Autorská hra Tomáše Vůjtka Klaus Mann napsal Mefista. Klaus a Erika Mannovi si založili divadlo, v němž chtějí dokázat, že nejsou jen děti svého slavného otce, ale že i oni mají co říct o světě, ve kterém žijí. Tedy pravdu pravdoucí. Jenomže v Německu se k moci dostávají nacisté, a dokonce i nejlepší přátelé těchto slavných sourozenců se s nastupujícím „hnědým morem“ vyrovnávají velmi pragmaticky, a hlavně po svém. Dá se ještě vůbec něco říct? A je ještě komu? A může být život ještě smysluplný? Nebo jen smyslný? Protože nějaký přece být musí. Situaci navíc dost komplikuje skutečnost, že v hledišti se usadili Smrťák (který si bůhvíproč nechává říkat Profesor) a Mefisto, který se zamiloval a neví, jak z toho ven. V režii Ivana Krejčího nás čeká hořce zábavná pravda (bohužel nadčasová) o tom, kdo všechno jsme a jak odporně si umíme lhát.

Nešťastný Mefisto

Klaus Heinrich Thomas Mann (1906–1949) se narodil v Mnichově jako první syn a druhé ze šesti dětí jednoho z nejplodnějších německých spisovatelů 20. století Thomase Manna (1875–1955), což ho na zbytek života poznamenalo. Talentovaný a díky tomu hodně citlivý Klaus trpěl otcovým pohrdavým a ironickým postojem k jeho tvorbě, zvlášť když ho oslovoval „vážený kolego“. Deprese a myšlenky na sebevraždu ho provázely po celý život. Díky prominentnímu původu se začal v roce 1912 vzdělávat v soukromém institutu Ernestiny Ebermayerové, aby pak mohl přejít na stejně prominentní Vilémovo gymnáziu v Mnichově. Jeho otec (správný měšťan pohoršený pubertálními excesy svých potomků) ho ale poslal spolu se starší sestrou Erikou za trest do horské školy Hochwaldhausen (v roce 1922). Zde se pěstoval „zdravý duch“, který se později projevil ve „zdravém“ jádru mládeže nacistického Německa. Klaus s Erikou, mezi nimiž byl více než sourozenecký vztah, ale narušili školní řád natolik, že byli po několika měsících vráceni rodičům.

V Mnichově si oba našli stejně excentrické vrstevníky a tato bohémská skupina získala svou třešničku na dortu, když se k nim přidala sedmnáctiletá Pamela Wedekindová (1906–1986), dcera slavného dramatika Franka Wedekinda. Klaus a Erika s ní ihned navázali přátelství včetně intimního vztahu. „Děti slavných otců“, jak se jim začalo říkat, cestovaly po Německu a hrály Klausovy hry, užívaly si drogové i sexuální orgie a žily z peněz otce Thomase, držitele Nobelovy ceny, který až takovým měšťákem zřejmě nebyl. Součástí bizarního souboru byl jeho režisér a již uznávaný herec Gustaf Gründgens (1899–1963) – narcistní divadelník, který Klause i sexuálně okouzlil jako Mefisto Fausta. Po Hitlerově nástupu k moci se ale vše změnilo. Mannovi emigrovali a Gustaf udělal nacistickou kariéru, což Klause ranilo. Z hořkosti se vypsal ve svém klíčovém a nejslavnějším románu Mefisto, který vydal poprvé v exilovém nakladatelství v Nizozemsku (1936), o rok později pak v Československu, jehož občany se Mannovi stali v roce 1937. V románu se nekompromisně vyjadřuje k umělecké prostituci, která parazituje na autoritářských režimech. Není divu, že ho v Německu tehdy nechtěli vydat. Nacistický politik a předseda říšského sněmu Hermann Göring (zástupce Hitlera během války a poté ochránce bývalého Klausova milence Gründgense) by se musel poznat v románové postavě Generála.

V roce 1942 byl Klaus povolán do armády Spojených států, o dva roky později se zúčastnil italského tažení jako propagandista štábu 5. americké armády (spolu s první mobilní rotou rozhlasového vysílání). V únoru 1945 ho přeložili do Říma jako štábního dopisovatele pro armádní list Stars and Stripes (Hvězdy a pruhy), kde po skončení války publikoval reportáže z Německa, Rakouska a Československa. Měl tu čest dělat rozhovor s Richardem Straussem, který ho ale naprosto deprimoval. Velikán německé hudební kultury si prý jen stěžoval, že nemá kde uvádět své opery, když Američané zničili při náletech všechna divadla.

Když si Klaus po skončení války začal uvědomovat, že německý národ vnímá jako bolest jen to, že válku prohrál a nikoli že ji rozpoutal, jeho deprese se začaly stupňovat. Několikrát se pokusil o sebevraždu, opakovaně se léčil ze závislosti na morfiu. Naposledy ve francouzském letovisku Nice, kam mu přišel dopis z mnichovského nakladatelství Langenscheidt. Byla to reakce na Klausovu urgenci smluvně sjednaného vydání románu Mefisto. Redaktor Georges Jacobi mu napsal: „Vzhledem k politickému vývoji máme potíže s vydáním Mefista. Jistě víte z tisku, že pan Gründgens zde opět hraje významnou roli. Ve východním Berlíně bychom takovou věc mohli vydat, ale na Západě mi to vůbec nepřipadá možné.“ Gründgens nakonec Klausův román zakázal vydat a všichni ho poslechli. Je vskutku paradoxní, že si dokázal najít vlivné protektory, kteří ho vrátili zpět do hry, přestože byl hned po válce vězněný v gulagu jako prominent nacistického režimu. Klaus se pak předávkoval prášky na spaní, jeho pohřbu na hřbitově Grand Jas v Cannes se za rodinu zúčastnil jen nejmladší bratr Michael, protože jeho rodiče a sestra Erika byli na přednáškovém turné po Skandinávii, které nechtěli přerušit.

Mannův Mefisto byl nejdéle zakázanou knihou ve svobodné a demokratické části Německa. Dokonce se stal součástí „samizdatu“, jeho opisy na stroji se tak šířily mezi tamními intelektuály. Nakonec román vyšel tiskem až v roce 1956. Mefisto se dočkal i filmové verze – v roce 1981 ho zfilmoval maďarský režisér István Szabó, který v mládí spolupracoval se státní policií (toto pekelné téma je prostě věčné). Snímek získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film a Klaus Mann se tak opět vrátil do hry. I proto o něm hrajeme.