Amigo

„Je jeden zázrak na tomto světě, pro který stojí za to žít, a tím zázrakem je divadlo“.                            N. V. Koljada

Nikolaj Vladimirovič Koljada (4. 12. 1957) se narodil v Kazachstánu, ve vesnici Presnogorovka v kustanajské oblasti. V letech 1973-1977 studoval herectví na Sverdlovském divadelním institutu. Po studiích nastoupil jako herec do Sverdlovského akademického činoherního divadla, kde působil až do roku 1983. V letech 1983-1989 externě studoval v Moskvě na Literárním institutu Maxima Gorkého obor próza. V té době napsal svou první hru Hrajeme na fanty (1986). Během dvaceti let pak napsal kolem devadesáti her, které jsou žánrově velmi pestré (od tragikomedií až po vaudevilly). Vedle původních titulů zde najdeme i adaptace her světových i ruských klasiků.

V devadesátých letech se Koljada jako dramatik úspěšně prosadil v Evropě i v USA. Jeho tvorbě byly věnovány i dva prestižní festivaly v Bonnu (Bonner Biennale 1994) a v Londýně (Gate-Biennale 1996). Od roku 1994 přednáší na Divadelním institutu v Jekatěrinburgu a se svými žáky (Vasilij Sigarev, Ivan Vrypajev) vytvořil tzv. Uralskou školu, která představuje nepřehlédnutelnou vlnu současné ruské dramatiky. Hry ukazují bezútěšnost života v ruské provincii a morální degradaci společnosti, jejímiž projevy jsou ztráta iluzí a krize identity. Koljadovým oblíbeným tématem je outsiderství a společenská vykořeněnost. Jeho hrdinové před zničující realitou utíkají do světa svých iluzí, které jsou však nedostatečnou obranou před každodenním náporem „běžného“ života. Koljadovy hry jsou často pro svou bezvýchodnost řazeny do kategorie „černého realismu“ a vžil se pro ně ruský pojem „černucha“.

V Jekatěrinburgu má Koljada svou vlastní scénu, a dokonce zde pořádá bienále inscenací svých her s mezinárodní účastí, festival Koljada plays. Pro některé kritiky je Koljada soudobým Čechovem (k jehož odkazu se hrdě hlásí), pro jiné spíše zkušeným řemeslníkem (díky velkému množství her, které za poměrně krátkou dobu napsal). Mnozí jej považují za velmi zajímavou a svým způsobem i tajemnou osobnost. Ačkoli dostal četné nabídky k trvalému pobytu v zahraničí, Rusko neopustil, přitom ale nežije ani v Moskvě, ani v Petrohradě, ale v odlehlém Jekatěrinburgu, kde je ředitelem divadla, pro které píše hry, v nichž sám hraje. Je docentem dějin umění a v jeho domě mu dělá společnost devět koček a jedna želva. Jako by se v něčem podobal hrdinům svých her a jako by se v něčem oni podobali jemu.

Koljadova tvůrčí metoda je ověřena úspěšností jeho dramat a sám autor ji úspěšně přednáší svým studentům. Od první stránky musí znát divák jména jednajících postav a musí rovněž vědět, proč se postavy scházejí na daném místě, o čem spolu mluví a co se stalo před otevřením opony. Koljada to označuje termínem „výchozí setkání“. Úspěchu hry rovněž hodně pomůže, je-li první dějství delší než druhé, přičemž v jeho závěru je nutno důrazně zvýšit hlas a rozrušit diváka natolik, aby o přestávce neodešel. Je to recept poměrně jednoduchý, ale zároveň je velmi funkční. Pro inscenování hry má zásadní důležitost také představa místa děje. Koljada ve svých scénických poznámkách detailně vykresluje prostředí, ve kterém se postavy hry pohybují, ale nevyhýbá se ani popisu míst, která jsou „za scénou“. Není to nic samoúčelného, jenom tak se totiž případný režisér může rozhodnou pro adekvátní jevištní ekvivalent. Následující úvodní scénická poznámka, kterou Koljada vepsal do své hry Amigo, nám názorně ukáže, jak detailní takovýto popis může být.

Na rohu, u semaforu je pekárna. Voní to tu chlebem. Pekaři celí v bílém sedí na zápraží, kouří, smějí se, máchají rukama. Uvnitř, v pekárně jim bylo horko, tak šli na chvíli ven, na mráz. Jeden si dokonce svlékl košili, vidíme holá záda. Všichni jsou veselí, umírají smíchy.

Jaro. Přesně to období na začátku března, kdy začíná kapat ze střech, ale ještě je chladno a sněhu po kolena. Dvoupokojový byt v centru města, v přízemí starého domu, vysoké stropy. Dům vrostl do chodníku, okna jsou napůl v zemi, takže vidíme jen nohy kolemjdoucích. Nohy se šourají sem a tam, což rozčiluje. Za okny je přechod pro chodce. Žena ve špinavém, otrhaném kabátě a stařec na invalidním vozíku, oba čekají, až se na semaforu rozsvítí zelený panáček v kloboučku a všichni budou moci přejít ulici. Žena pak strká vozík k autům, která stojí u „zebry“. Stařec ukazuje pahýly svých rukou a kdosi soucitný otevírá okýnko auta, podává ženě peníze. Jiný pospíchá, hází drobné z auta rovnou na asfalt. Když peníze seberou a spočítají, stařec a jeho parťačka zase čekají na chodníku, mrznou, znovu se celá scéna opakuje, a tak pořád dokola, znovu a znovu. Je jim zima.

Od domu přes ulici, přes přechod a dále, kamsi do dvorů, až k prázdnému prostranství, kde stojí ohnutý sloup veřejného osvětlení, se táhne široký pás země, ze které se kouří. Na místech pokrytých asfaltem je země suchá a tam, kde asfalt není, se zelená tráva. Pod zemí vede teplovodní potrubí, proto je tu sucho a teplo, proto tu ze země stoupá pára. Jdete si takhle po mrazu a najednou je tu léto, kolem dokola sníh, ale tady létají motýli, kvetou pampelišky, tráva, listy.

Chodba v bytě je široká. Když to vezmeme od vchodových dveří, tak napravo je čtvercový pokoj, dále ještě jeden takový, pak chodba do kuchyně, která je stejně velká a také čtvercová. V chodbě jsou dvoje dveře, jedny na záchod a druhé do koupelny. Za dveřmi do kuchyně se válí pět kusů praporů a vlajek různých barev, s rozličnými hesly.

Po protilehlém chodníku projíždí sněžný pluh a odklízí sníh, a protože rachotí, všichni lidé v bytě mluví nahlas, ale zase ne příliš hlasitě, aby neprobudili toho, kdo spí na široké pohovce v chodbě a je po hlavu přikrytý krásnou červenou přikrývkou. Na přikrývce leží stočené do klubíčka tři různobarevné kočky. Nad pohovkou visí starožitné zrcadlo v dřevěném rámu. Na podlaze, vedle pohovky leží černý telefon. Pod stropem visí zrcadlová koule. Když jde někdo po chodbě nebo se otevírají některé z dveří, koule se otáčí, buď sama od sebe anebo vlivem pohybu vzduchu.

Bytem teskně bloumají dva velcí, staří psi pouliční rasy, na různých místech zůstávají chuchvalce srsti, je totiž jaro a oni línají. V bytě je nepořádek, rekonstrukce se bytu nedotkla snad sto let. Všechny rohy jsou plné harampádí, vše je zavaleno krámy, vypadá to tady jako jedna velká skládka – jsou tu části jízdních kol, řetězy, krabice, sklenice, desky různých velikostí, polámané židle, stoly, proražené křeslo, ocelové pletivo, čela železných postelí, kupy prádla, starý kabát, rámy a obrazy, kabely, nefungující stojací lampy, zkrátka skládka. Ale pro obyvatele bytu to tak není. Oni to vše potřebují, vědí, kde co leží a je jim tady dobře.

Kuchyně je vlastně zahradou, roste tu snad milion květin a rostlin ve všemožných květináčích, dřevěných bedýnkách, plastových krabicích, v lahvích od mléka, ve starých hrncích, ve sklenicích od majonézy, oleje, smetany i v třílitrových lahvích. Najde se tu košatá palma, obrovský fíkus, dokonce i malá břízka a droboučká jedlička. Rostliny se vzpínají vzhůru, vinou se po stěnách, po oknu, visí dolů až ke stolu, čímž se kuchyně stává útulnou. V ostatních pokojích je prach, pavučiny, temno, naproti tomu kuchyně je světlá, na stropě visí tři dlouhé zářivky.

V oslnivém, nepříjemném světle těchto zářivek sedí na rohové lavici u stolu Sofie Karlovna, její dcera Žaneta a Grigorij Ivanovič. Žaneta má zlomenou ruku, v sádře, na sobě má starý hedvábný župan, který má na zádech vyobrazeny rajky. Župan tak tak drží pohromadě, švy se začínají trhat. Sofie Karlovna je načesaná, má nalíčené rty, nicméně je zřejmé, že už jí dávno není šestnáct let. Grigorij Ivanovič má za každým uchem cigaretu, pro jistotu. Na hlavě má starý dědečkovský baret. Je večer. Pět hodin. Psi dlouho štěkají. Člověk, spící na pohovce, je na to zvyklý, spí, nehýbe se.