Rozhovor s uměleckým šéfem

28. 11. 2020

Ivan Krejčí stojí v našem čele už 15 let. O tom, že se Aréně pod jeho vedením vede víc než dobře, svědčí jak délka jeho působení, tak slušná řádka ocenění, které posbíraly nejenom Ivanovy inscenace, ale i celé Divadlo (let 2013, 2015, 2016, 2017).

Mezi nejuznávanější inscenace jednoznačně patří i celá trilogie reflektující moderní české dějiny (S nadějí, i bez níSlyšení a Smíření). Všechny tři inscenace se dočkaly velmi příznivých ohlasů nejen u nás v Ostravě, ale i v celé naší české kotlině. Nakolik je to dílem samotných her, které napsal náš dramaturg Tomáš Vůjtek, Ivanovy režie či excelentních výkonů herců Arény, se můžeme jen dohadovat… bez dohad však můžeme říct, že je celá trilogie dílem nepochybně povedeným, což dokazuje i její mimodivadelní přesah. Ostravské studio České televize totiž všechny tři inscenace adaptovalo do televizní podoby a Smíření, které si můžete v iVysílání ČT stále přehrát, mělo premiéru začátkem listopadu. A přesto, že jsou divadla zavřená a jedná se o televizní adaptaci, tak jej Divadelní noviny v posledním čísle označily za událost měsíce. V posledním čísle tištěného Magazínu PATRIOT, který naši kotlinu zodpovědně reflektuje, zas vyšel rozhovor právě s Ivanem. Ten vám níže přinášíme:

 

Sezónu Rok ztrát a nálezů jste otevřel premiérou inscenace Konec hry. Co se vám okamžitě vybaví, když se vysloví tento titul?

Dialog Nell a Nagga – Spinkala jsi? Ach ne!

 

Konec hry jste inscenoval již dříve v Divadle Petra Bezruče, kde jste působil jako asistent režie. Proč jste se rozhodl vrátit zrovna k tomuto titulu?

To musím upřesnit. Inscenoval to pan Janík a já jsem mohl být u toho. Dokonce jsem byl pověřen udělat, s tehdy začínajícími Ivanou Uhlířovou a Michalem Čapkou, dialog Nell a Nagga v popelnicích. A strašně nás bavily ty strašné dialogy, které mají tolik černého humoru a zároveň tančí na hraně nicoty. To byl asi ten zážitek, který mě ke Konci hry přivedl zpátky.

 

Diváci i odborná kritika premiéru této inscenace přijali s velkým nadšením. Co vás z pozitivních reakcí nejvíce potěšilo?

Víte, po těch letech berete kritiky s určitým nadhledem, ale je jasné, že potěší, když ocení vaši práci. Pro mě je nejdůležitější, jestli TO vyslovíme, nebo ne. V případě Konce hry se mi zdá, že jsme se toho dotkli, a myslím, že můžeme dojít ještě dál, pokud nám to virus dovolí.

 

Díky inscenaci se poprvé na scéně Komorní scény Aréna objevila legenda (nejen) ostravské divadelní sféry Stanislav Šárský. Mohou se na něj diváci těšit i v jiných nadcházejících titulech?

To vám teď nejsem schopen říct, ale pokud by u nás nastala natolik příznivá konstelace, že by u nás pan Šárský mohl hrát, pak nebudu váhat ani vteřinu.

 

Podzimní zkoušení se ponese také ve znamení MacbethaJedná se o vcelku obávaný titul. Z jakých důvodů jste se rozhodl nastudovat se souborem právě tuto shakespearovskou klasiku?

Jednak si myslím, že máme soubor v takové kondici, že by se měl se Shakespearem pravidelně potkávat. A pak jsou zde otázky, které mě vlastně provázejí neustále. Jak naložit s časem, který nám byl dán? Jak porozumět tomu, co je realita, a jak v tom najít své místo. Je cesta vydat se za tím, co se nám nabídne, co v naší rozežrané době je vždy k mání, když máme ještě ten klamný dojem, že na to máme právo? Anebo jde o to vytrvat na cestě, leccos si odříct a žít příběh, který je v souladu se svědomím? Vždyť Macbeth je na počátku slušný chlap, hrdina, a my vidíme, jak stačí jen pár slov k tomu, aby se proměnil ve vraha. A celý jeho životní příběh propadne peklu. A nakonec i na tu naši rozežranou dobu padl stín. Tak se mi zdá, že ta hra má téma téměř současné konotace.

 

U Macbetha jste avizoval, že ve vašem podání dostanou čarodějnice větší prostor, než je zvykem. Co vás k tomu vedlo?

Chtěli jsme s Tomášem posílit, co je u Shakespeara jen naznačeno. Ten neúprosný a krutý běh času, neboť čarodějnice reprezentují Čas, který už od počátku ví, jak to všechno dopadne. A pak se to beze zbytku naplňuje až do hořkého konce. Zároveň nám to umožnilo udělat dramatické zkratky a zbavit se řady dnes už nadbytečných reálií.

 

Můžete nám již prozradit, kdo ztvární ústřední dvojici?

To nemohu, dokud to nevisí na fermanu.

 

Na zkoušení Macbetha navážete rovnou další inscenací s poněkud netradičním názvem – Pan Ein a problém požární bezpečnosti. Jedná se o komedii ostře kritizující putinovský režim. Často inscenujete hry ruských autorů. Čím jsou vám právě tito autoři blízcí? Na co se vy osobně v této inscenaci nejvíc těšíte?

Ani sám nevím; je mi jedno, jestli je hra ruská nebo německá, ale musí mít téma, které mluví o tom, co žijeme. A tato hra ho má, a ještě je zábavná. Tak jen si to představte, hasiči ovládnou svět pomocí požárních předpisů. A vypadá to tak nenápadně, všechno podle předpisů.

 

Novou sezónu provází v Komorní scéně Aréna i několik novinek. Jednou z nich je otevření nové komorní scény Foajéé. Kde se zrodila prvotní myšlenka a hodláte se zde zaměřit především na vlastní dramatickou tvorbu?

Je to nápad Tomáše Vůjtka, který se mi hned zalíbil, protože dává prostor pro nepravidelnější divadelní tvary. A pak, když máte v divadle divadelního autora, byl by hřích nevytvořit pro něj prostor, což ovšem neznamená, že se tam budou dělat jenom Tomášovy věci. Uvažujeme třeba o kabaretu podle Toma Waitse, který už mám léta přeložený, a nebyl prostor, kde ho udělat.

 

Za vašeho vedení Aréna vychovala několik velkých talentů, zmínit můžeme například Terezu Dočkalovou, Štěpána Kozuba nebo Šimona Krupu. Podle čeho si vybíráte nové tváře souboru?

Většinou podle talentu. Někdy to bývá náhoda nebo štěstí nebo vás donutí situace. Ale za ta léta jsme vytvořili určitý způsob práce a společného divadelního myšlení, který je pro ty opravdu talentované šancí se opravdu rychle rozvíjet, protože pro nás je ve středu divadelního myšlení herec v situaci. Tedy zjednodušeně řečeno nejde o to, že herci hrají nějaké role, ale že spolu vytvářejí inscenaci. To je velmi těžké, musíte rychle myslet a jednat, a to vůbec není samozřejmé.

 

S dramaturgem a autorem Tomášem Vůjtkem již několik let pracujete na profilaci divadla. Díky jeho hrám a vaší režii jste byli několikrát oceněni prestižními Cenami divadelní kritiky. Kde a za jakých okolností vzniklo vaše propojení? Co je tím pomyslným klíčem k úspěchu vaší spolupráce?

Nejde jen o nás dva, sami bychom to nikdy nezvládli. Je to hlavně soubor, který nám uvěřil a se kterým jsme na sebe takříkajíc naladěni. Je to také okruh spolupracovníků, které zveme k inscenování k nám. Je to také důvěra vedení divadla, ať už předchozího či současného. A je v tom také spousta práce a štěstí. Ale také je fakt, že jsme si to takto vymysleli a dovedli do určitého tvaru. Potkali jsme se už v dětství, protože jsme vyrůstali v jedné „hokejce“ v Porubě u Duhy. Pak přes různé peripetie pubertální i postpubertální nás svedl dohromady pan Janík, který byl náš divadelní i lidský guru, a začali jsme spolu dělat divadlo. A zřejmě jsme dokázali zkrotit svá ega ve prospěch společné spolupráce tak, že už si dnes nemusíme nic moc vysvětlovat, že jsme naladěni, že máme společný smysl pro humor i pro divadlo a máme spolu dítě, které nám dělá radost. Arénu.

 

Nesmíme však opomenout, že nepůsobíte pouze v Ostravě – kde jinde mohou diváci vidět vaši práci?

Teď zrovna zkouším v Hradci Králové. Předtím Brno, Liberec, Praha, České Budějovice. Je to docela pestré, ale baví mě přenášet ten virus Aréna i jinam a zjišťovat, že funguje, a že to dokonce lidi baví.

 

Když pracujete v jiných městech, zůstává pro vás Ostrava srdcovou záležitostí?

Je to domov, a to jsem kdysi říkal, že už se sem nikdy nevrátím.

 

Ostravští diváci jistě ví, že pracujete jak na komorních činohrách, tak také například na velkých operách. Jak se dva takto rozdílné žánry vzájemně doplňují?

Jak říkal Otokar Zich, základem divadla je dramatická situace. Takže opera není zase tak rozdílná, jen používá jiné technické prostředky. A má hudbu, která je mocná a také vám při inscenování mocně pomáhá. Rytmus představení je dán hudbou, zatímco v činohře jej vytváříte mnohem složitěji způsobem inscenování. Protože v důsledku jde vždy o rytmus, ať už v činohře nebo v opeře.

 

Vaše inscenace jsou také často zaznamenávány televizními kamerami. Neuvažoval jste někdy o tom, zkusit si práci filmového nebo televizního režiséra?

Zatím ne, je to úplně jiný způsob práce. To bych musel mít silný důvod a přesvědčení, že to je to médium, které TO řekne.

 

Co je pro vás dalším pomyslným divadelním milníkem?

Každá další inscenace, kterou chystám. Zbytek se vyjeví.

 

Ptala se Sandra Klimešová.

 

Zatím poslední Ivanovou režií v Aréně bylo inscenované čtení běloruské hry Uražení. Bělo(R)usko., které jsme pro vás živě vysílali před týdnem v rámci Noci divadel. Záznam inscenovaného čtení můžete zhlédnout na YouTube.

Historka o sv. Magdě jako přerývaný hovor žen

18. 3. 2024

Novou inscenací v divadle Komorní scéna Aréna je německé drama HISTORKA O SV. MAGDĚ Johanny Kaptein (1974), autorky řady oceněných dramat, rozhlasových her a próz. Text jejího debutu je rozepsán do replik beze jmen, takže v ní může vystupovat různý počet žen, ale i mužů. V Aréně slyšíme hlasy čtyř hereček v programu označených číslo jedna až číslo čtyři, doprovázených přítomností baletky, z jejichž mnohohlasého a navzájem přerušovaného proudu dialogů se skládá vyprá...

Historka o sv. Magdě v Komorní scéně Aréna je jevištní báseň s detektivní zápletkou

18. 3. 2024

Komorní scéna Aréna uvedla v sobotu 16. března premiéru inscenace hry současné německé dramatičky Johanny Kaptein Historka o sv. Magdě v dramaturgii Tomáše Vůjtka a v režii Tomáše Loužného. Výprava je dílem Jána Tereby, hudbu pro inscenaci připravil Ivo Gregorec Sedláček. Hraje se v překladu Michala Kotrouše.