Úplné zatmění jako konflikt vášnivé lásky a vzájemné nesnesitelnosti

První letošní premiérou v KS Aréna je hra Christophera Hamptona ÚPLNÉ ZATMĚNÍ z roku 1967 líčící důvěrný vztah mladičkého Arthura Rimbauda a Paula Verlaina. Tento osudový vztah trval rok, během něhož spolu žili v Paříži, Bruselu a Londýně, aby se pak už nikdy nesetkali. Ostatně řada diváků asi zná stejnojmenný film Agnieszky Hollandové z roku 1995, s Leonardem DiCapriem a Davidem Thewlisem, který hru zpopularizoval. Polský režisér André Hübner-Ochodlo se k tématu s delším odstupem vrátil a inscenoval je na této scéně. Přitom neřeší kdysi ostudnou a zakázanou homosexualitu, ale soustřeďuje se právě na tento vztah vášnivé lásky a vzájemné nesnesitelnosti, do níž přerostla. Premiéra byla 14.ledna.

André Hübner-Ochodlo je znám jako režisér opulentních scén, na nichž rozehrává stylizovaná dramata. Tentokrát navrhl scénu na lesklé, odrazivé podlaze, uprostřed níž stojí mohutný zdobný historizující rudý rám s vyvýšenou úrovní a se stříbřitým pozadím, v jehož středu je průhlednou deskou oddělený otvor. Od rámu vlevo je stolek se dvěma židlemi, vpravo sedí hráč na elektrickou kytaru. Před scénou visí od stropu proužek, který se jako rám i jeho pozadí v různých scénách zabarvuje bíle, červeně, zeleně i modře. Hraje se na různých úrovních, uvnitř rámu, za průhledným pozadím a vlevo u stolku i kolem rámu, a to s hudebním doprovodem Adama Żuchowského, který střídá dlouhé vláčné i hrozivé tóny s normální hrou a občas je doplňuje zpěvem. Režisér tak připravil působivou vizuální a auditivní scénu, v níž je poněkud potlačen projev herců, kteří jsou podle návrhu Marty Roszkopfové oblečeni většinou v černém a bílém, pouze Rimbaud má červený a vršek.

Děj začíná v bytě propůjčeném Verlainovi bohatým tchánem, kam přichází sedmnáctiletý, ale už hotový básník Rimbaud. Ten se představí mladé manželce a tchyni a hned se drze ptá po záchodě, ukradne pár předmětů a snaží se je prodat tchánovi, který právě přišel, a tím jej rozzuří. Musí z bytu ven a Verlain odchází za ním, aby se ještě párkrát vrátil ke své ženě, jejíž tělo miluje. Mezi oběma básníky se rozhoří složitý vztah, kdy se vášnivě milují, nesnášejí, ale nemohou bez sebe žít. Utečou do Bruselu a odtud do Londýna a zase zpět, plni neustálých konfliktů, scén fyzické lásky přecházející ve spory a rvačky podnícené alkoholem. Tento vztah trvající rok vydrží až do definitivního rozchodu. A na konci hry k Verlainovi přichází Rimbaudova sestra požádat o rukopisy, které u něho zbyly…Hra začíná a končí uvnitř rámu, pak je celá plocha dějištěm soužití a střetů obou básníků, ostatní dění se odehrává za jeho průhledným pozadím, tedy hlučné scény v kavárně, důvěrné setkání Verlaina se ženou, jeho soud a podobně.

Paula Verlaina pojal Josef Kaluža jako klidnějšího, ale kouzlu mladíka propadlého a neschopného se od něj odpoutat, zatímco Vlastimil Burda jako Arthur Rimbaud je náladový a nesnesitelný spratek plný energie, s níž partnera provokuje. Oba herci jsou dlouho sami se svými vášněmi na jevišti. To je temné a oni oblečeni v tmavém, takže jsou na něm s námahou rozlišitelní, třebaže hrají výrazně a s plným nasazením. První polovinu hry je navíc divák omamován expresí složitě nasvěcované scény, v té druhé efekty ustanou a už většinou zbývají jen oba herci a jejich náročné a vyčerpávající role. Ostatní herci se na jevišti doslova jen mihnou, ať už je to Kostas Zerdaloglu j.h. jako důstojný tchán de Fleurville nebo taky soudce, Dana Fialková j.h. jako jeho odměřená žena nebo Evženie Krantzová, Barbora Sedláčková j.h. jako jejich naivní dcera Matylda Verlainová nebo rozhodná Isabela Rimbaudová. Za průhledem se ve scénkách nakrátko objeví návštěvníci kavárny – Adam Langer jako fotograf Étienne Carjat a Michal Čapka jako patetický recitátor Jean Aicard.

Z představení odchází jeho návštěvník omámen působivými audiovizuálními prostředky, ale se smíšenými pocity ze hry poznamenané hysterií. Třebaže takovéto pojetí ÚPLNÉHO ZATMĚNÍ svou přebujelou expresí vybočuje z jadrné věcnosti zdejší dramaturgie, jde o inscenaci nevšední, z níž si každý divák může něco podstatného odnést.

Milan Líčka, i-divadlo.cz