V nové inscenaci U snědeného krámu nabízí Komorní scéna Aréna plný krám vynikajícího divadla

05. 03. 2023

Komorní scéna Aréna uvedla v sobotu na scéně Komůrka premiéru divadelní inscenace románu Ignáta Herrmanna U snědeného krámu. Tomáš Syrovátka ve své adaptaci vytvořil předlohu pro existenciální drama, režisér Josef Doležal sáhl po žánru tragické grotesky. Představitelé jednotlivých rolí oscilují v širším žánrovém spektru od psychologicko-realistického herectví přes herecký minimalismus až téměř k absurdnímu divadlu. Smícháno dohromady v dramaturgickém šejkru Tomáše Vůjtka má tu divák k dispozici pohár plný úchvatné podívané, při které se místy všem chce zvracet nad mlaskáním lidských bestií pochutnávajících si na slušném, ale příliš slabém jedinci.

Mnoho úvah přinášela, přináší a přinášet ještě bude snaha o definici lidského rozměru hlavního hrdiny Herrmannova románu, kupce Martina Žemly. Velmi často se mluví o slušném slabochovi. Ano, slušnost nesmí být slabostí, protože pak se v lidské džungli snadno a rychle stanete obětí predátora. Přiznejme si, že člověk je mezi biologickými druhy obývajícími planetu Zemi predátorem číslo jedna. A to platí i vůči jedincům stejného biologického druhu, vůči ostatním lidem. Herrmannův kupec Žemla však není jen slaboch, je na tom ještě hůř, je to handicapovaný slaboch. Jeho handicapem je nedostatek pozitivní agresivity.

Ano, pozitivní agresivita existuje. Jsou to některé druhy agrese, které jsou pro přežití člověka v biologické soutěži nutností. Třeba takzvaná mateřská agresivita, která vyústí v ochranu mláděte u zvířat a ochranu dítěte ve světě lidí. Anebo, a to už jsme přímo u kupce Žemly, kterému díky malé míře testosteronu chybí takzvaná kultivovaná lidská, zde konkrétně sexuální agresivita, podmiňující občas i vznik sexuálního aktu a v konečném důsledku přinášející také pokračování rodu. Nemluvě o běžné lidské sexualitě obsahující partnery občas společně přijatou míru agresivity, jejíž pozitivní důsledky všichni dospělí dobře znají.

On se dokonce člověk dneška už neobejde ani bez trošky té agresivity negativní. Dnešní svět opravdu není procházkou růžovým sadem, jakkoliv jím nikdy nebyl. A to zde navíc máme všude kolem nás bující kampaň #metoo, při které najednou sedíme v Komůrce a sledujeme postavu Pavlíny Šustrové, kterak vyčítá svému manželovi naprostý nedostatek mužnosti, neboť si ani není schopen vzít to, co mu o svatební noci náleží. Kdo se v tom má vyznat, že? Ale poděkujme tvůrcům i za tuhle naprosto vedlejší dějovou linku Syrovátkovy dramatizace a opustíme filozofování i sexuologii. Vraťme se k divadlu, ke kvalitám inscenace.

Zmíněna byla dramatizace. Tomáš Syrovátka velmi dobře rozeznal v Herrmannově próze nezbytné minimum textu nutného pro definici povah a charakterů všech postav příběhu. Režisér Josef Doležal pracuje ve své režii s prvky grotesky v hereckém projevu. Míra grotesknosti, ba dokonce naturalismu je tu také poměřována s potřebou vytvořit v divákově duši vztah k jednotlivým postavám. Jinak by totiž nemohlo dojít k oné kýžené katarzi, která je cílem všech inscenátorů. Každý, kdo pozorně zhlédne toto představení, může díky tomu, co jako divák prožije, odejít obohacen o příklady takového lidského jednání, kterému by se možná chtěl v budoucnosti vyhnout. K závěrečné katarzi, ke které v tomto případě skutečně dochází, se inscenace dopracovává právě díky velké míře odmítnutí až zhnusení publika nad povahovými rysy lidských kreatur, které kupce Žemlu obklopují. S výjimkou jediné postavy, posluhovačky Randové. A Žemla sám v té své existenciální tragédii není tak úplně bez viny, i když za to díky svému povahovému handicapu vlastně ani nemůže.

Martin Šimek postavil na mírně vyvýšené jeviště Komůrky do popředí dva podélné stoly s několika židlemi. Jeden slouží jako kupecký pult, druhý patří k běžnému vybavení místnosti, například jako stůl jídelní a podobně. Do zadního prostoru umístil konstrukci připomínající vnitřek hlubší výlohy obchodu, po okrajích opatřenou řadou malých reflektorů osvětlujících její vnitřní prostor. Tato „výloha“ slouží také jako část bytu v patře nad kupeckým krámem, obývaného vdovou Šustrovou a její dcerou Pavlínou. Režie v ní také ve stylizovaných jevištních obrazech nabízí aranžovanou přehlídku lidské zvrhlosti.

Hudba Martina Šimka slouží zejména v začátcích první i druhé části inscenace jako prvek navozující atmosféru zpočátku hlučnou hudební ilustrací děje, skrze kterou se postupně k uším diváků probojovávají í slova vyslovována Vlastimilem Burdou, představitelem kupce Žemly. Díky této hudebně-režijní koncepci se divák skrze hudbou podtrženou výraznou Burdovu mimiku dostává snáze k jeho pocitům. Hudba postupně utichá a Burdův projev je i díky tomu, jak s ní režisér pracuje, ještě zesílen.

Autorka kostýmů Linda Holubová pomáhá všem hercům v jejich vykreslení povah a charakterů postav. Účelně pracuje s kostýmním kontrastem: zatímco Žemla se po jevišti pohybuje v konvenčním mírně nepadnoucím obleku, ostatní jsou oblečení tak, že je hned jasné, s kým máme co do činění. V kontextu se vším shora řečeným jednotliví herci ve spolupráci s režijním vedením vytvářejí své herecké postavy.

Vlastimil Burda hraje Martina Žemlu jako člověka marně bojujícího se sebou samotným. Divák v Burdově gestice a mimice i v celkovém pohybu a projevu vidí jeho zoufalou nerozhodnost. Žemla by moc chtěl realizovat vnitřní touhu po štěstí, ale kdykoliv se po všem vysněném pokusí jen jednou rukou sáhnout, druhá jeho ruka ho přes tu sahající pleskne. Ano, to není slušnost spojená se slabostí, to je prostě postižení odsuzující k nepřežití, pokud máte přežít mezi lidskými bestiemi a hyenami shromážděnými kolem vás.

Kolem Žemly krouží hned čtyři lidské bestie. Jako první přichází vdova Kateřina Šustrová, která je v podání Terezy Cisovské vulgární koketa a hyena cítící kořist, navenek oděna do okouzlujícího zralého ženského půvabu postupně v přesných dávkách opadajícího. Herečka předvádí vrcholnou hereckou kreaci. V okamžiku, kdy jako matka Šustrová přichází po svatební noci své dcery s kupcem Žemlou k ranní návštěvě novomanželů a usedne k zákuskům, které doslova požírá vrcholně sebe odhalujícím způsobem, dává Tereza Cisovská zapomenout snad na všechny své vynikající výkony v předešlých rolích nejen na domácí scéně. Výborný je i okamžik těsně po svatebním rituálu, ve kterém Šustrová už jako tchyně ohryzává a drtí mezi zuby Žemlovu svatební květinu zapíchnutou v klopě v jeho saka.

Marek Cisovský hraje Kyliána jako alkoholika a příživníka par excellence. A také manipulátora, který jako pavouk omotává Žemlu svými sítěmi, aby z něj nakonec vysál i kupcův vlastní život. Další vrcholný herecký výkon inscenace.

Vlastní matkou do sňatku s Žemlou nucená Pavlína Šustrová přichází v podání Bereniky Anny Mikeschové, studentky čtvrtého magisterského ročníku na katedře činoherního herectví pražské DAMU. Opět je zde k vidění zřetelné zobrazování vnitřní hry v práci s gestem, s mimikou výrazně propojenou se hrou očima a pohledem a také ve hře těla skrze groteskně zveličované prvky pohybu. K tomu je třeba přičíst herectví využívající výrazného střihu mezi postavou naivní dívenky, matku nesnášející až matkou opovrhující dcery a nakonec i dívky naoko souhlasící se sňatkem do okamžiku, kdy už musí vyjevit naprosté zhnusení nad svým nechtěným manželstvím. Nechybí ani patřičná dávka erotičnosti. Další skvělá podívaná pro diváky obou pohlaví, další vynikající herecký výkon. Kameramani a filmoví režiséři, tohle by vám nemělo ujít!

Jan Chudý hraje Plagwitze, muže z minulosti. Autor dramatizace Tomáš Syrovátka mírně posunul postavu poručíka Plagwitze a milence Pavlíny ještě z doby, kdy kupce Žemlu neznala. Jan Chudý se chopil postavy muže, který si všimne náhodně procházející mladé dívky a nezaváhá. Jeho Plagwitz okamžitě využívá příležitosti. Zde je namístě vrátit se k práci režiséra s herci. Josef Doležal ukázkově pracuje s režijní zkratkou. V okamžiku, kdy dochází k prvnímu polibku mezi Pavlínou již vdanou a náhodným okolojdoucím už ne poručíkem, ale úředníkem, který ji přitom bezostyšně obejme, se na malý okamžik objeví v pozadí novomanžel Žemla. S vytřeštěnýma očima sleduje, jak mu manželka nasazuje parohy.

Režiséru Doležalovi stačí dvě vteřiny, stejně tak i Vlastimilu Burdovi a Žemlova tragédie tu očividně vrcholí. Jan Chudý opět využívá i svého výrazného fyzického zjevu (v kontextu s ostatními rolemi v Komorní scéně Aréna již poněkud opakovaně) k vyjádření fyzické převahy, budící až strach. Zde sice účelně, neboť pomáhá ve vyobrazení celkového charakteru obecně slabého Žemly, ale do budoucna by Chudému už slušela v některé z příštích inscenaci poněkud charakterově odlišná postava.

Jako poslední, ale rozhodně ne co se kvality hereckého výkonu týká, přichází na řadu posluhovačka Randová v podání Dany Fialkové. Její Randová je přesně onou ženou z lidu, jakou ji Ignát Herrmann stvořil, ale Dana Fialková jí navíc dodává ještě větší míru životní moudrosti. Přitom zůstává věrná své schopnosti vytvářet velmi věrohodné a autentické postavy. Fialkové Randová je v případě této inscenace také žádoucím charakterovým kontrastem, ukázkou lidskosti v jinak velmi nelidském světě. Snad jedinou nepatrnou kaňkou na postavě Randové je zmínka o dnešních vysokých cenách plynu a elektřiny. Je to opravdu zbytečná aktualizace.

Představení inscenace U snědeného krámu by Komorní scéna Aréna měla nabídnout středním školám jako doplněk k hodinám české literatury. Žádný pedagog totiž nedokáže takto srozumitelně, patřičně, účinně a působivě vyložit studentům toto románové dílo. Všem divákům, kteří na toto představení přijdou, se také dostane patřičné dávky prevence před lidmi, kteří čekají na každý projev slabosti či dokonce handicapu, aby ho využili k bezohlednému okradení o všechno, co máte. A všichni uvidí nejen velmi dobré, ale i velmi užitečné a potřebné divadlo.

Ladislav Vrchovský, Ostravan.cz

Divadlo je hlavně práce, ale taky radost, když se to povede

28. 2. 2024

Marek Cisovský zná v Komorce bez nadsázky každou píď, k souboru patří od jeho počátku. V čerstvě uvedené inscenaci Děti slunce ztvárňuje roli profesora Protasova. V rozhovoru se zamýšlí nad svou novou postavou, mluví o kapele a vzpomíná na začátky divadla.   Myslíš si, že může dílo autora, jako je Maxim Gorkij, oslovit dnešní lidi? To je otázka spíš pro dramaturga, ale já si myslím, že může. Uvádíme upravenou verzi původní hry osekanou o nános jakési propagandy minulého rež...

Březen bude nabitý!

13. 2. 2024

Zahájili jsem prodej vstupenek na představení konaná v březnu. Kromě stálic v našem repertoáru si můžete své místo pojistit na první reprízy novinky Historka o sv. Magdě Johanny Kaptein.  V rámci akce Noc divadel vás kromě oblíbené hry Režisér od Tomáše Vůjtka čeká bohatý program. V neposlední řadě máte poslední možnost shlédnout milostný příběh dvou básníků Úplné zatmění. V prodeji jsou i vstupenky na duben!