Recenze na Zločin a trest (Ostravan.cz)

„Sobotní večer v Ostravě patřil první regulérní divadelní premiéře po pauze vynucené pandemií koronaviru. Zločin a trest F. M. Dostojevského v dramatizaci Andrzeje Wajdy a v překladu nedávno zesnulého Ladislava Slívy může zhlédnout ostravské divadelní publikum už potřetí.

Po české premiéře v roce 1990, kdy v režii Lídy Engelové hrál Raskolnikova Jiří Sedláček a Soňu Vendulka Křížová, následovala v tomtéž divadle po 16 letech inscenace režisérky Věry Herajtové s Janem Hájkem v roli Raskolnikova a Gabrielou Mikulkovou jak Soňou. Nyní potřetí uvedla toto zásadní dílo světové literatury Komorní scéna Aréna v režii Andrého Hübnera-Ochodla.

Režisér svěřil roli Raskolnikova Adamu Langerovi, Soňu ztvárnila Viktória Pejková. V roli Porfirije Petroviče se představil Šimon Krupa. Další postavy ztělesňují Milan Cimerák v roli Razumichina, Vladislav Georgiev jako Sonin zákazník Koch, Vojtěch Lipina v roli blázna Mikolky a Petr Pěnkava jako Strážník. Kostýmy navrhla Marta Roszkopfová a hudbu vytvořil Adam Žuchovski.

Scénu navrhnul sám režisér. Nechal se inspirovat kouzlem křivých zrcadel z bludišť, které obklopují celou scénu a ve kterých se odrážejí těla i tváře postav. Uprostřed hracího prostoru stojí dvoustupňová konstrukce, dole je skleněný kvádr připomínající obří akvárium, na kterém je ve druhém patře umístěn pokojík prostitutky Soni.

Po stranách je umístěna vyšetřovna policejního vyšetřovatele Porfirije Petroviče a bytový interiér Raskolnikovova kamaráda Razumichina. Významným prvkem scénograficko-režijní koncepce je promítací plátno, které se spouští a zatahuje uprostřed scény kdykoliv režie potřebuje využít projekci.

Dramaturgem inscenace je Tomáš Vůjtek, který se spolu s režisérem věnuje hlavně vyobrazení vnitřních myšlenkových procesů jednotlivých postav, tedy tomu, na co se především zaměřuje i autor dramatizace Andrzej Vajda.

V ději je vše podstatné soustředěno na duel Raskolnikova a Porfirije Petroviče. A je to právě Šimon Krupa, který ztělesňuje policejního vyšetřovatele způsobem strhávajícím na tuto postavu stále více a více pozornosti diváků. Výkon Šimona Krupy lze označit za vrcholný. Herec připomíná šelmu, která si hraje se svou kořistí. S odstupem a humorným nadhledem, které se stále více stávají součástí vnitřní Raskolnikovy trýzně.

Adam Langer coby Raskolnikov je režisérem veden k velmi expresívnímu hereckému projevu. To samé platí i pro uchopení Soni její představitelkou Viktórii Pejkovou. Odpovídá to Ochodlově režijní poetice, pro kterou je příznačné zacházení s dramatickými texty jako s materiálem v procesu zveřejňování vlastních emocionálních stavů.

Přílišná expresivita hereckého projevu vyžadovaná režií místy poněkud ubírá postavám na věrohodnosti a částečně devalvuje dramatičnost děje. Na druhé straně je však spolu s vizuální složkou inscenace základem dialogu mezi režisérem a divákem, dialogu, ve které jde hlavně o emoce. Těmi je inscenace téměř přesycena.

Na začátku představení se na projekční ploše objeví obličej Jokera z filmu Temný rytíř. Je to úvod k řadě videoprojekcí, v jejichž průběhu divák vidí obrazy plné utrpení, krve a násilí, ale také jejich protipóly ve chvílích vyobrazení povznášejících obrazů inspirovaných biblickými výjevy. Ve videoprojekcích je využitá čtveřice herců, kteří se v živé podobě na scéně neobjeví.

Zločin a trest v podobě, ve které toto dílo nyní nabízí Komorní scéna Aréna, nijak nevybočuje z řady inscenací světoznámého díla soustředěných především na vnitřní trýzeň člověka, který spáchal zločin a kterého vlastní svědomí nakonec dožene dříve než ti, kteří jeho zločin vyšetřují. Důraz na sílu vlastního svědomí je zde i v kontextu doby velmi potřebný.“

Ladislav Vrchovský, Ostravan.cz, 21. 6. 2020