Rozhovor s Vladislavem Georgievem

Před pár dny jsem tě podruhé viděla ve Vyrozumění a byla jsem opět uchvácena silou tvé energie, kdy na jevišti řádíš coby učitel ptydepe Perina. Kde se v tom jinak nenápadném muži bere tolik energie?

Na věci, které mě baví, mám energie dost. Na muziku, na hraní v kapele i na jevišti. Možná jsou to ty bulharské kořeny. Taťka má osmdesát pět a je pořád čilý, jezdí na koloběžce, tak to mám asi po něm. Když mě něco baví, tak do toho dávám úplně všechno, jedu naplno. A divadlo miluju.

 

A co tě dokáže takhle rozvášnit v reálném životě?

Myslím, že to tak mám i ve vztazích s lidmi, i třeba v manželství. Je to doma trošku Itálie, je to někdy divoké, ale je to super. A pak vášnivě rád dělám na svém domečku. Rekonstruuju starý německý statek, dávám ho do kupy už několik let a baví mě to čím dál víc.

 

Jak zvládáš všechny ty řemeslnické profese?

Když jsem byl mladší, tak jsem hodně pomáhal, třeba strejdovi, a pozoroval, jak co lidi dělají. A teď to aplikuju na své chalupě. Takže dělám to, co jsem nikdy předtím nedělal. Nikdy jsem třeba neomítal, ale omítl jsem si celý barák, i vnitřní omítky jsem si udělal. Měnil jsem trámy na střeše, podlahy, udělal jsem dřevěné stropy. Nikdo mě to předtím neučil, dělám to intuitivně a zatím nic nespadlo. Ale je fakt, že se vždycky nejdřív s někým, kdo se v tom vyzná, poradím. Nepouštím se do věcí po hlavě, protože barák není legrace.

 

Jsi vášnivý stavař, hudebník, manžel a samozřejmě herec. Je hezké, že ti to tak dlouho vydrželo, přece jenom jsi v divadle už nějakých 40 let…

Divadlo je činnost, kterou jsem kdysi objevil, a pořád mě táhne, pořád mě zajímá. Pořád jsem zvědavý, co dalšího budeme zkoušet a jak to budeme dělat… Když přijde nějaký mně neznámý režisér, tak jsem zvědavý, co nového přinese, jak s námi bude pracovat…

 

Jak je těžké najít znova tu vášeň a energii na další zkoušení, na to neustálé začínání zase od začátku?

Pro mě to těžké není, jen někdy řeším fyzickou únavu. Ale pořád jsem nastartovaný a jdu do nových věcí po hlavě a naplno. Byly sezóny, kdy jsem hrál ve všech inscenacích, a to už pak bylo hodně náročné. Energii musíš někde dobíjet, a právě proto jezdím na chalupu, kde pracuju hlavně rukama, kopu na zahradě, stříhám stromky anebo sbírám ovoce. Tím si úplně vyčistím hlavu a pak zase v pondělí nastoupím a v pohodě zkouším.

 

Stalo se ti někdy, že se ti nechtělo jít do nové inscenace, že se ti nechtěla zkoušet?

Tohle se mi stalo asi dvakrát za celou dobu, co jsem u divadla. Postavy, které jsem měl tehdy hrát, mi neseděly, kroutil jsem se u toho jak habešská tanečnice a nemohl najít tu správnou cestu. A myslím, že to pak bylo na těch inscenacích i trošku vidět. Což samozřejmě není dobré, protože můj výkon je součástí práce dalších lidí, takže v tu chvíli tomu celku, bohužel, škodíš.

 

Jaké příběhy tě baví na jevišti vyprávět?

Já miluju extrémy. Buď úplné komedie, nebo úplně drsné věci. Něco mezi, ty, i v dobrém slova smyslu, obyčejné věci, ty mě nelákají. Baví mě role, které jsou jasně vyhraněné ať už jakýkoliv směrem. Třeba ve Smíření scény se Štěpánem Kozubem, ty extrémně vyhrocené situace, v níž lidi stojí proti sobě a jde tam o život, to je moje.

 

A co tě baví jako diváka, na co rád chodíš do divadla?

Pravda je, že nemám tolik času, ale moje žena chodí na všechny premiéry, ona to miluje. Takže občas musím s ní. Třeba včera jsme byli na derniéře inscenace Oskar a růžová paní v Divadle loutek. Já jsem viděl premiéru a teď derniéru. A viděl jsem ten obrovský posun, který představitel Oskara, Robin Ferro, který to nazkoušel ještě jako student, udělal. Prožil jsem si to celé znova, jako kdyby to viděl poprvé, poplakal jsem si. Já se rád nechám dojímat, u filmů, v divadle. Vždycky si říkám – to není možné, chlap, padesát šest let a brečíš jak malé děcko. Ale taky se rád zasměju, třeba naši inscenaci Obraz jsem viděl snad třikrát a neskutečně mě baví, jak si kluci s tím hrají. Řežu se smíchy a vůbec mi nevadí, že to jsou mí kolegové, pokaždé se dostanu do příběhu a prožívám to jako každý jiný divák, který to vidí poprvé.

 

V tuhle chvíli jsi v Aréně druhým nejstarším hercem souboru – cítíš se nějak státotvorně?

Ne, vůbec. Nic takového neřeším. Znám celý vývoj toho divadla, hodně jsem tady zažil, ale přesto se nechám neustále překvapovat věcmi tak, jako úplně na začátku, když jsem do divadla přišel. A snažím se si v sobě uchovat pocit, aby to bylo pořád jako poprvé.

 

Ale to je dost těžké, uchovat si stále tuhle čerstvost či nadšení po všech těch letech…

Je, ale já jsem herectví nevystudoval a pořád ho beru tak, že je to dar, který jsem dostal a užívám si ho.

 

Takže ty jsi vlastně tak trošku pořád v kroužku keramiky…

(Smích, dlouhý smích) Tak to jsi mě teď dostala, ale jo, jsem pořád v kroužku… (smích) Už nejsem na první lekci, už mám zkušenosti, ale přesto se pořád rád nechám usměrnit. Když mi někdo něco říká, tak nad tím přemýšlím, tedy snažím se, protože někdy ta chlapská ješitnost vystrčí růžky, ale i s tím člověk musí bojovat. Pár let zpátky, někdy kolem padesátky, nastala chvíle, kdy jsem věci, které jsem do té doby neustále dokola řešil, trápil se jimi, tak jsem je ukončil. Pustil jsem to a strašně se mi ulevilo a teď jdu tou cestou trošku svobodněji.

 

Snažíš se být stále svěží, ale přeci jen, máš kolem sebe samé mladší kolegy, teď zkoušíš se studentem DAMU – jak vnímáš rozdíl generací?

I když jsem člověk, který si myslí, že má pořád energie dost, tak v nich je ta mladá energie, a to je rozdíl. Ta mladistvá energie je super, ten švih a jiskra, se kterými do věcí vstupují. Občas si z nich nenápadně cucnu (smích).

 

A necháš se ovlivnit jejich názory nebo názory tvých nejmladších dětí, které se obě věnují uměleckým profesím? Říkají ti třeba připomínky, když se na tebe přijdou podívat?

Jo a já se třeba syna Kuby (student herectví Janáčkovy konzervatoře, pozn.) po představení vždycky ptám, co se mu líbilo a nelíbilo, bavíme se o tom, rozebíráme. A nejen moje inscenace. Vždycky jsme si věci doma říkali otevřeně.

 

A je to někdy „au“?

Je to někdy au. Třeba nedávno jsem si o jedné roli myslel, jak to není dobré a on mi řekl, že vůbec nepochopil, proč to tak hraju. Já jsem pak nad tím dost přemýšlel, protože nebyl jediný. Nakonec jsem do toho znova vstoupil a změnil to.

 

Máš pocit, že tě nějaká role minula?

Ještě jsem si nezahrál úplného hajzlíka, takovou tu totální svini. A to by mě bavilo, to je výzva. Úplně mi to kroutí nohama, když o tom mluvím (smích). Víš, co je pro mě nejhorší? Když vidím některé herce, kteří hrají pořád stejně. Bojím se, aby se mi to nestalo, a proto vždycky přemýšlím, jak tu svoji roli něčím opepřit, ozvláštnit, dát tomu nějakou jiskru. Pořád hledám. A záporáka bych hledal rád.

 

Tenhle proces hledání, to je to, co tě na divadle nejvíc baví? Nebo která fáze inscenace je tvou oblíbenou?

Zkouším rád, ale nerad čtu, protože to je moje trošku slabá stránka. Já nejprve potřebuju text dostat do hlavy a až pak nabydu plné svobody v té roli a můžu na ní začít pracovat. Proto nemám rád čtení, ale na druhou stranu se tam člověk od režiséra dozví strašně moc věcí, na které pak, když už se zkouší na jevišti, není tolik času. A i samotné hraní před publikem beru, jako bych pořád dál zkoušel, i během repríz na tom dál dělám. Nenarušuju věci, které tam režisér chtěl, ale snažím se roli pořád někam posouvat, protože dva měsíce zkoušení není zas tak dlouhá doba, aby člověk tu postavu stoprocentně chytil.

 

Byla nějaká role, kterou jsi takto dovedl k dokonalosti? Kterou jsi nerad pohřbíval?

Byla spousta rolí a inscenací, které jsem nechtěl pohřbívat, ale pohřbít se musely. A že je někdy moc těžké, se s určitými postavami rozloučit.

 

S kým ses nerad loučil?

Já jsem miloval Chlív/Páternoster, ještě ve staré Aréně Jak jsem obsluhoval anglického krále, rád jsem hrál Proroka Ilju, Panočku, Sen noci svatojánské, bylo toho víc.

 

Jak dlouho ti trvá, než se s odchodem svých oblíbených postav vyrovnáš?

Třeba s panem Kovačičem z Lidumoru nejsem smířený dodnes. Derniéra téhle věci mi byla hodně líto. A repliky z Proroka Ilji si doteď říkáme v hospodě. Jako kdyby ty věci v nás nikdy neumřely, je to kus života, který zůstává navždy.

 

Je něco, co bys na jevišti neudělal, co je pro tebe za hranou?

S ničím takovým jsem se zatím nesetkal. Kdysi, ještě ve staré Aréně, jsme hráli Goldoniho a já jsem byl na jevišti úplně nahý, zakrýval mě jen cylindr. Někdy ta nahota na jevišti smysl má, ale když se díváš na nahého herce, tak začneš řešit jeho a odvede tě to od věci samotné. Asi bych to znova udělal, ale že bych se do toho hrnul, to teda ne.

 

Nyní zkoušíš Mandragoru, v jaké fázi zkoušení jsi – v té, která tě baví?

Teď mě baví, protože už jsme na jevišti. Hraju tam roli frátera, kněze, který ale není úplně čistý. Protože je dost na peníze, nechá se uplatit, ale přitom si uvědomuje, že to, co dělá, není úplně ideální. Ovšem peníze nad jeho svědomím zvítězí a ideály jdou stranou.

 

O čem je Mandragora?

Je to příběh o chlapíkovi, kterému se zalíbí cizí manželka, chce ji dostat do postele a udělá všechno pro to, aby se mu to povedlo. S pomocí dalších postav oklame jejího manžela, který tím, že je trošku hloupý, nakonec participuje na svém vlastním podvedení. Je to komedie o věcech běžných i v dnešním světě, který je plný podobných vykuků, kteří kličkují a hledají různé cesty, jak oklamat druhé. Takový veselý příběh, na jehož konci jsou všichni, včetně podvedeného manžela, spokojení. Prostě komedie s dobrým koncem.

 

Ptala se Alice Taussiková