický děj omotávající se jako smyčka kolem doslova snědeného Žemly, to není jen obraz života jednoho člověka, jedné rodiny, jednoho domu – i když i tato autorova drobnokresba nepostrádá půvabu a stojí za to ji na jevišti rozehrát. Ale! Herrmann se svým „snědeným krámem“ dotkl něčeho, co jeho ostatní tvorbu přerůstá a co ční z celého ostrůvku českého romanopisectví jako zdánlivě vyhaslá, znovuožívající sopka.

Žemla sám je víc než postava. Zaslouží si skoro tolik pozornosti jako třeba Dostojevského Idiot, jako Quijote, jako Švejk. Kdo je ten kupec z předměstí? Trouba? Mlčenlivý asociál? Slaboch, který neukáže dost životní síly a je odsouzen k zániku podobně jako slabší a neadaptibilní živočišné druhy v darwinistických teoriích? Nebo je to dobrák, poctivec, ten lepší z nás? Ukazuje jeho osud na slabost jeho samotného, nebo na slabost světa, který se zvrhl? Podobně jako u Dostojevského nebo jako v případě Quijota nebo Švejka nemá smysl odpovídat.

Žemlova srážka se životem a se světem, to je střet, který nikdy nekončí. Téma snědeného krámu by docela dobře obstálo i po sto letech od doby, kdy autor román napsal. Jak silná by to byla modelová hra! Brecht nebo Dürrenmatt by se za takovou zápletku nemuseli stydět. Člověk, který nikdy nechtěl stát za pultem a kterému se hnusí kupecké počty, nemá jinou volbu. Svět ho stvoří, semele jako kafemlejnek: Žemla se stane součástí mašinérie, kterou nenávidí. A to je teprve začátek. Sousedi z ulice koukají jeden na druhého jako na zboží. Bližní představuje položku, již je možné zobchodovat, zkonzumovat. Setkávání s druhým člověkem musí přinášet zisk, jinak nemá žádnou cenu. Všichni, kdo ujídají z Žemlova krámu, vedou život plný ztrát. Padnout na zem a už nevstát je tak snadné. Nezbývá než bojovat o život a bližní je prostředkem vedoucím k obživě. Tak se sousedi jako krkavci navzájem oklovávají a hubí zaživa.

Přesto přese všechno je U snědeného krámu víc než jen sociální nebo naturalistický román. Grotesknost si v sobě nese vždy kus záhadnosti, nedoslovenosti a absurdity, která se vzpírá jednoduchým zideologizovaným výkladům. A hlavně! Žemla! Ten záhadný tvor oscilující mezi dobrotou a blbostí. Postava Žemly přerůstá prostředí sociálně kritického románu. On je v podstatě hádanka až náboženská. Jak zůstat dobrým, a přitom přežít? A lze to vůbec? Komu dáme v našem skutečném životě přednost? Idealistům – snad trochu směšným, nebo pragmatikům na poblití?

Krám. V něm se odehrává většina situací. O krám jde až v první řadě, jak se říká. Krám svede naše postavy dohromady. Kvůli krámu se slaví svatba. Kvůli krámu se nelze rozejít. Když krám zkrachuje, otevře se další… Člověk se prodává, kupuje si přízeň druhých, dělá se lepším, aby se ukázal jako zboží ve výloze… Krám jako všudypřítomný princip, jako alfa a omega našich životů. Když ale srovnáme dobu vzniku románu s érou dnešní – nezasáhl snad princip obchodu a obchodovatelnosti téměř všechny sféry našeho života? I ty, u kterých by to v 19. století nikdo nečekal? Co pozoroval Herrmann, platí dnes několikanásobně.

Stojí za to sáhnout i dnes a právě dnes po Herrmannově snědeném krámu. Přečíst ho znovu, dnešní optikou a jazykem. A snad taky za pomoci hyperboly, nadsázky, zkratky, která jako všechno podléhá inflaci. Jinak řečeno: Gesto, které by se za Herrmanna zdálo přehnané, je dnes tak akorát. A zítra už bude hluboko pod cenou… Otřepaná floskule, kterou nenávidím, říká, že divadlo nastavuje světu zrcadlo. Buďme trochu méně učesaní – vystavme mu účet… A nešetřeme ho!

Tomáš Syrovátka

Mrtvola v domě

Drobný příspěvek k historii duševního tvoření

Schyloval se listopad roku 1888 a blížil jsem se ke konci svého Snědeného krámu, líčení z pražského života kupeckého. Končil jsem historii, o jejímž pouhém napsání pracoval jsem téměř pět roků, která však vznikala ve mně již léta před prvním namočením péra a s kterou jsem tedy skoro po deset let nerozlučně chodil – ba jejíž zárodek snad nosil jsem v sobě od chvíle, kdy jsem – dostav za vyučenou – opouštěl ovzduší kupeckých krámů a skladů, ovzduší tuto plné plísně a nakyslého zápachu, onde prosycené čpavou vůní všelikého koření a omamujícími parami lihu, laků a silic. Opouštěl jsem je, abych se do něho nevrátil.

Několikaletá práce moje spěla ke konci. Cítil jsem, že musím dopsati nyní, v nejbližších dnech. A nebyla chvatu toho jedinou příčinou tiskárna, nebyla to pouhá lhůta, v níž mělo vyjíti poslední číslo ročníku Švandy dudáka, kde byl Snědený krám otiskován. To nutkání bylo ve mně. Byl ponurý podzimek, mlhavý, plačtivý, sychravý, zápasil jsem, abych poslední jeho dny zachytil k dokončení práce. Nálada podzimní přiléhala nejtěsněji k náladě mé duševní, byla to jediná vhodná nálada k zakončení ponuré historie chabého, nešťastného, v posledních záchvěvech bojujícího a zoufalství propadajícího Martina Žemly – nešťastného hrdiny mého vypravování. Bál jsem se, aby se nebe náhle nevyjasnilo, aby nenastaly bílé, oslnivé dny mrazivé. Takováto pohoda v přírodě byla by porušila můj vnitřní pochod – nit vypravování byla by se mi strhala v rukách, tušil jsem to.

Tušil jsem to, a proto jsem kvapil. Rozčílení moje vzrůstalo. Čím více práce moje rostla, čím více blížil jsem se k poslední tečce – tím těžší stávalo se břemeno, pod nímž jsem kráčel. Stále přečítal jsem stránky již napsané a vytištěné – ah, kolikráte jsem já četl Snědený krám! Až se mi již znechutil, protivil. A přece jsem tak musil, nechtěl-li jsem dopustit, aby vlny denního života a nových a nových událostí a dojmů setřely ve mně barvu a tón, jakým jsem práci svoji započal.

Ale denní ten život má sílu a postavil se mi v zápas se všemi většími i menšími povinnostmi, kterých na mne nakládal. Tehdáž bylo právě v plném proudu porotní období. Jako soudnímu zpravodaji denního časopisu bylo mi denně sledovati různé kriminální případy, meškati celé dny nebo půldny v dusivé porotní síni pražské, psáti referáty – a teprv zbytky dnů, které jsem urval pro sebe po vyplnění těchto povinností pro chleba sobě a své rodině, teprv tyto zbytky a pak večery i noci vynakládal jsem na literární práci svoji, ač znaven a mnohdy do otupělosti zondán.

Listopad dokonával, rozčilení moje rostlo a činilo mne nesnesitelným nejbližšímu okolí. Neodpovídal jsem ženě, sotva jsem si všímal dětí – a přece jejich jemné vlásky, buclaté tvářičky, drobná tílka, jejich rozkošné žvatlání bývalo mi odměnou za vše – za vše…

Bylo posledního listopadu. Jako pověrou doháněn nebo jako bych měl zítra sám umříti, viděl a slyšel jsem v duchu jediné slovo: Dnes!

Dopoledne trávil jsem v porotní síni, po poledni usedl jsem ve svém pokojíku se smutnou vyhlídkou do dvorů a pustých, sirých, studených zahrádek, jejichž zakrslé, bezlisté stromky a keře byly skrápěny řídkým deštěm. Byl soumrak skoro již od samého poledne, bylo mi nevýslovně truchlivo, v kamnech praskalo uhlí páchnoucí do pokoje a zápasící s dýmem doutníků, které jsem přímo jedl.

Končil jsem Snědený krám. Kráčel jsem se Žemlou poslední jeho procházkou, postihl jsem s ním na nábřeží ženu jeho Pavlínu s Plagwitzem, štval jsem jej za cizoložníky přes Kamenný most, viděl jsem, kterak vcházejí do hotelu… A zase provázel jsem Žemlu do Václavské ulice, do osudného toho krámku, který mu byl hrobem zaživa – ještě jsem rozpřádal poslední hovor s Kyllianem a pak nastala poslední, dlouhá, zoufalá noc Žemlova…

Konečně byla popsána čtvrtka poslední – a skoro bezděky napsal jsem pod poslední řádkou velkými písmenami: Konec…

Nebylo ho více. Byl konec, konec – nic nedalo se změniti. Tohoto Martina Žemly, s nímž jsem téměř po deset let chodil jako v jednom kabátě, jehož neviditelná a přece tak zřetelná postava mne provázela dnem i nocí, který žil, dokud jsem chtěl a dokud jsem ho živa potřeboval – tohoto Martina Žemly nebylo více. Byl mrtev – já učinil konec jeho životu. Byl mrtev pro mne i pro svět, již nedýchal. Vykonal, co vykonati měl, a právě skonal. A tu ležel v mém pokoji, za mnou na prkně, a neodvážil jsem se na jeho mrtvolu pohlédnouti.

Živil jsem ho svým dechem po léta, rozmlouval jsem s ním v duchu, utvářel jsem jeho osud – vše to tam, tu leží, nehýbaje se, a nikdy více nesklouzne slovo z jeho rtů, neboť jest mrtev.

Mrtvola v domě!

Byla tu u mne, neklamal jsem se, vždyť právě zahynul mojí rukou…

Ignát Herrmann