Naši furianti

Aréna se vůbec poprvé obrací k české divadelní klasice a vy se tak můžete těšit na Naše furianty Ladislava Stroupežnického, jejichž premiéra v roce 1887 na scéně Národního divadla byla přelomovou událostí českých divadelních dějin. Hra, kterou Stroupežnický psal jako „obraz života v české vesnici“ a v níž si českého sedláka nijak neidealizoval, velmi trefně vypovídá o naší národní povaze, čehož si všimla i tehdejší divadelní kritika: „Stroupežnický zachytil ještě šťastnou rukou kus toho života prchajícího a zachoval jej v celé reálnosti na památku. Každá figurka jeho mluví k nám tónem tak známým a pravdivým, každý duch té selské furie jest nám tak vědom!“ V režii Petra Svojtky, který se na scéně Arény uvedl velmi úspěšnou inscenací Kočky v oreganu, se můžete těšit na osobitý výklad této divadelní klasiky.

Inscenace je součástí nabídky Klubu mladého diváka Ostrava.

Náš první dramaturg

František Ladislav Stroupežnický (1850-1892) se narodil na svátek Tří králů v jihočeských Cerhonicích v rodině hospodářského správce na církevním velkostatku. Stroupežnického otec byl osobností na svou dobu nezvykle všestrannou. Sbíral nerosty, analyzoval půdu, pěstoval chmel a přispíval do Poutníka od Otavy svými články z hospodářské oblasti. Kromě toho hrál na různé hudební nástroje, rád zpíval, a dokonce i komponoval nápěvy k světským písním, přičemž si oblíbil zejména pochody (ale svedl i chrámovou hudbu). Jeho knihovna byla plná českých knih a odebíral všechny české časopisy, které tehdy vycházely. Díky svým organizačním schopnostem se stal správcem panství a ředitelem patrimoniální kanceláře (řídil veškerou výrobu na panství, organizoval všechny správní úkony a přímo zodpovídal majiteli panství), čímž svoji rodinu, která byla po generace v kraji velmi vážena, finančně zabezpečil.

V dětství byl hýčkaný Ladislav, kterého rodiče nikdy netrestali, dítětem značně rozmazleným a sobeckým, zlomyslným, ba přímo zlým. Staří pamětníci o něm vyprávěli, jak se zvláštní oblibou trýznil a zabíjel zvířata. Díky svému střeleckému talentu dokonce dokázal lukem trefit i sýkorku. Jeho vznětlivá a prudká povaha se neblaze projevila během studií na reálném gymnáziu v Písku, z něhož byl ve druhém ročníku vyloučen pro nekázeň, špatný prospěch a fyzický útok na spolužáka. Ukončení studií však Stroupežnický nijak nelitoval; škola ho nebavila, a dokonce ani v jazyce českém neměl valný prospěch. Vrátil se do rodných Cerhonic, kde pomáhal otci na statku, a ve volném čase se věnoval hlavně lovu, což byla v té době jeho nejmilejší záliba. Otcově knihovně se vyhýbal obloukem.

Od dětství ho pojilo blízké přátelství s bratry Mikolášem a Janem Alšovými, kteří pocházeli ze sousedních Mirotic, kam Stroupežnický chodil do obecné školy. Zejména starší Jan byl jeho důvěrným přítelem a během dospívání byl jejich vztah velmi intenzivní, či spíše intimní, jak to dosvědčují zmínky v Janově deníku. Ve svém dopise, který Jan napsal svému příteli Klasovi, takto popisuje povahové rysy mladého Stroupežnického: „Oba jsme náruživí myslivci a zkamarádili jsme se. Ale považ, ten človíček je si toho vědom, že je nadán duševně, a ví, že může snad i zevnějškem dojít obliby. I začal on žárlivě neústupně požadovat neobmezenou snad oddanost k sobě. Chtěl být milován a chtěl srdce opanovat… Je ti to divné, divné srdce. Ke všemu pohrdlivý, necitný v nejvyšší míře, úlisný. On mně nic a já jemu též nic neodepřel, ale naposledy se dotkl hrdě nešetrně mého srdce. Já mu neřekl nic, ale víc s ním nemluvím.“ Dominantní Ladislav pravděpodobně začal žárlit na Janovu dívku, což o Velikonocích v roce 1867 vedlo k tragédii. Ladislav začal Janovi vyhrožovat, že na něj jeho dívce „něco řekne“ (nejspíš o jejich neobvyklém vztahu). Tuto výhrůžku nemyslel vážně, ale citlivý Jan se na Velký pátek, když se vracel z lovu na čápa, před očima své dívky zastřelil. Tragická smrt přítele Stroupežnickým samozřejmě hluboce otřásla, ale pouhý půlrok po této smutné události se i jemu dramaticky a navždy mění život.

Při pravidelné obhlídce polností vystřelil na domnělého pytláka, kterého chtěl výstřelem náležitě vystrašit. Zasáhl několika broky syna místního hajného, který zrovna sklízel jetel a raději pak předstíral smrt, aby unikl hněvu správcova synka. Nicméně u rozrušeného Stroupežnického došlo k pomatení mysli a v domnění, že zabil člověka, se pokusil o sebevraždu. Přiložil si pušku k hlavě a vystřelil. Rána mířila pod bradu, došlo k devastaci obou čelistí, poranění jazyka a roztříštění nosu. Výstřel přežil, a proto se vrhl do rybníka ve snaze se utopit, ale uvízl v bahně u břehu. Z těžkých zranění se léčil téměř rok. Otec jej dal převézt na pražskou kliniku k později proslulému chirurgovi Vilému Weissovi, kde Ladislav podstoupil několik operací. Profesor Weiss vyňal z jeho hlavy kolem stovky kostiček a kostních třísek. Na svou dobu to byl poměrně unikátní plastický úkon, kdy bylo třeba Stroupežnickému vytvořit umělý chrup, vymodelovat zlaté patro do úst a také voskový nos, přidržovaný brýlemi. Ten měl ve dvou provedeních – jeden červenější a druhý bledší, aby je mohl střídat podle barvy obličeje, měněné počasím. Celý rok nemohl mluvit, a když se mu hlas vrátil, zněl už jen huhňavě. Jeho tvář zůstala trvale zohavena, což se marně snažil zakrýt plnovousem (proto se nikdy nenechal fotografovat).

Původně lehkomyslného a namyšleného synka panského správce zranění zásadně změnilo. Po absolvování léčby se vrací do rodných Cerhonic jako zcela jiný člověk. Z pohledného a sebevědomého mladíka, který uměl jiskrně pohlédnout děvčatům do očí, se stává uzavřený, světa a žen se stranící melancholik. Ponořil se do studia literatury a historie, aby si doplnil chybějící vzdělání, a v místním zámečku uspořádal rozsáhlý archiv. V té době se také začíná pokoušet o vlastní literární tvorbu a jeho hlavním literárním žánrem se stávají humoresky. Později přesídlil do Prahy, kde nejprve pracoval v malé pojišťovně na Příkopech jako německý korespondent a kde se mu roku 1878 podařilo získat práci písaře na pražském magistrátě (na nic lukrativnějšího nemohl se svými vysvědčeními z nedokončené reálky, na nichž do očí bila nedostatečná z matematiky, ani pomyslet). V roce 1875 se do Prahy přestěhovali jeho rodiče a Stroupežnický začal u nich bydlet. Rodina byla pro něj bezpečným zázemím a útočištěm před vnějším světem, ve kterém jeho zmrzačený obličej budil nežádoucí pozornost.

Jeho humoresky se hojně tiskly v Humoristických listech a v Palečkovi, ojediněle i v Lumírovi a získaly mu oblibu u méně náročných čtenářů. Brzy se však začal zabývat i dramatickou tvorbou a v létě 1875 mu v aréně na hradbách uvedli jeho veselohru Noviny a karty, která však nevzbudila větší pozornost. O dva roky později měla v červenci premiéru jeho veselohra Pan Měsíček, obchodník a v prosinci si velkou oblibu u publika získalo romanticko-historické drama o pádu rodu Smiřických Černé duše. Pochvalně se o hrách zmínil i Jan Neruda, který je zároveň pomáhal prosadit na jeviště.

Když se blížilo druhé otevření Národního divadla po dostavbě, kterou si vynutil předešlý požár, chtěli Staročeši dosadit do vedení své lidi. Post ředitele obsadil F. A. Šubert, ale zbývalo ještě místo dramaturga. Na tajných jednáních se stále více skloňovalo jméno autora oblíbených Černých duší a všemocný vůdce strany dr. F. L. Rieger nakonec rozhodl, že právě Ladislav Stroupežnický bude prvním dramaturgem Národního divadla. K samotnému jmenování pak došlo na sklonku roku 1882.

Stroupežnický neměl žádné teoretické vědomosti, natož praktické zkušenosti, které by ho k takovéto funkci předurčovaly. Ale měl elán a divadelní cit, o kterém nepochyboval. Mezi svými kolegy však nebyl nijak zvlášť oblíben. Byl nerudný a nepřipouštěl jakýkoliv odpor, vůči hercům byl téměř nepřátelský. K českým dramatickým autorům byl přísný a mnohdy až krutý. Jejich hry často velmi razantně seškrtával a měnil, není proto divu, že se proti němu zvedala vlna odporu. Autoři proti němu brojili nejen v kavárnách, ale i v tehdejším tisku. Stroupežnický však byl přesvědčen, že pravdu má on. Jak už o něm v dopise dříve napsal Jan Aleš, byl si dobře toho vědom, že je nadán duševně, a v divadle našel ideální působiště, kde chtěl své nadání uplatnit.

O tom, jak takové setkání s dramaturgem Stroupežnickým probíhalo, nám ve své povídce Jak jsem se dostal na jeviště Národního divadla ze souboru Divadelní mžitky (1927) zanechal cenné svědectví dramatik Václav Štech.

Zaskočil do archivu a přinesl mi drama českého autora, které se těšilo značnému úspěchu, a ukázal mi, kterak prospěl této práci svými opravami a zejména škrty.

 „To je vlastně můj kus,“ řekl Stroupežnický, veda můj zrak od jedné stránky ke druhé, v nichž se to hemžilo doplňky a kde ničící jeho škrty táhly se často přes několik listů za sebou.

 „Samé žvanění do prázdna – to musilo ven,“ volal dramaturg. „Teď je z toho teprve divadlo. Dříve to byl novinářský úvodník a povídka pro mládež. Vůbec vám radím, abyste nad každou svou větou se zamyslil, je-li jí na jevišti třeba. Teprve ten, kdo umí vyhazovati zbytečnosti z kusů – je dramatik. Abyste to poznal, půjčím vám nějaký rukopis, který jsem pro divadlo upravil. Uhlídáte, co všechno je zbytečno. Vezmete si to s sebou a doma se z toho mnohému přiučíte.“

Tím dramatikem, jehož hru Stroupežnický svými škrty „zachránil“ nebyl nikdo jiný než ředitel Šubert a zmíněnou hrou bylo historické drama Jan Výrava (1886), které se v té době těšilo velké oblibě. A Václav Štech, jemuž Stroupežnický odmítl tři hry a jen jednu jedinou přijal, se ve zmíněné vzpomínce přiznal, že „se pro divadlo naučil nejvíce z těchto úprav Stroupežnického a z jeho škrtů“. Na jiné místě pak dosvědčuje, jak urputně bojoval Stroupežnický se svými odpůrci.

Stroupežnický ale mých vysvětlivek celkem nedbal. Byl tehdy na kordy již téměř s celým naším literárním světem. Řadě osob jal se nyní vyčítati, proč z osobních příčin pokoušejí se podrazit mu nohy, vytrhl ze zásuvky některé dopisy, pak mi citoval úryvky z recensí, časopiseckých polemik a rozčileně replikoval na ně. Takřka choroba z toho všeho vyzírala.

Ale u publika si jako dramatik získával stále větší přízeň. Roku 1883, ještě před otevřením Národního divadla, byla na scéně Nového českého divadla na Vinohradech (dnes je v těchto místech restaurace Demínka) uvedena jeho historická veselohra Zvíkovský rarášek. Stroupežnický umístil děj do svého rodného kraje a poprvé uvádí na scénu historickou postavu Mikuláše Dačického z Heslova. jenž v této drobné hříčce vystupuje jako nenapravitelný svůdník. A i když jeho komedie Triumf vědy (1884) o podvodných šarlatánech, jež byla jeho první hrou uvedenou na jevišti Národního divadla, skončila jako naprostý propadák (Stroupežnický se několikrát marně pokusil hru přepracovat), další dramata jeho pověst úspěšného autora jen potvrdila. Divácké oblibě se těšila historická tragédie Velký sen (1884) o šlechtické vzpouře na sklonku vlády Václava I., k níž se připojí i jeho syn, pozdější král Přemysl Otakar II, a opravdové nadšení u diváků i kritiky vyvolala historická aktovka Paní mincminstrová (1885), v níž na scéně opět hýří vtipem Mikuláš Dačický z Heslova. Tato svěží komedie se později stala inspirací k dodnes oblíbenému filmu Otakara Vávry Cech panen kutnohorských (1939).

Stroupežnický jako první ukázal historické osobnosti v komických situacích a rovněž jako první použil v dialozích archaická slova a zastaralé vazby, aby tak nenásilně podtrhl dobový kolorit svých her. Tato záliba v starobylé češtině má nejspíše původ v období jeho rekonvalescence, kdy trávil čas tříděním zámeckého archívu v Cerhonicích. Ale nejen z české historie čerpal látku ke svým dramatům. Chtěl napsat skutečně „světovou“ hru o Kryštofu Kolumbovi, kterou by se proslavil i v zahraničí. Výpravná hra Christoforo Colombo (1886), v níž se na Santa Marii plaví s Kolumbem i důmyslný rytíř Don Quijot a jeho sluha Sancho Panza, se na repertoáru udržela jen krátce a ani její překlad do němčiny a španělštiny autorovi žádnou slávu nepřinesl.

Stroupežnický se vzdal svého snu o mezinárodním úspěchu a napříště už byla jeho dramatická inspirace ryze domácí (V panském čeledníku, 1886, Sirotčí peníze, 1887, Václav Hrobčický z Hrobčic, 1888). A nakonec opustil i historickou látku a za hrdiny svého kusu si zvolil obyčejné sedláky, jak si je pamatoval z dob svého mládí. Vznikla tak veselohra Naši furianti (1887), jeho nejslavnější hra a zároveň jeho poslední hra, kterou za jeho života Národní divadlo uvedlo (satirické drama Vojtěch Žák, výtečník z roku 1891 nesmělo být hráno z politických důvodů a ostatní hry byly uvedeny až posmrtně).

Krátce po úspěchu Našich furiantů navždy skončila rodinná idyla, v níž Stroupežnický nacházel pocit bezpečí. V září 1888 zemřel jeho otec a zdravotní stav matky se stále zhoršoval. Nejspíš na její naléhání se starý mládenec Stroupežnický začal „ohlížet“ po vhodné nevěstě. V roce 1890 se oženil se členkou Národního divadla Annou Turkovou, která hrála spíše epizodní role, často i chlapecké (v Našich furiantech hrála přihlouplou Kristýnu). Později se Stroupežnický svěřil, že v Aničce nalezl spřízněnou duši, se kterou si rozuměl lidsky i umělecky. Manželství ale poznamenaly tragické následky jeho dávného pokusu o sebevraždu. Stroupežnický spal sám ve svém pokoji, který na noc pečlivě zamykal, protože nechtěl, aby jej manželka spatřila bez nosu a bez zubů, se dvěma zlatými rourkami pro hleny, které vyčnívaly z umělého patra.  Tak tomu bylo i v létě 1892, kdy onemocněl tyfem. Anna, která o něj pečovala, vcházela do pokoje až poté, kdy si doplnil tvář. Ladislav Stroupežnický tak zemřel sám v blouznivých horečkách 11. srpna roku 1892 v Praze.

Naši furianti

Premiéra Stroupežnického Našich furiantů 3. května 1887 byla zcela mimořádnou událostí v dějinách Národního divadla. Všední realita se poprvé objevila na jevišti zcela bez příkras a zlatem vyzdobené hlediště si úplně nevědělo rady, jak má takovéto umění přijmout. Divadlo, které bylo do jisté míry už architektem Zítkem koncipováno jako chrám a jemuž Češi říkali též Zlatá kaplička či Chrám znovuzrození, bylo najednou „znesvěceno“ jadrnou vesnickou mluvou a boucháním do stolů, když si sedláci objednávají punč. Pro stoupence realismu to byl ohromný úspěch. Hru, která programově vyslovila novou koncepci umění, neprosadili na některé arénní scéně přilehlých pražských měst, ale právě na jevišti Národního divadla, kde se to zřejmě nejméně čekalo.

Stroupek, jak Stroupežnického nazývali přátelé, přiznal po premiéře, že své postavy vytvořil podle sedláků ze své rodné vesnice, kterou z Cerhonic přejmenoval na Honice. Furianty psal v době, která pro něj byla obzvláště těžká. Po neúspěchu Colomba, od něhož si tolik sliboval, byl terčem jízlivé kritiky svých nepřátel a rodiče, kteří mu dříve bývali oporou, teď potřebovali jeho péči, neboť je již sužovaly četné nemoci. Útěchu i inspiraci nalezl ve vzpomínkách na dobu svého mládí, kdy byl zdravý a šťastný a svět mu ležel u nohou.  Vybavil si hrdé a neústupné cerhonické sedláky a zvěčnil je ve své hře. Jejich furianství, tedy jejich nemírnou pýchu, domýšlivost, nadutost a zpupnost, dokázal přesvědčivě motivovat a variovat. Furiantství bohatých sedláků Dubského a Buška pramení z jejich majetku a vědomí, že si můžou leccos dovolit, zatímco furianství dědečka Dubského má původ v jeho nezapomenutelné jízdě se dvěma císaři a Bláha s Habršperkem čerpají ze své „světácké“ převahy.

Stroupežnický ve hře použil aktuální jména cerhonických sousedů, což je ovšem nijak nepotěšilo. Spíš se cítili pohaněni a zesměšněni a tento pocit dlouho přetrvával. Když spolek divadelníků „Domov“ zahrál 14. dubna 1921 Naše furianty na cerhonické návsi, prohlásil výměnkář Kučera, který si pamatoval Stroupežnického ještě z dob jeho „divokého“ dětství: „Takoví lidé tady nikdy nebyli, kdepak, máme zde pořádné sedláky; ale o sobě měl napsat hru, o všech svejch darebáctvech, to bysme se nasmáli.“

Ve snaze o co nevěrohodnější vykreslení svých postav užil Stroupežnický i řeči, kterou si dobře pamatoval za svého mládí. Naši furianti nejsou však napsáni dialektem, tím hovoří pouze Markýtka, která přišla se zbožím až z Domažlic. Ostatní postavy v zásadě mluví běžnou hovorovou češtinou, z níž nejsou vymýceny některé šťavnatější výrazy. A právě ty se některým kritikům nezamlouvaly. Byli toho názoru, že řeč postav by měla být gramaticky správná, nikoli hospodsky nedbalá, jak je zvykem u nižších vrstev, a venkovský ráz by ji měly dodat snad jen přísloví a místní lidové obraty.

Součástí textu jsou i podrobné poznámky, které popisují místo děje, charaktery postav, scénická aranžmá, osvětlení a vše, co inscenátory povede k co nejvěrnějšímu zobrazení života na české vesnici. Stroupežnický, který znal velmi dobře tehdejší divadelní praxi, věděl, že je třeba co nejvíc usměrňovat herce, kteří měli zažitou osvědčenou romantickou konvenci a k realistickému projevu se museli teprve propracovat.

Už současníci si byli vědomi, že hlavním přínosem Stroupežnického je neidealizující pohled na vesničany, kterým se hra lišila od všeho, co bylo dosud o české vesnici v dramatu i próze napsáno. Stroupežnický chtěl vytvořit „obraz života v české vesnici“, a v tomto smyslu se vyslovil po premiéře i herec a novinář Josef Ladislav Turnovský v Zábavných listech: „Stroupežnický zachytil ještě šťastnou rukou kus toho života prchajícího a zachoval jej v celé reálnosti na památku. Každá figurka jeho mluví k nám tónem tak známým a pravdivým, každý duch té selské furie jest nám tak povědom! Neústupnost a sudivost, dobromyslnost i zlovolnost, marnotratná pýcha i lakotivé sobectví, ale při tom všem dbalost o čest, tato nejkrásnější stránka českého lidu venkovského, docházejí v Našich furiantech náležitého výrazu.“

A divadelní kritik Bedřich Frída napsal ve Zlaté Praze: „Idyličtí venkované to nejsou, není to venkov, jaký známe z básní a po jakém vzdycháme ve velkých městech, venkov uhlazený, vonný, poetický – ne, to je venkov skutečný, kde pod kvetoucí jabloní roztahuje se třeba hnojiště a kde ten bodrý lid při své práci vedle písniček si také zakleti dovede. Má-li umělec právo vylíčit to hnojiště a opakovati to zaklení, má-li vůbec v umění ten čirý realismus, ta holá pravda své oprávněné místo, o tom se nemůžeme zde rozepisovati; podotýkáme jen, že v umění výtvarném a konečně i v románu dobyl si tento směr, jak známo, více půdy nežli na jevišti, o kterém se sice říká, že má býti obrazem života, které však nejvíce ze všech oborů umělecké práce skutečnosti se vzdaluje.“

Za Stroupežnického obraz vesnice se jednoznačně postavili také Vilém Mrštík, Ignát Herrmann a kritikové Národní politiky, Pražských novin a Času. S obdivem a porozuměním psal o Furiantech Jaroslav Vrchlický, který je považoval za přelomové drama, jež si vydobude přední místo v repertoáru českého divadla. V Hlase národa v tomto duch publikoval tři zasvěcené kritiky.

V premiérových kritikách bylo také zdůrazňováno, že Stroupežnický navázal především na dílo Tylovo. Stroupežnický se k Tylovi otevřeně hlásil. Jeho Paličovy dcery si vážil z celé české dramatické literatury nejvíce a vědomě na ni ve svých Furiantech navázal. V podstatě ale vesnické drama znovu vzkřísil, protože v celém tom čtyřicetiletém období mezi Paličovou dcerou a Našimi furianty nevznikla žádná jiná vesnická hra. Z vesničanů se staly jen komické epizodní figurky v maloměstských fraškách.

Na premiéru Našich furiantů přišlo poměrně mnoho diváků. Soudíme tak nejen z příjmu 425, 50 zl., což byla na činohru částka vysoká, ale i z přímého svědectví Pražského deníku. Mezi diváky byli nejen běžní premiéroví diváci, ale jistě i mnoho stoupenců realismu z mladší inteligence. Obecenstvo se dobře bavilo, nešetřilo se potleskem, avšak zároveň během prvního jednání bylo slyšet i hlasy odporu a nesouhlasu s některými nezvykle naturalistickými scénami. Všichni kritikové hovoří o těchto opozičních projevech pouze v souvislosti s prvním jednáním. Dá se tedy předpokládat, že mnozí z těch, kdo během prvního jednání reptali, křičeli, či snad dokonce pískali, se během dalších jednání nechali vtáhnout do děje a přidali se k závěrečnému potlesku.

Navzdory většinou kladným kritikám byli Naši furianti brzy staženi z repertoáru. Hra dosáhla jen pěti repríz, a už ta první, pro niž autor odstranil „všechna drsněji účinkující slova“, měla malou návštěvnost. „Přátelé naturalismu byli uneseni, ale obecenstvu byla hra sprostá a hrubá – kus všedního života vesnického, tak mistrně podaný, jemu nevoněl.“, napsal později ředitel F. A, Šubert v Dějinách národního divadla (1911). Diváci, kteří do Národního divadla chodili, byli zvyklí na idylické prostředí, které bylo pro romantickou „divadelní“ vesnici charakteristické, a nechtěli se vzdát svých představ o spořádaném a poetickém životě na venkově. A stoupenci realismu, kterých nebylo ještě mnoho, stačili naplnit hlediště o premiéře, ne však již o reprízách. Stačilo ale počkat pouhé dva roky, aby obecenstvo dozrálo a přišlo nové veselohře na chuť. To se stalo již v roce 1889, kdy Stroupežnický přesvědčil Jindřicha Mošnu, aby si Naše furianty vybral pro slavnostní představení k 25. výročí své umělecké činnosti (Mošna hrál dědečka Dubského). Od této chvíle se na ně diváci jen hrnuli. Veselohra o tom, jak obtížné je na vesnici získat místo ponocného, se stala národní klasikou a baví už generace diváků.

Furianti v Aréně

Nápad inscenovat v jednom z nejmenších českých divadel jednu z největších českých her je sám o sobě zábavný. A neméně zábavná je i skutečnost, že se ze hry, která původně vyvolávala kontroverzi, protože bořila idylickou představu o charakteru národa, stala ikonická klasika, v níž se dnešní Češi rádi hledají a nacházejí. A tak jsme si nejprve museli položit otázku, kdože to ti furianti vlastně jsou a kde je dneska najdeme? Na vesnici? Ve městě? V politice? Kde všude jsou ty tvrdé a neústupné palice, pyšné na svůj fištrón? A došlo nám, že všude. Dokonce i v divadle. Jsme prostě národ furiantů a jsme na to i patřičně hrdí. Ale je skutečně na co? Na to jsme chtěli najít odpověď.

V „aréňáckých“ Furiantech se proto zpívá o něco víc, než je v Aréně zvykem, aby se parodovala ona česká idylka, v níž pivečko teče proudem a všichni jsou se sebou tak nějak spokojeni. Vesnická pospolitost zároveň vytváří iluzi bezpečí, v níž se obec postará o své ovečky a žádnou nevydá vlkovi. Takto idylicky bychom se jako národ chtěli vidět. Ale jak už je v Aréně dobrým zvykem, chceme se naší inscenací zamyslet nad tím, kdo doopravdy jsme a v jakém světě to žijeme. Proto jsme více akcentovali postavu žida Ehrmanna, který ve svém „hvězdném“ výstupu na konci třetího dějství dává jasně najevo, jak to s tou českou idylkou ve skutečnosti je.