Síla zvyku jako umanutá příprava smyčcového koncertu

Novou sezónu zahájila KS Aréna inscenací SÍLY ZVYKU Thomase Bernharda v režii polského tvůrce André Hübnera-Ochodlo. Groteskní hra sleduje umanutého ředitele cirkusu Caribaldiho připravujícího se spolu se čtyřmi hudebně netalentovanými členy souboru bezchybně provést kvintet PSTRUH Franze Schuberta, o což usiluje denně již mnoho let. Bernhard napsal hru ve svém stylu, mnohomluvném proudu slov, jejich opakování a vracení frází, který režisér osvěživě uchopil. Hraje se na scéně autora inscenace, který navrhl i kostýmy. Vlevo stojí piáno s otáčivou stoličkou, uprostřed jsou čtyři stojany na partitury s židlemi, pozadí tvoří dvě a dvě zrcadla orámovaná žárovkami, které se v závěru rozsvítí a blikají. Uprostřed je průchod s korálkovým závěsem. Sporadická hudba Adama Żuchowského vychází ze zmíněného kvintetu a je doplněna kakofonickým klinkáním.

Na scéně se postupně střídají herci, Marek Cisovský jako suverénní principál s violoncellem a Vlastimil Burda jako hlučný, vystrojený vychloubačný Žonglér či houslista, Milan Cimerák jako opilecký a panovačný Krotitel, na tváři pomalovaný, s nápisem MAX na zádech či klavírista s Michaelem Rozbrojem jako Šprýmařem, pestře oděným klaunem s čepičkou či basistou a opět principál s Michaelou Bajgarovou jako loutkovitou akrobatkou Vnučkou či violistkou. A na konci po nezdařené produkci Caribaldi s jiskrou v oku prohlásí opakovanou frázi „Zítra v Augšpurku!“. Všichni odvádějí velmi kvalitní herectví, především Marek Cisovský jako megalomanský tyran ovládající okolí klidně a nenásilně, avšak se znalostí  slabosti ostatních je dovede zneužít k manipulaci. Stejně dobří jsou i ostatní, Vlastimil Burda či Milan Cimerák, menší úlohy mají Michael Rozbroj a Michaela Bajgarová.

Sílu zvyku lze vyložit jako hru o manipulaci okolí umanutým psychopatem usilujícím o nemožné anebo naopak jako hru o poslání umělce snažícího se o absolutní dokonalost a narážejícího na nepochopení lhostejného publika. Ostatně taková je většina děl rakouského autora Thomase Bernharda, který navzdory nemocem do svých osmapadesáti napsal desítky románů, novel a povídek i téměř dvacet her. Jeho dílo je prostoupeno pesimistickým pohledem na lidskou existenci a má sebestředného a teatrálního protagonistu. Přitom jeho styl vychází z obsedantního nekonečného monologu odehrávajícího se v jeho hlavě a je pronášeno -v německém divadle- monotónním hlasem propojujícím tvrzení a jeho úryvkovité repetice. André Hübner Ochodlo však jeho výpověď osvěžil barvitými kostýmy i deformovaným a agresivním projevem herců.

Bernhardovy hry se často objevují na českých ambiciózních scénách, v Divadle na Zábradlí a v Pražském divadle komedie, v Ostravě je po Divadelníkovi jeho SÍLA ZVYKU již druhou hrou v KS Aréna. Obávám se však, že hru přijmou spíš divadelní labužníci než sporadičtí návštěvníci, u nichž může narazit na nepochopení jejího poslání.