Slavná hra Patricka Marbera Na dotek (Closer), která v době svého prvního uvedení (1997) vzbudila pohoršení svým námětem i místy dost vulgárním jazykem. Hra zachycuje osudy milostného čtyřúhelníku, který tvoří dermatolog Larry, spisovatel Dan, striptérka Alice a fotografka Anna. Larry i Dan mají postupně intimní vztahy s oběma ženami. Protože hledají tu pravou? Nebo spíš nevědí, co hledají? V striptýzovém klubu, v němž Alice pracuje, se lidé svlékají a všemožně vzrušují, ale je zakázáno, aby se vzájemně dotýkali. Dotek nás spojí s milovanou bytostí, ale v striptýzovém klubu lásku nenajdeme, jen sex. Tahle metafora dokonale vystihuje citovou vyprahlost světa, ve kterém žijeme. Obdobně posmutněle a směšně působí erotický chat, jehož se Dan a Larry účastní. Hra, která dobyla celý svět a dočkala se i kultovního filmového zpracování, dostala od recenzentů výstižný podtitul „Sex, lži a internet“. V režii uměleckého šéfa Divadla Petra Bezruče Jana Holce, který se s naším souborem potká vůbec poprvé, nás čeká podnětné zamyšlení nad tím, zda jsme vůbec ještě schopni rozpoznat lásku. A pokud ne, zda si ji vůbec zasloužíme.
Patrick Marber (19. 8. 1964, Londýn) působí jako režisér a dramatik. Vystudoval angličtinu na Wadham College v Oxfordu. Svou kariéru začal jako stand-up komik a psal rozhlasové a televizní skeče. Když se takto proslavil, využil nabídky dramaturgie londýnského Royal National Theatre a napsal pro tuto prestižní scénu svou první divadelní hru (nejen) o hráčích pokeru Dealer’s Choice (1995), která měla úspěch u publika i odborné veřejnosti (cena Evening Standard za nejlepší komedii, její druhé uvedení ve West Endu bylo oceněno Writers Guild Award). Pro totéž divadlo napsal v roce 1997 hru Closer (Na dotek), která se stala skutečným divadelním hitem. Získala cenu Evening Standard (nejlepší komedie), cenu Laurence Oliviera (nejlepší nová hra), cenu časopisu Time Out (nejlepší hra ve West Endu) a ocenění kritiků (Critics‘ Circle Award, nejlepší hra). Premiérové nastudování Royal National Theatre v autorově režii (květen 1997) bylo přeneseno na komerční scénu West Endu. Autor sám režíroval v New Yorku i broadwayskou verzi hry (1999). Roku 2004 natočil režisér Mike Nichols podle Marberova scénáře její filmovou verzi, v níž excelovali Julia Roberts, Jude Law, Clive Owen a Natalie Portman. Z Marbera se stal jeden z nejúspěšnějších současných dramatiků a jeho hra Na dotek se stala skutečným divadelním hitem.
K jeho dalším hrám patří variace na Strindberga After Miss Julie (Po slečně Julii, původně napsaná v roce 1995 pro televizi a v roce 2003 přepracovaná pro divadlo), drama Howard Katz (o problémech židovského showbyznysového agenta, který prožívá krizi středního věku), The Musicians (Muzikanti, britský orchestr klasické hudby přiletí do Moskvy a na letišti hudebníkům zabaví nástroje) či Don Juan in Soho (Don Juan v Soho, variace na Molièrova Dona Juana).
Marber patří k nejvýznamnějším dramatikům své generace, ale na rozdíl od svých vrstevníků, kteří v devadesátých letech debutovali na divadelní periférii (Sarah Kane, Mark Ravenhill), je jeho kariéra od počátku spjata s divadelním mainstreamem. Dokáže hravě a vtipně zvládnout i ta nejvážnější témata a nedopustí, aby se u nich divák nudil. Jeho hry se zabývají chorobnými aspekty lidského chování, především emocemi, které postavy jeho her nedokážou ovládat. A pokud mluvíme o postavách, jsou to běžní bílí angličtí heterosexuálové, ve kterých se divák může poznat a díky tomu se i leccos o sobě dozvědět. Ikonická dramatika devadesátých let, v níž byly v popředí autorského zájmu různé destruktivně vyšinuté typy, Marbera úspěšně minula. Marber má nejblíže k tvorbě amerického dramatika Davida Mameta, s nímž ho pojí záliba v různorodém tempu dramatických situací a důraz na precizní práci se slovem.
Na dotek je bezesporu nejúspěšnější Marberova hra. Řeší se v ní téma všudypřítomného sexu, který úspěšně pohltil jakoukoli citově sdílenou intimitu, či lépe řečeno způsobil neschopnost ji sdílet. Sex, lži a internet, tak se tato hra ve své době prezentovala a lehce a v podstatě velmi zábavně tak provokovala ony bílé heterosexuály, pro které Marber píše. Postavy hry se neustále předvádějí, aniž by tyto své životní performance měly skutečně pod kontrolou. Je to improvizace, která nemá jasný cíl a přizpůsobuje se dané situaci. Je to hra na život, či spíše sázka na něj.
Jak už vyplývá z názvu hry, hlavním tématem je právě neschopnost dosáhnout té kýžené intimní blízkosti, kdy dotek nemusí být pouze součástí sexuálního aktu. Aktéři hry nejsou schopni pochopit své protějšky, protože nechápou ani sami sebe. Experimentují, aby zjistili, kým vlastně jsou. Ano, je to humorné, ale zároveň i neskutečně smutné. Marber je mistrem ironie, a tak nechává své hrdiny prožívat ty nejintimnější chvilky v prostorách okázale veřejných (akvárium, galerie, park), aniž by ovšem došlo ke skutečnému sblížení. Relativita blízkého a veřejného je tady brilantně tragikomická.
Ostatně nápad na napsání Marberovy nejslavnější hry se zrodil v „intimně veřejném“ prostoru striptýzového klubu, kam se zvídavý Marber vydal během své návštěvy Atlanty, když se účastnil amerického turné se svou prvotinou Dealer’s Choice. Tohle prostředí jej inspirovalo k úvahám o komerčním zneužívání naší sexuality a tady také vznikla dnes již kultovní scéna, v níž se Larry a Alice odcizeně sbližují. Ta pak měla za následek, či spíše to byl její důsledek, že Marber dopsal i zbytek hry. Učinil tak na irském venkově, kde měl idylický výhled na pole, ovce a nekonečně zachmuřenou pustinu. Sotva si lze představit lepší inspiraci pro hru, která se odehrává v přelidněném Londýně. Psal od devíti večer do pěti do rána, zbytek dne prospal, případně se kochal svým rustikálním ovčím výhledem.
Nejvíce ho ale potrápila samotná zápletka, díky níž se dokonce vydával za lesbicky orientovanou ženu, aby se mohl přihlásit do příslušného internetového fóra. Ano, i takto se autor musí přemáhat, aby mohl napsat kvalitní hru. Pomníček Alice Ayresové objevil v londýnském parku, když venčil svého psa. Tady mohl zůstat sám sebou, prostě pejskař, intelektuál. Tragikomická zachránkyně okolních životů tak vděčí za svůj vznik močopudným aktivitám spisovatelova psa.
Původně se hra měla jmenovat Nekrolog Alice Ayresové, ale titul přišel Marberovi nakonec jako málo rázný, a tak použil titul alba své oblíbené kapely Joy Division Closer. Ten už byl rázný dostatečně, ostatně stejně jako hudba této postpunkové ikony. A pravdou také je, že by hra nevznikla, kdyby Marbera neokouzlila erotická tragikomedie Stevena Sondenbergha Sex, Lies, and Videotape (Sex, lži a video) z roku 1989.
Tohle jsou tedy okolnosti, které vedly ke vzniku této vtipné, nicméně i dost smutné hry, která zrcadlí naše nevyzrálé tápání v milostném životě. Opravdu žijeme tak zoufale, jak nám to Marber ukazuje? Není to zrcadlo zbytečně pokřivené? Nebo jsme zbytečně pokřivení my? Marber nám dává proklatě hodně důvodů, abychom se nad tím vážně zamysleli.
O čem ta láska vlastně je?
Bez lásky se žít nedá, což zní jako naprostá banalita, ale i velké pravdy můžou být někdy banální. Problém ale je, co kdo onou láskou myslí. Napříč dějinami se pojmové vymezení nejkrásnějšího citu různilo. Udělejme si proto malý exkurz.
Staří Řekové rozlišovali několik druhů lásky:
Erós (žádostivost) – láska vášnivá, založená na tělesné a duševní přitažlivosti, používáno pro erotickou lásku bez ohledu na pohlaví
Storgé (starostlivost) – něžný vztah založený na dlouhodobé oddanosti, používáno hlavně pro mateřskou lásku
Mániá (posedlost) – láska šílená, žárlivá, vlastnická, se závislostí na partnerovi
Agapé (laskavost, oddanost) – pečující vztah, sladění vzájemných potřeb, v novodobém kontextu „pravá láska“
Fíliá (náklonnost) – láska přátelská
Starým Římanům už stačily pro lásku pouze dvě slova:
Amor (láska milenecká, toužící, včetně sexuální)
Caritas (láska mateřská, pečující).
A křesťané už pouze věděli, že mají milovat Hospodina celým svým srdcem a celou svou duší a také, že mají milovat bližního svého. Svatý Pavel napsal křesťanskou Velepíseň lásky, jak se někdy říká textu, který se v Bibli nachází ve 13. kapitole jeho epištoly Korintským a jehož začátek bývá často citován: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.“ Ale samozřejmě zde nejde o lásku erotickou. O tu nejde ani v starozákonní Písni písní (někdy též Píseň Šalamounova) byť by k ní obsah veršů mohl svádět. Podle křesťanských teologů je to alegorie vztahu Ježíše Krista a církve. Pro erotiku bylo místo jen v poezii.
Naše doba pak přišla s biologickými modely, které analyzují lásku jako zvířecí pud, sloužící k reprodukci a vychovávání potomků. Tady už pro žádnou poezii není místo. Helen Fisherová, americká profesorka antropologie studující mezilidské vztahy, rozděluje lásku do tří fází, které se částečně překrývají:
1. Žádostivost (lust) je základní sexuální potřeba, která nutí člověka vyhledávat partnery. U mužů se zvyšuje hladina testosteronu, u žen hladina estrogenů. Pokud dojde k navázání vztahu, málokdy trvá déle než několik týdnů nebo měsíců.
2. Přitažlivost (attraction) je intenzivnější emoce zaměřená na určitého člověka, která se vyvine z žádostivosti jako prostředek věrnosti ke konkrétnímu partnerovi. Tato fáze většinou trvá půl roku až tři roky. Nedávné neurologické studie prokázaly, že v průběhu zamilovanosti mozek pravidelně uvolňuje specifické skupiny hormonů, z nichž největší roli hrají:
- feromony – chemické látky vylučované z těla, sloužící k vyvolávání určitých reakcí u příjemců.
- dopamin – hormon zodpovědný za vnitřní motivaci, který způsobuje šťastné pocity při dosažení cíle a zároveň může vyvolávat určitou závislost. Tento hormon působí přímo na vegetativní nervovou soustavu, při jeho zvýšené hladině jsou tedy znatelné fyziologické příznaky jako např. zrychlený srdeční tepnebo zvýšený krevní tlak. Kromě jeho přirozené výroby může být také ve velkém množství uvolňován drogami (hlavně amfetaminy), kvůli čemuž se pocit zamilovanosti často přirovnává k drogovému opojení.
- noradrenalin – hormon umožňující tělu překonávat krátkodobou zátěž a zvýšenou aktivitu
- serotonin – hormon podílející se na vzniku nálad. Jeho zvýšená hladina vyvolává pocit štěstí, zatímco při jeho nedostatku se projevuje podrážděnost a deprese. Zároveň ale také ovlivňuje příjem potravy a cyklus spánku a bdění, jeho zvýšená či naopak snížená hladina proto může způsobovat poruchy spánku a příjmu potravy.
3. Oddanost (attachment) je na rozdíl od předchozích dvou fází dlouhodobá. Z evolučního hlediska je tato fáze důležitá pro výchovu potomků. V této fázi je obvyklá zvýšená hladina oxytocinu (tzv. hormonu lásky) a antidiuretického hormonu, které se v předchozích fázích příliš neprojevují.
Ale láska pro nás, kteří jsme byli zamilovaní, jsme zamilovaní, případně teprve budeme zamilovaní, není pouze souhra hormonů, byť jakkoli dokonalá. Je to cit, který v sobě skrývá tajemství hodné láskyplného odhalování. A proto o něm moudří lidé napsali spoustu moudrých slov. Možná, že kdyby se jimi naši hrdinové řídili, nedopadli by tak žalostně.
„Milovat znamená přát bližnímu to, co považujeme za dobré z lásky k němu a nikoli k sobě.“ – Aristoteles
„Když potkáš v životě opravdovou lásku, nezavrhni ji, protože až ji potkáš podruhé, vyhne se ti.“ – Marcus Aurelius
„Je třeba být si trochu podobni, abychom si rozuměli, ale trochu rozdílní, abychom se milovali.“ – Jean Jacques Rousseau
„Každý žil tolik, kolik miloval.“ – Lev Nikolajevič Tolstoj
„Neodháněj nikdy lásku od sebe. Je jí tak málo na světě.“ – Božena Němcová
„Jen ta láska je pravá, která se dokáže odříkat. Všechno ostatní je slepé vlastnictví.“ – Karolína Světlá
„Pokud mladík v děvčeti probudí lásku a potom odejde, je to jako když umělec opustí v polovině mistrovské dílo.“ – Honoré de Balzac
„Láska je pro člověka složitější než matematika, mnohdy s nevyřešitelnými příklady.“ – Albert Einstein
„Nejosamělejším člověkem je ten, který ztratil lásku.“ – Ernest Hemingway
„Láska je jediná odpověď.“ – John Lennon
