Něco za něco

Na tisíc hříchů jedněm projde snadno, druhé jen jeden přivede až na dno.
Autor: William Shakespeare
Překlad: Martin Hilský
Režie: Ivan Krejčí
Scéna: Milan David
Kostýmy: Marta Roszkopfová
Hudba: Nikos Engonidis
Dramaturgie: Tomáš Vůjtek
Inspice: Lukáš Šveda
Text sleduje: Kamila Holaňová
Nejbližší představení
Nejsou žádná plánovaná představení.

Žádná ze Shakespearových her nemá v českém překladu tolik odlišných názvů jako Measure for Measure (doslovně Míra za míru), kterou uvádíme v překladu Martina Hilského pod titulem Něco za něco. Na českých jevištích se hrála také jako Veta za vetu, Oko za oko či Půjčka za oplátku. Podle profesora Hilského, který se účastnil i jedné z našich čtených zkoušek, prostupují celou hru dvě základní divadelní situace. Ta první je spjata se starozákonní odplatou a ve starších překladech ji představuje „veta za vetu“ či „oko za oko“, ta druhá je založena na směně zboží a peněz, spíše však na úplatcích a obecně korupci jako funkčním systému, a ve starších překladech je to „půjčka za oplátku“. Hra, v níž Shakespeare ukazuje, jak člověka dokáže proměnit moc, je i svým způsobem jakýmsi rozvedením dvou jeho sonetů (sonety číslo 94 a 129), které vznikly krátce před napsáním hry. Hluboce procítěné hamletovské verše o smrti nám pak připomenou, že hra vznikala v sousedství velkých tragédií Othella a Krále Leara.

Napsaná byla zřejmě v roce 1603 nebo 1604, jisté však je, že již o vánocích roku 1604 byla inscenována u dvora Jakuba I., jak o tom svědčí dochované záznamy. V předloze, z níž Shakespeare vycházel, se děj odehrával v Uhrách v době vlády Matyáše Korvína. Drama posunuje místo děje západněji do Vídně, ale stopy původní předlohy jsou snad zachovány ve jméně obávaného piráta Ragozina, což je nejspíš zkomolenina maďarského rodového jména Rákóczy.

Pro nás je zajímavá postava zhýralého vězně Barnardina, o kterém se ve hře říká, že je rodilým Čechem, vychovaným však ve Vídni („a Bohemian born, but here nurrsed up and bred“). Ačkoli má tedy jeho zhýralost na svědomí metropole na Dunaji, přesto se k němu čeští překladatelé dlouho nechtěli znát. Svou roli zde jistě hrál i Schlegelův německý překlad („ein Zigeuner von Geburt“), který nejspíš inicioval Barnardinovu přeměnu, z něhož se tak stal „rozený cikán“ (takto jej ve svém překladu označí i J. V. Sládek). Ale v Anglii se spojovali cikáni s Egyptem, jak to dosvědčuje etymologie slova gypsy (gipsy) a jeho užití u Shakespeara i Jonsona. Podle svědectví velkého historického oxfordského slovníku se vyskytuje Bohemian ve významu cikán až na sklonku 17. století. My tedy v Barnardinovi právem spatřujeme spíše jakýsi prototyp Haškova Švejka, před nímž vládní autorita rezignovaně kapituluje, neboť jeho vlivní přátelé dosáhli u dvora odkladu výkonu trestu.

Hra bývá zpravidla řazena mezi komedie, ale stále silnější je tendence uvést ji do kontextu Shakespearových problémových her, v nichž se reflektují zásadní životní otázky a je zpochybňována morálka postav. Jako komedie má sice smírný konec, ale tento „dobrý“ konec v sobě skrývá až téměř sarkastický úšklebek, neboť je výsledkem rafinované intriky. Ale ať už ji zařadíme kamkoli, faktem je, že témata, která hra přináší, jsou i nám velmi blízká: pokrytectví, zneužívání moci a všudypřítomná korupce. Bohužel, tahle černá komedie je opravdu nadčasová.

 

             94

Kdo má moc ublížit, a neublíží,

kdo nečiní, co říká jeho líc,

kdo sám jak kámen, chladný ke svým bližním,

jinými hýbe, s ním však nehne nic,

ten darů svých je dobrým hospodářem

a umí těžit z boží milosti,

jen ten je pán a majitel své tváře,

druzí jen slouží jeho skvělosti.

Létu je milá letní květina,

i když jen pořád pro sebe si žije,

nejsprostší plevel však víc ceny má,

než vzácný květ, co nákazou už hnije.

             Výsostnou krásu zničí nízký čin,

             lilie v rozkladu čpí hůř než blín.

 

             129

Mrháním sil v tmách hanby pustošivé

je chtíč, když rve, co chtěl. Když teprv chce to,

zná jenom krev a zrady, sliby křivé,

surovec, vrah a lhář a sketa je to.

Hnusí se nám, jak poskytne nám slast,

jak máme to, co zoufale jsme chtěli,

hned nepříčetně zoufáme si zas,

že jsme mu, blázni, takhle naletěli.

Blázni, když chcem to, blázni, když to máme,

šílíme před tím, při tom, po tom též,

vteřinu štěstí dlouze odpykáme-

z příslibu blaha bláhová je lež.

             To všechno každý ví, však nikdo neví,

             jak peklu uniknout, když číhá v nebi.

 

Přeložil Martin Hilský

 

➔ více
Obsazení:
Kníže vídeňský Vincentio : Štěpán Kozub
Angelo, jeho náměstek: Marek Cisovský
Escalus, starý šlechtic: Pavel Cisovský j. h.
Claudio, mladý šlechtic : Josef Kaluža
Lucio, výstřední hejsek: Albert Čuba
Žalářník: Vladislav Georgiev
Loket, strážník: Michal Čapka
Pěnička, pošetilý pán: Petr Panzenberger
Vokejhák, kat: Petr Panzenberger
Barnardin, vězeň českého původu: Šimon Krupa
Pompejus, klaun: Přemysl Bureš j. h.
Petr, mnich: Šimon Krupa
Isabela, sestra Claudia : Pavla Dostálová
Mariana, zasnoubená s Angelem: Petra Kocmanová
Julie, Claudiova milá: Zuzana Truplová
Kuplířka, madam Prošoupaná: Alena Sasínová-Polarczyk
Nejbližší představení
Nejsou žádná plánovaná představení.
Premiéra
So 31. 10. 2015 18.30
Derniéra
St 5. 6. 2019 18.30