Komáři

Prvním titulem Roku našich návratů bude tragikomedie Komáři britské dramatičky Lucy Kirkwoodové, jejíž premiéra v londýnském Národním divadle v roce 2017 se stala událostí sezony. Ačkoli je hra plná vtipně napsaných dialogů, zabývá se tématy, která nijak vtipná nejsou. Současná krize rodiny, v níž se rodiče věnují především vlastní kariéře, a ztrácejí tak kontakt se svými dětmi, je jedním z nich. Zároveň se zde reflektuje téma vědeckého pokroku, který posouvá hranice lidského poznání až za hranice běžné představivosti. Mimo ni je i úsilí vědců nalézt základní elementární částici, tzv. Higgsův boson, což by mělo ve výsledku pomoci odhalit tajemství vzniku vesmíru. Konfrontace vědy s reálným životem se promítá do osudů tří žen, které stojí v centru autorčiny pozornosti. Karen je slavná emeritní vědkyně, která málem získala Nobelovu cenu, Alice je její starší dcera, která jako jaderná fyzička Nobelovu cenu jednou možná dostane, a Jenny je mladší dcera, která po Nobelovce nijak netouží, protože všechny otázky jí zodpoví Google, kterému bezmezně důvěřuje. V režii Kateřiny Duškové se před vámi odehraje vtipně napsané komorní drama, které se chytře ptá po smyslu naší vlastní existence a po tom, zda jsme ještě schopni navrátit se k elementárním lidským hodnotám.

Lucy Ann Kirkwoodová (1984) je velmi oceňovaná britská dramatička a scénáristka. Vyrůstala ve východním Londýně a vystudovala anglickou literaturu na Edinburské univerzitě. Už na univerzitě začala psát divadelní hry a ještě jako studentka zaujala literárního agenta Mela Kenyona, který zastupoval slavnou dramatičku Caryl Churchillovou, k níž se shodou okolností Lucy Kirkwoodová hlásila jako ke svému vzoru. Její první hra Grady Hot Potato měla v roce 2005 premiéru v irském Bedlam Theatre a autorka si ve své prvotině také sama zahrála. Po krátkém období spolupráce s londýnskými experimentálními scénami na sebe v roce 2008 výrazně upozornila svou adaptací Ibsenovy Hedy Gablerové, kterou pod titulem Hedda přenesla do současného Londýna. Nadšené recenze oslavovaly tehdy čtyřiadvacetiletou dramatičku jako nový objev britského divadla a zájem o spolupráci s ní projevily i přední londýnské scény. První hrou, kterou Lucy Kirkwoodová napsala pro Royal Court Theatre, byla bizarní komedie NSFW z roku 2012. Tato internetová zkratka označuje stránky, které si není radno prohlížet v pracovní době (Not Safe for Work). Druhou hrou byla Chimerica, kterou se Lucy Kirkwoodová definitivně zařadila mezi největší talenty současné britské dramatiky. Název hry odkazuje ke konfliktu dvou supervelmocí, Číny a Ameriky. Hra vypráví příběh amerického fotografa, který pátrá po osudu osamoceného buřiče, zachyceného na ikonické fotografii, jak jde sám vstříc tanku na pekingském náměstí Nebeského klidu při událostech roku 1989. Podle mínění kritiky má tato politická hra parametry velmi dobře vystavěného thrilleru, za což Kirkwoodová získala v roce 2014 Olivierovu cenu za nejlepší novou hru (Chimerica se dočkala i televizní adaptace). Velmi úspěšná byla i její třetí hra v Royal Court Theatre, černá a velmi hořká komedie Children (Děti) z roku 2016.

V roce 2017 měla v londýnském National Theatre premiéru hra Mosquitoes (Komáři), která se stala událostí sezony a dodnes je považována za jeden z nejvýraznějších divadelních textů poslední doby. Vznik hry inicioval Manhattan Theatre Club díky Nadaci Alfreda Sloana, jejímž cílem je iniciovat vznik hodnotných uměleckých děl, která pomůžou bořit stereotypy o světě vědy a techniky, stále ještě přežívající v obecném povědomí. „Pro mě, která jsem vědeckým laikem, je celá hra o tom, jak se stavíme k těm skvělým, mimořádně inteligentním lidem… Je ve mně něco z Jenny i něco z Alice, když se snažím porozumět vědě,“ přiznala autorka v jednom z četných rozhovorů, které po úspěšné premiéře poskytla.

Hru začala psát v roce 2008, kdy se s velkým očekáváním chystalo spuštění urychlovače LHC (Large Hadron Collider), který měl objevit „božskou částici“ a potvrdit tak funkčnost standardního fyzikálního modelu. V té době byly noviny plné katastrofických předpovědí, ohlašujících možný konec světa, pokud se urychlovač spustí. Tento iracionální strach, šířený pomocí všudypřítomných dezinformací, dolehl i na střízlivě uvažující jedince. Nakonec se samozřejmě nic nestalo, ale to vystrašené očekávání toho, co všechno by se stát mohlo, otevřelo další téma hry, kterým je důvěryhodnost dnešního mediálního světa a internetu. Ne všechny informace jsou pravdivé a některé z těch vylhaných jsou šířeny záměrně, aby vystrašily veřejnost. To si Kirkwoodová podle svých vlastních slov naplno uvědomila, když začala brexitová kampaň, zdůrazňující bezpečnostní výhody, které Británie získá, když vystoupí z Evropské unie: „Lidé, kteří tohle hlásali, moc dobře věděli, že ty informace nejsou pravdivé, ale nezdálo se, že by jim lhaní nějak vadilo.“

Na půdorysu rodinného dramatu se tak Kirkwooodové podařilo napsat velmi aktuální hru, která pojmenovává zásadní problémy dnešního světa, a místy dokonce i velmi vtipně. Není proto divu, že se Komáři úspěšně rozletěli do celého světa. A my jsme moc rádi, že doletěli i k nám.

Higgsův boson aneb Hledání božské částice        

Subatomární částice zvaná Higgsův boson, jejíž objev byl potvrzen v roce 2013, byla posledním chybějícím článkem ve standardním modelu částicové fyziky, jenž popisuje základní stavební kameny vesmíru. Tato „božská částice“ vysvětluje, jak získaly ostatní částice hmotnost. Ale s náboženstvím nemá její název nic společného. Jde pouze o „marketingový termín“. Poprvé ho použil fyzik Leon Lederman (mimo jiné nositel Nobelovy ceny) v titulu své knihy: Božská částice: Pokud je vesmír odpověď, tak jaká je otázka? (The God Particle: If the Universe Is the Answer, What Is the Question?). Lederman prý chtěl použít výraz Goddamn particle, tedy „zatracená částice“, místo God particle, ale nakladatelství ho od toho odradilo. Vědci samotní výraz nepoužívají.

Její existenci předpověděl v roce 1964 britský fyzik Peter Higgs, který teorii rozpracoval s Philipem Andersonem. Zpočátku ale jeho objevu nikdo moc nevěřil, protože Higgs měl velmi nízký h-index (index citačního ohlasu vědeckých článků), a nebyl tedy považován za vědeckou autoritu (v roce 2013 mu za tento objev, který přepsal učebnice fyziky, byla udělena Nobelova cena). Higgsův boson je částice, která je projevem tzv. Higgsova pole. Pole ve fyzice je hodně zjednodušeně označení pro něco, co můžeme měřit v daném místě a čase. Na jednom místě tak můžeme měřit třeba hodnotu gravitačního pole (prostě gravitaci) nebo intenzitu elektrického pole. Higgsovo pole je také něco takového, ale jeho funkce je trochu jiná. Podle teorie by mělo umožnit, aby některé částice získaly hmotnost. Týká se to jen některých částic, například elektronů.

Z hlediska fyziky je ještě důležitější, že Higgsovo pole by mělo dát hmotnost tzv. „intermediálním vektorovým bosonům“. Tyhle částice fungují jako „nosiče“ jedné ze čtyř základních fyzikálních sil, tzv. slabé síly (častěji se používá výraz slabá interakce), která působí na vzdálenosti relevantní maximálně tak v rozměrech jádra atomů. Higgsův boson zprostředkovává působení Higgsova pole s okolím. Boson by měl být obrazně řečeno nejmenší možná vlnka, která může putovat po hladině Higgsova pole. Existuje ale jen velmi krátkou dobu a okamžitě se rozpadá. Nemůžeme ho proto zachytit, ale můžeme vidět další částice, které z něj neodvratně vzniknou po jeho rychlém zániku. (Energie Higgsova bosonu se nemůže vypařit a něco prostě udělat musí.) Bez existence Higgsova bosonu by podle vědců částice létaly vesmírem rychlostí světla a nikdy by nevznikly atomy, hvězdy a planety.

Od té doby „božskou částici“ hledala v urychlovačích celá řada experimentů. Kvůli ní byl postaven nejdražší vědecký experiment všech dob, urychlovač LHC. S délkou 27 kilometrů a několika detektory o velikosti činžovního domu představuje Velký hadronový urychlovač (LHC) skutečného obra. Jeho posláním je přitom zkoumat částice, jejichž velikost je takřka nekonečně malá. Největší a nejvýkonnější urychlovač částic na světě byl do zkušebního provozu uveden 10. září 2008. Urychlovač tvoří kruhový tunel umístěný v hloubce 50 až 150 metrů pod zemí. Nachází se na území mezi pohořím Jura ve Francii a Ženevským jezerem ve Švýcarsku. Za téměř tři miliardy eur (asi 74 miliard Kč) jej vybudovala Evropská laboratoř jaderného výzkumu (CERN – Conseil Européen pour la Recherche Nucléaire), s cílem zkoumat elementární částice, z nichž se skládá nám známý svět.

Jednou z cest k tomuto poznání je simulovat podmínky, jaké panovaly ve vesmíru bezprostředně po jeho zrodu. A právě to je úkolem obřího urychlovače. Principem svého fungování připomíná urychlovač obří centrifugu, která dokáže pomocí silného magnetického pole udělit vysokou rychlost tenkému svazku iontů olova či protonů. Přesněji řečeno jde obvykle o dva svazky, z nichž každý obíhá opačným směrem. Po získání potřebné rychlosti se paprsky čelně srazí, při čemž vznikne sprška nových částic, mezi nimiž vědci hledají důkazy svědčící o existenci dosud pouze předpokládaných, či dokonce zcela neznámých entit.

Kinetická energie každého svazku protonů v urychlovači má hodnotu sedmi teraelektronvoltů (TeV). Pro představu: kinetická energie letícího komára dosahuje přibližně jednoho TeV. Na první pohled tedy není energie udělená částicím v urychlovači nijak velká. Rozdíl je v tom, že proton je o 12 řádů menší než komár a tomu odpovídají i důsledky, které pro něj srážka má. Mimochodem, vzhledem k zanedbatelným rozměrům protonů je pravděpodobnost jejich srážky mimořádně malá. Vědci ji přirovnávají k pravděpodobnosti, že se dvě jehly vystřelené ze vzdálenosti deseti kilometrů proti sobě střetnou uprostřed letu.

Navzdory všem popsaným obtížím byl nakonec hon na „božskou částici“ úspěšný. V létě 2012 vědci oznámili, že zachytili částici, která se svými charakteristikami Higgsovu bosonu podobá, a v březnu 2013 objev na základě dalších experimentů potvrdili. V srpnu 2018 CERN oznámil, že se podařilo dokázat rozpad Higgsova bosonu na dva takzvané kvarky b, neboli spodní kvarky, což posunulo bádání ještě o úroveň výš.

V samém závěru tohoto fyzikálního exkurzu bychom se ještě mohli vrátit k anekdotě, kterou ve hře vypráví Karen a které se jako jediná hlasitě zasměje: „Takže Heisenberg jede autem, když vtom ho zastaví policajt kvůli překročení povolené rychlosti. Policajt se ho zeptá: Víte, jak rychle jste jel? Heisenberg odpoví: To nevím, ale vím, kde jsem!“ Hrdinou anekdoty je německý teoretický fyzik Werner Karl Heisenberg (1901–1976), kterému byla za podíl na objevu kvantové mechaniky v roce 1932 udělena Nobelova cena za fyziku. Jeho nejvýznamnějším objevem byl Heisenbergův princip neurčitosti (též relace neurčitosti), což je matematická vlastnost dvou konjugovaných veličin. Nejznámějšími veličinami tohoto typu jsou poloha a hybnost elementární částice v kvantové fyzice. Heisenbergův princip říká, že čím přesněji určíme jednu z konjugovaných vlastností, tím méně přesně můžeme určit tu druhou – bez ohledu na to, jak dobré přístroje máme.

V naší anekdotě se tedy jedná o polohu a rychlost (hybnost). Lze oprávněně předpokládat, že pokud nebyl zasahující policista amatérským teoretickým fyzikem, nijak zvlášť jej odpověď slavného vědce (na rozdíl od Karen) nepobavila.