Divadelník

Divadelník Thomas Bernhard

Thomas Bernhard se narodil 9. února 1931 v nizozemském Heerlenu, kde jeho matka Herta Bernhardová pracovala jako služebná. Herta odešla ze silně katolického Rakouska, aby mohla porodit nemanželské dítě daleko od domova. Otec dítěte, rakouský stolař Alois Zuckerstätter, se totiž nehodlal s Hertou oženit a celý svůj život své otcovství popíral, ačkoli mu bylo místními úřady přiznáno. Zuckerstätter odmítal platit alimenty, velmi záhy po narození dítěte utekl do Německa, kde se roku 1940 v Berlíně otrávil plynem. Thomas Bernhard se se svým otcem nikdy nesetkal a znal jej pouze z fotky, na které poznal „svoji“ tvář.

Situace svobodné matky Herty Bernhardové nebyla nijak jednoduchá. Novorozeně s ní strávilo první půlrok v nejrůznějších provizorních příbytcích v Rotterdamu a okolí a krátce s ní přebývalo i na rybářské lodi, než jej Herta na podzim roku 1931 předala do péče svým rodičům, v té době žijícím ve Vídni. Ti se v roce 1935 stěhují do Seekirchenu, kde Bernhard prožije dva nejšťastnější roky svého života. U prarodičů, nepříliš úspěšného rakouského spisovatele Johannese Freumbichlera a Anny Bernhardové, která utekla od svého manžela Karla Bernharda (a svých dvou dětí), aby život strávila po Freumbichlerově boku, našel Bernhard větší pochopení než u své matky. Ta se provdala za holiče Emila Fabjana, s nímž měla dvě děti. Se sourozenci, hlavně s nevlastním bratrem Peterem, jenž se stal lékařem a později se o Bernharda staral, vycházel dobře (Peter se dokonce stal vykonavatelem jeho poslední vůle). Otčímovi však měl za zlé, že si ho nikdy neosvojil a nedal mu své jméno; první práce přitom Bernhard podepsal pseudonymem Thomas Fabian.

V roce 1937 odváží matka Thomase do Traunsteinu v Německu, kde její manžel našel práci, a prarodiče se stěhují do nedalekého Ettendorfu. Thomas byl příliš svéhlavý, měl problémy ve škole a matka si s ním nevěděla rady. Proto ho v roce 1942 poslala do nacionálně socialistického výchovného ústavu v durynském Saalfeldu. Od podzimu pokračuje ve školní docházce v Salcburku, kde bydlí v nacionálně socialistickém žákovském internátu, v němž se nacistické insignie po roce 1945 plynule vyměnily za katolické (s nacisty a katolíky se později ve svých textech nijak nemazlil). Od roku 1945 studuje v Salcburku na Humanistickém státním gymnáziu, ale studium nedokončí. V šestnácti odchází z gymnázia do učení ke kupci Podlahovi; obchodníkem se však nikdy nestal. Sotva dosáhl dospělosti, dostihly ho následky válečného a poválečného strádání a podvýživy a téměř dva roky strávil v nejrůznějších plicních sanatoriích. Potíže s plícemi a srdcem měl pak celý život; jeho lékaři se později shodovali, že kdyby neměl tak silnou vůli k životu, zemřel by daleko dříve než v 58 letech.

Zásadní vliv na Bernhardovu výchovu měl jeho dědeček, který ho vedl k umění a intelektuálním zálibám. Byl pro něj v životě nejbližším člověkem, k němuž, jak sám říkal, chodil již v útlém věku do své první životní a filozofické školy. Johannes Freumbichler (bývalý anarchista) zasvětil celý svůj život literatuře. Umanutě zasedal každý den k psacímu stolu a psal tisícistránkové romány, které však nikdo nevydával, a tudíž ani nečetl. O živobytí se tak starala jeho žena, Bernhardova babička, což Freumbichler chápal jako samozřejmost. Ta také stála v pozadí jeho jediného literárního úspěchu, když rukopis jeho románu poslala spisovateli Carlu Zuckmayerovi, který v roce 1935 prosadil jeho vydání. V roce 1937 dostal za tento román Johannes Freumbichler rakouskou státní cenu a také svůj první honorář. Stejně oddaně vzhlížela ke svému otci i jeho dcera, Bernhardova matka, jejíž láska však rovněž nebyla dostatečně opětována.

Ze své dcery chtěl mít Johannes Freumbichler baletku, ze svého vnuka hudebníka a herce. To, že by se z něj mohl stát také spisovatel, si nejspíš nepřipouštěl. Přiměl ho tedy ke studiu hudby a herectví, ve kterém Bernhard pokračoval i po jeho smrti. Ale byl to právě Bernhard spisovatel, kdo v jistém smyslu postavil svému dědečkovi, tomuto „vznešenému egoistovi“, posmrtný pomník. Centrální postavou jeho her totiž často bývá megalomanský tyran, který bez ohledu na své okolí, usiluje o absolutní dokonalost ve své tvorbě. Tento člověk ducha, jak jej Bernard sám nazývá, trýzní své blízké, ale i sám sebe nemožností dosáhnout vytčeného cíle, byť o něj usiluje se sebezničujícím zápalem. Takovýmto fanatikem umění je i divadelník Bruscon, který svého mentálně retardovaného syna vzdělává ve filozofii a se svou „šmíráckou“ rodinou objíždí vesnické (či spíše hospodské) scény, aby zde představil svou přelomovou hru Kolo dějin.

Na konci padesátých let začíná Bernardova literární kariéra. Nejprve píše básně, pak přejde na prózu a drama. Průlomovým je pro něj rok 1963, kdy vydává první román – Mráz. Po něm následují další, Vyrozumění a Rozrušení a Bernhard se stává uznávaným autorem. V těchto dílech se již objevuje jeho charakteristický literární styl, založený na dlouhých větách a souvětích, opakujících se myšlenkách a neustálých lamentacích, jimiž se kromě kritiky všeho a všech prolíná pozoruhodný humor. Své pohledy na stav světa (často s odkazy na konkrétní situace) vyjadřuje obvykle formou osamělého monologu. Hlavní hrdina často odsuzuje urážlivým způsobem národ pitomců a vůbec vše rakouské. Předmětem odsudku je také stát, označovaný za katolicko-nacionálně-socialistický. Ačkoli všudypřítomnost těžkých zdravotních obtíží v Bernhardově životě je v jeho tvorbě jasně přítomná (nevyléčitelná choroba přispěla k jeho vidění smrti jako základní součásti života) a rakouskou společnost vidí v tom nejtemnějším světle, humor mu přesto nikdy nechyběl. Sám tvrdil, že jde o „filozofický smíchový program“.

Rakouskou veřejnost Bernhard pobuřoval a byl často označován jako „káleč do vlastního hnízda“ (Nestbeschmutzer). Zejména kritizoval, že se Rakušané nevyrovnali se svou nacistickou minulostí (od konce války se totiž rádi stylizovali do role obětí a až teprve kauza prezidenta Waldheima, o kterém v 80. letech vyšlo najevo, že sloužil jako zpravodajec v německých ozbrojených silách, jejich sebereflexi trochu popohnala). Vysmíval se však i sociálně demokratickým vládám, sociálnímu státu a žádný soucit neměl ani s katolickou církví.

Nejradikálněji si ovšem počínal právě v připomínání nacistické minulosti. V roce 1979 způsobila skandál jeho hra Před penzí o váženém soudci, který v soukromí se sestrami, s nimiž ho pojí incestní vztah, každoročně slaví Himmlerovy narozeniny. Vycházel přitom z kauzy bádensko-württemberského premiéra Hanse Filbingera, který na konci války jako vojenský soudce vynesl několik rozsudků smrti.

Bernhard byl autor ceněný, ale cen si příliš nevážil. Z počátku umělecké dráhy jich přijal poměrně mnoho, včetně těch v německém prostředí opravdu významných, jako je Cena Julia Campeho nebo Cena Georga Büchnera, případně takzvaná Malá rakouská státní cena, která mu byla udělena v roce 1968. Právě děkovný projev, který přednesl při jejím přebírání („Vše je směšné, pomyslíme-li na smrt“) vyústil v jeden z jeho mnoha veřejných skandálů, které se staly součástí jeho proslulosti. Od poloviny sedmdesátých let ceny odmítal (pokud ovšem nebyly spojeny s lukrativní finanční odměnou).

Jeden z nejslavnějších Bernhardových skandálů se odehrál v roce 1972 na Salcburském festivalu, kde měla premiéru jeho hra Ignorant a šílenec. Kvůli sporu o vypnutí nouzového osvětlení (požárních světel) byla hra vyřazena z repertoáru festivalu. O třináct let později se k tomuto incidentu již s humorným nadhledem vrátí ve svém Divadelníkovi (Der Theatermacher), který měl v roce 1985 premiéru na tomtéž festivalu. Ostatně aluzí na Salcburský festival je v Divadelníkovi víc. Hospoda v Utzbachu, ve které chce Bruscon sehrát své Kolo dějin má název U černého jelena (Schwarzer Hirsch), což je lehce čitelná narážka na Hotel Goldener Hirsch, který se nachází v bezprostřední blízkosti festivalového areálu.

Posledním skandálem za Bernhardova života byla premiéra jeho hry Náměstí hrdinů ve vídeňském Burgtheatru v roce 1988. „V Rakousku je dneska víc nacistů než v roce osmatřicet,“ mělo zaznít z jeviště a byly četné pokusy, aby nic takového nezaznělo a hra byla zakázána. K premiéře inscenace v Burgtheateru se vyjadřoval i rakouský prezident, před divadlo navezli rozhořčení venkované povoz s hnojem a vůdce populistů Jörg Haider vyzýval: „Pryč z Vídně s tím darebákem!“ Krátce nato Bernhard zemřel. Dvanáctého února 1989, těsně po svých osmapadesátých narozeninách. Dva dny předtím, 10. února, činí ještě v Salcburku u notáře poslední zásah do své závěti, který ve volném překladu zní: „Nic z mého díla, co jsem během života vydal, jakož i z jakékoliv mé pozůstalosti, nic, co jsem napsal, nesmí být po dobu platnosti autorských práv uvnitř hranic rakouského státu, ať již se tento označuje jakkoliv, v jakékoliv podobě uváděno, publikováno nebo jen přednášeno.“ I po své smrti způsobil Bernhard skandál svou, jak ji sám nazýval, posmrtnou literární emigrací.

Nadace International Thomas Bernhard Foundation založená vykonavatelem jeho poslední vůle a nevlastním bratrem, Dr. Peterem Fabjanem, se po uplynutí 10 let od autorovy smrti dohodla s Bernhardovým domovským nakladatelstvím Suhrkamp a„ve prospěch Bernhardova díla“ se rozhodla touto poslední vůlí neřídit.  Dnes jsou Bernhardovy hry opět uváděny po celém Rakousku, a co víc, je vítaným kulturním vývozním artiklem (například v češtině vyšlo celé Bernhardovo dílo za finanční podpory rakouského státu). Literární emigrant Bernhard se tak triumfálně vrátil do své vlasti.