Recenze na Zimní slunovrat (Artikl)

„Jednou z posledních inscenací, kterou ostravská Komorní scéna Aréna na sebe upozornila, je rozhodně Zimní slunovrat podle stejnojmenného dramatu současného německého tvůrce Rolanda Schimmelpfenniga.

Její nesporný úspěch dokazuje získání Ceny Josefa Balvína a skutečnost, že kritikové z Divadelních novin ji označili jako nejlepší inscenaci vycházející z původně německy psaného textu vytvořenou v roce 2019. Máte, či nemáte rádi nečekané návštěvy? I přesto vítejte.

A čeho se bojíš ty?

Roland Schimmelpfennig se řadí k autorům tzv. aftercool dramatiky, jež v Německu nastoupila po coolnes hrách vzniklých na konci 20. století. Rozdíl mezi oběma dramatickými proudy je podstatný, tato dramata už nemají tolik drsný nádech a příliš nedisponují vulgaritami a hrubými výrazy, avšak rozvolněná forma dramatického textu přetrvává dále. Konkrétně Schimmelpfennig svou tvorbu staví na univerzálních tématech, do kterých přidává cosi tajemného, co rezonuje celým dramatem. Stejně tak tomu je i v případě Zimního slunovratu, kde hlavní hrdiny Alberta a Bettinu zaskočí v nemilé atmosféře den před Vánoci návštěva Bettininy matky Corriny, ale také nezvaný, a hlavně neznámý host Rudolph. Na této zdánlivě banální situaci se odkrývá nejen Achillova pata jedné rodiny, ale vůbec celého světa, zvláště pak evropské civilizace. V režii, ale také dramaturgii Adama Svozila a Kristýny Jankovcové do pozadí ustupuje fakt, že postava Rudolpha představuje jednoho z uprchlých nacistických zločinců a zde figuruje „pouze“ jako schopný manipulátor, jelikož oproti původnímu textu se v inscenaci více zdůrazňuje nefunkční vztah Bettiny a Alberta, čehož právě hojně nezvaný host využívá. Avšak Schimmel­pfennigův požadavek, aby během představení zazněly scénické poznámky, je splněn a podílí se na komickém nádechu inscenace, jelikož postavy neodříkávají jen text o své osobě, ale i o těch druhých, což je mnohdy vtipné a zároveň to způsobuje zcizovací efekt.

Nevadí, když budu ve své vlastní bublině?

Původní text je náročný, nejen co se týče obsahu, ale i prostoru, jelikož se odehrává v několika místnostech Bettinina a Albertova obydlí najednou. S tím si však scénograf, ale také tvůrce kostýmů Petr Vítek poradili snadno. Jevištní prostor je otevřený a skutečně ho tvoří několik místností v minimalistickém stylu, které pouze mezi sebou stejně jako v načrtnutém plánku architekta rozděluje čára na zemi a část prostoru se nalézá na vyvýšeném pódiu. Herecká akce je tak přehledná, a to i přesto, že dění probíhá simultánně, což však působí sugestivně a nutí diváka být ve střehu.

Za okny sněží, a co má být?

Největší důraz se však klade na samotné čtyři vystupující herce, jejichž výkony jsou více než dost mile překvapující a vyrovnané. Vladislav Georgiev povětšinou ztvárňuje malé, respektive vedlejší, role, ve kterých i přesto vyniká, nicméně postavu Rudolpha lze označit jako Georgievův majstrštyk, kde se mohl takříkajíc až nezvykle vyřádit. Role distingovaného manipulátora, jenž naruší relativně poklidný večer jedné rodiny, mu sedí. Disponuje především velkými, ale strnulými gesty, pomalou uspávací mluvou, kterou si nejen podmaňuje samotné aktéry, ale i publikum. Dovolím si říci, že odpovídá Schimmel­pfennigově představě zla, na které tak lpí, protože je onou mocnou silou, jež dělá jeho dramata magickými. V kontrastu ke Georgievovi stojí Petra Kocmanová v roli Bettiny, ta právě naopak je ve svém projevu velice dynamická, její pestrý výrazový rejstřík zahrnuje nejen ironické posměšky, ale také hysterický křik a pláč, a právě mezi těmito polohami osciluje stejně tak jako představitel Alberta Vojtěch Lipina.

Domnívám se, že je Zimní slunovrat v podání Komorní scény Arény oprávněně vyzdvihován a že například po rezonujícím Slyšení na podobné téma se jedná o další inscenaci, která ani po své derniéře nebude zapomenuta. Jednak má na tom svůj podíl téma, jež se dosti dotýká slabiny evropské civilizace – xenofobie, jednak herecká příležitost poskytnutá Vladislavovi Georgievovi dala inscenaci přidanou hodnotu.“

Petra Kupcová, Artikl, 18. 02. 2020