Recenze na Zločin a trest (i-divadlo.cz)

„Poslední inscenací, kterou stihla KS Aréna uvést v sezóně narušené pandemií, je hra ZLOČIN A TREST. Vychází z románu F.M.Dostojevského, jehož vyšinutý hrdina si vsugeroval ideu o právu na zločin příslušejícímu výjimečným lidem, mezi něž řadí i sebe.

Dramatizace Andrzeje Wajdy se soustřeďuje na postavu Raskolnikova podezřelého z vraždy a vyšetřovatele Porfirije Petroviče, který s ním rozehrává psychologickou nátlakovou hru. Tou třetí je prostitutka Soňa, k níž se hrdina utíká s trýzněným svědomím a hledá sílu k morální očistě. Vypjatě expresivní inscenace André Hübner-Ochodła měla premiéru 20. června.

Režisér sám navrhl scénu obklopenou svislými zrcadlícími plochami deformujícími lidské postavy, ty se za nimi ztrácejí a odtamtud vynořují. Vlevo je kancelář vyšetřovatele, vpravo náznak bytu s pohovkou, uprostřed ční nápadný objekt, nejprve temný, pak prosvícením průhledný dutý kvádr, na něm i uvnitř se odehrávají stylizované výjevy. Za ním stojí vyvýšená konstrukce s projekčním plátnem, po jeho vytažení se odhalí Sonin pokojík. Scéna je často ponořena do pološera, o to víc vyniknou světlené efekty a obrazy. Minimalistická hudba Adama Żuchowského podtrhuje náladu jednoduchou melodií, několika tóny či zvuky.

Kromě zmíněné trojice se na scéně objevují jen doprovodné postavy, Raskolnikovův přítel Razumichin a pomatený Mikolka, krátce se tu vyskytne návštěvník prostitutky Koch a strážník, jen na plátně zahlédneme tváře lichvářky a její sestry Lizavety. Marta Roszkopfová oblékla vyšetřovatele do bílého obleku, ostatní jsou v tmavším, Raskolnikov v haleně a dlouhém neforemném plášti.

Inscenaci uvádí filmové záběry s detailem muže nalíčeného jako známý Joker, později je děj několikrát přerušen projekcí, kde jsou i záběry na násilí a krev, na vyděšené či zabité ženy. Poslední, působivou projekci se zvětšující se schoulenou nahou postavou hrdiny doprovází přednes biblického příběhu o vzkříšení Lazara, zřejmě je to podobenství o vykoupení z hříchu podmíněné vírou a pokáním…

Děj se odehrává většinou u vyšetřovatele, kam přichází Raskolnikov doprovázený Razumichinem oznámit své věci, které jako zástava zůstaly u zavražděné lichvářky. Porfirij Petrovič vede nezávazné řeči, přitom se ho snaží nachytat na detailech, zavede řeč na článek, v němž Raskolnikov rozvádí téma, že vyvolení mohou ve vyšším zájmu vraždit ty, na nichž nezáleží. Později přichází Raskolnikov sám, aniž by byl předvolán, a zamotává se do vyšetřovatelovy pavoučí sítě. Zoufalý hrdina pronásledovaný výčitkami svědomí hledá útěchu u prostitutky Soni a pod jejím vlivem dospívá k rozhodnutí…

Raskolnikov Adama Langera je mladík vysoké klátivé postavy v dlouhém plášti, plný nejistoty. Zběhlý student, žije opuštěně, nuzuje a fantazíruje, z velikášství provede zlý čin a pak ho trýzní svědomí, horečně kombinuje, utrhuje se i na vyšetřovatele, povyšuje nad slabší Soňou, aby nakonec padl na kolena. Proti němu stojí vyšetřovatel Porfirij Petrovič charismatického Šimona Krupy, elegán v bílém obleku, suverénní, jednou nenuceně přátelský, jindy tvrdý, prohnaný, zaujatý i jaksi omrzelý, někdy dokonce šaškující, prostě divný typ.

Razumichin Milana Cimeráka se chová sebejistě, módně oblečen, zná se i s vyšetřovatelem a vede se mu mnohem lépe než Raskolnikovovi. (V jejich jménech skrývá ruština rozdílné vlastnosti: hrdina chce něco rozdělit či rozbít, zatímco jeho přítel je rozumný). Mikolka Vojtěcha Lipiny je nebožák, prosťáček, který si tvrzením o své vině chce dodat důležitosti a významu. Soňa Viktórie Pejkové je citlivá a čistá duše, vlastně ještě dívka navzdory povolání, kterým živí rodinu. Pokoří se před Raskolnikovem a s hlubokou zbožností ho přivede na cestu spásy.

Andrzej Wajda vybral z obsáhlého románu zásadní lidské a morální konflikty a vytvořil z nich sevřené drama tlumočící ideu původního díla, totiž že zločin nelze ospravedlnit vyššími cíli a že může být odpuštěn jen pokáním a vykoupen jen trestem. Tato idea je ovšem univerzální, platí dnes stejně jako kdysi. André Hübner-Ochodło svým vypjatě expresivním pojetím dramatické projevy zesílil někdy až do horečnatosti a křiku, jeho inscenace má vysokou intenzitu, strhuje až přehlušuje. Rozhodně na ni dlouho nezapomeneme.“

Milan Líčka, i-divadlo, blog, 29. 6. 2020