Rozhovor s Terezou Cisovskou

11. 02. 2021

Jako již tradičně ve čtvrtek pokračujeme v rámci našeho Archivu ztrát a nálezů ve zpovídání členů našeho uměleckého souboru. Konečně došlo i na dámu, která letos oslaví 20 let u nás v angažmá, což znamená, že s námi tráví přesně polovinu svého života!

Do osobního života se ji navíc Aréna zapsala i jinými způsoby… seznámila se u nás se svým manželem Markem, s nímž jsme rozmlouvali už v lednu, a inspiraci pro pojmenování svých dvou dcer našla právě při zkoušení u nás v divadle. Co všechno na sebe prozradila Tereza Cisovská, se můžete dočíst na následujících řádcích.

 
Terezko, já jsem se o tobě dočetla, že jsi už odmala měla jasno, že z tebe bude herečka nebo zpěvačka. Kde se to v tobě probudilo? Jak se projevovalo, že sis už od školky byla jistá, že tvoje profesní kroky povedou k vystupování?

Konkrétní inspirace neznám, protože si ten věk nepamatuju (leda, že by mě ovlivnilo místo, kde jsem vyrostla: na ulici Matěje Kopeckého), ale z vyprávění rodičů vím, že už ve školce jsem pořád zpívala, recitovala, neustále něco předváděla, a když jednou do školky – to už jsem tam byla poslední rok – přišla paní z hudební školy, která hledala nové potenciální adepty, tak jsem se k tomu hned drala a všechno jsem jí předvedla… a tak jsem byla vybrána na hudební školu.

 

Takže jsi už odmala krom zpěvu hrála i na hudební nástroje?

Ve školce ještě ne, ale pak jsem nastoupila na hudební experimentální školu, kde jsme se od první třídy všichni učili zpívat, hrát na nástroje, základy hudební teorie, měli jsme tam sbor a všichni jsme chodili do LŠU na hudební nauku a na nástroj.

 

A flétnu, na kterou hraješ dodnes, sis tehdy vybrala sama?

Tam to bylo tak, že jsme všichni začínali na flétnách a ještě jsme se učili nějaké základní akordy na klávesách, ale pak už jsme si každý svůj nástroj vybírali. A já jsem u flétny zůstala.

 

Nicméně ty krom zobcové flétny hraješ i na příčnou.

Když jdeš na jakýkoli dechový nástroj (saxofon, hoboj, příčnou flétnu), tak začínáš na zobcovou flétnu, protože to je ten základ, na kterém se naučíš, jak to funguje. A po třech až čtyřech letech přejdeš na druhý, složitější nástroj. U mě to byla příčná flétna.

 

Z toho, co říkáš, je patrné, že hudbě ses věnovala už od dětských let dost intenzivně, ale kdy a kde se tedy zrodila touha věnovat se herectví?

To já vlastně ani nevím, už od školky jsem prostě věděla a všechny ujišťovala o tom, že budu herečka nebo zpěvačka… bylo mi to vlastně celkem jedno, ale zkrátka jsem se chtěla nějak „projevovat“…

 

…a stát se všemi milovanou umělkyní.

To jsem si asi přála 🙂 Samozřejmě dítě si představuje, že to všechno půjde hrozně snadno… Navíc jsme měli skvělou učitelku, která vedla jak sbor, tak celou tu hudební třídu, a hrozně nás podporovala. Jezdili jsme s ní na různé soutěže a koncerty, což bylo moc příjemné. A zároveň mě měla i na češtinu, takže mě podporovala i v účasti na různých recitačních soutěžích.

 

No a než jsi tedy nastoupila na konzervatoř, chodila jsi někdy do dramaťáku, nebo byla členkou nějakého amatérského divadla?

Začínala jsem v dramaťáku v Porubě, kde jsme tehdy bydleli, který vedla Eva Polzerová, o níž jsem pak zjistila, že učí i na konzervatoři. Ale tam jsem chodila asi jenom rok nebo dva, protože jsem to pak se školou, kde těch zájmových oblastí bylo opravdu dost, nestíhala. Ale pak jsem objevila v centru Dividlo, a tam jsem chodila asi od 4. třídy až do konce základní školy.

 

Že tě to k múzám táhlo už od dětství, jsme si objasnily, ale když ses hlásila v posledním ročníku základní školy na konzervatoř, tak ses musela rozhodnout mezi příčnou flétnou a herectvím. Proč herectví nakonec převážilo? A neuvažovala jsi ani o tom, že bys šla studovat zpěv?

Na sólový zpěv jsem si vůbec netroufala, protože jsem byla zvyklá zpívat spíš ve sboru. Jasně, že jsem si sama pro sebe zpívala, ale vůbec by mě nenapadlo to jít studovat. Navíc jsem věděla, že na konzervatoři se učil operní zpěv, a ten mě ani nezajímal. O flétně jsem ze začátku uvažovala, ale říkala jsem si, že se nemůžu pořádně připravit na talentovky z flétny i z herectví, tak jsem se nakonec soustředila jenom na herectví.

 

A když už jsi byla takhle – řekla bych až neobvykle – rozhodná ohledně vlastní profesní dráhy (kdo z nás může říct, že v tom měl jasno už od školky?!), uvažovalas, že bys ve studiu herectví po konzervatoři pokračovala i na vysoké škole?

Já jsem po maturitě chtěla jít studovat dál, dělala jsem zkoušky na DAMU i na JAMU, ale ani v Brně, ani v Praze mě nevzali s argumentem „proč nejdu do divadla, když mám konzervatoř“. Tuhle jejich otázku jsem skutečně „milovala“. Měla jsem chuť se vzdělávat, věděla jsem, že nejsem hotová herečka, ani jsem se za ni nepovažovala, ale dle jejich standardů už jsem byla z konzervatoře po herecké stránce příliš „z(de)formovaná“. Pak jsem dokonce chvíli uvažovala i o dramaturgii a v Brně jsem krom činohry zkusila i muzikál, ale to byla hrůza, tam už bych nikdy nešla.

 

Co na tom tebe – všestranně hudebně talentovanou herečku už od školky – mohlo tak traumatizovat?

Myslím, že jsem měla větší nervy z pohybové části zkoušek, kterou jsem nakonec zvládla docela dobře, ale o to víc to nevyšlo ve zpěvu. Myslím, že to je i důvod, proč se vlastně většinou stydím zpívat sama, protože u mě se tréma vždycky projeví na hlase. S kapelou, kde je nás víc, nemám problém, ale u čistě sólového zpěvu se ta nervozita na hlase vždycky projeví.

 

Máš trému i v divadle?

U činohry už je to slabší, než to bývalo, ale trochu trému mám vždycky.

 

A když hostuješ v muzikálech, tak je silnější?

Tam jsem si právě vyzkoušela, jak je to náročná disciplína. Zpívat sólo, k tomu tančit, a ještě plnit nějaké další herecké úkoly, to je asi nad moje síly… mám pocit, že se pak vždycky projeví, že to není úplně ono.

 

No a co ty zmíněné přijímací zkoušky na dramaturgii?

No, tam jsem se ze všech těch absolvovaných přijímacích zkoušek dostala vlastně nejdál. Hlásila jsem se v Praze na katedru alternativního a loutkového divadla a tam jsem postoupila do druhého kola. Moc hezky tam se mnou rozebírali i moji práci, kterou jsem k těm přijímačkám psala. Musela jsem připravit vzorový dramaturgický plán pro divadlo a vypracovat dramaturgicko-režijní koncepci k Radúzovi a Mahuleně.

 

Co tě na dramaturgii lákalo?

Já si myslím, že to ve mně trošku probudil i pan Klemens, který byl pedagogem hlavního oboru a učil nás hodně pracovat s textem. To mě moc bavilo, měla jsem pocit, že tomu čím dál víc rozumím, a snažila jsem se pak o té hře vždy dozvědět víc. Navíc jsem tehdy měla přehled, co se kde v divadlech hraje – to už teď zdaleka tolik nemám – tak jsem to chtěla zkusit. Ale nakonec jsem pohořela na všeobecném kulturním přehledu, protože vzdělání z konzervatoře mi zdaleka nestačilo. Dokonce mě přesvědčovali, ať si doplním znalosti a za rok to zkusím znovu, ale to už se nestalo, protože jsem mezitím dostala angažmá v Aréně.

 

Konečně se k tomu dostáváme! Tvoje první role v Aréně přišla v roce 2000 a byla to Mladá v Proroku Iljovi. Na Ilju hodně lidí vzpomíná jako na jednu z těch zásadních inscenací, kterými o sobě Aréna dala vědět i nad rámec Ostravy. Jak ty osobně vzpomínáš na Ilju a první setkání s Arénou?

Pro mě to byl skutečně iniciační zážitek, vlastně jsem nevěděla, do čeho jdu. Jako divák jsem viděla jiné Januszovy inscenace, ale tu hru jsem neznala, takže to bylo velké překvapení. A na celé zkoušení vzpomínám moc hezky. Dokonce nám během zkoušení Janusz zorganizoval výlet přímo do Krynek, kde se to všechno odehrálo. Na nádraží ovšem tenkrát z celé obsady přišla jen Gabka Wilczková, já a Janusz, takže to byl neskutečný výlet na hranice mezi Polskem a Běloruskem a do jiného století.  Mimo jiné jsme se potkali s autorem Ilji – Tadeuszem Słobodziankem a navštívili Bělověžský prales.

 

A tehdy už jsi byla po škole, nebo jsi ještě dokončovala konzervatoř?

Když jsem v Aréně začala hostovat, tak jsem ještě studovala. Mezitím jsem dokončila šestý ročník, a i když jsem v Aréně už hrála, ještě jsem neměla jistotu stálého zaměstnání. Musela jsem být asi půl roku na pracáku, a to bylo dost depresivní. Měla jsem pocit, že jsem všechny zklamala, obzvlášť mámu a babičku, které mě celou dobu podporovaly.

 

A zauvažovalas někdy v téhle době, že by ses vydala na jinou profesní dráhu?

Já už si to přesně nepamatuji, ale myslím, že jsem pořád doufala, že bych se mohla dostat alespoň někam poblíž… chvíli jsem dokonce pracovala v rozhlase. Zaučovala jsem se jako redaktorka a musím říct, že to bylo náročné, ale než jsem do toho stihla proniknout, přišla nabídka na poloviční úvazek – a posléze na celý – do Arény.

 

Mělas tehdy jasno, že chceš jít právě do Arény?

Já bych tehdy šla kamkoliv, klidně až do Chebu, kdyby to bylo u divadla, protože jsem propadala veliké skepsi. Ale zkoušení v Aréně bylo úžasné, a i když jsem z ostatních herců a z toho prostředí měla jako elév trému, ta rodinný atmosféra a intenzivní práce mi na ni dala rychle zapomenout.

 

Jak vzpomínáš na přesun z původního prostoru do současné budovy?

Když jsem se šla podívat do původního sálu poté, co jsem si zvykla na současný prostor, vůbec jsem nedokázala pochopit, jak se tam všechny ty inscenace mohly vejít.  Jak jsem tehdy při zkoušení mohla mít pocit, že je tam spousta místa. Tady jsme si všichni zvykli velmi rychle. U inscenací, které jsme z původního prostoru přetahovali sem, jako třeba Příběhy obyčejného šílenství nebo Sen noci svatojánské jsme ten rozdíl pocítili docela znatelně, ale záhy jsme na to zapomněli.

 

Uměla bys říct, jestli pro tebe nějaké inscenace v Aréně byly zlomové – profesně nebo osobně? Když už jsme zmínily Proroka Ilju jakožto tu úplně první.

Vždycky mi na mysl jako první vytane Racek, protože to bylo bezvadné zkoušení, myslím, že se nám to všem povedlo, a já mám Čechova moc ráda. Navíc jsem zjistila, že čekám první dítě, které jsem pojmenovala po Máše, kterou jsem tam hrála… naše druhá dcera dostala jméno Nina. Takže to bylo zkoušení, které se skutečně zapsalo i do osobního života. A z poslední doby mě hodně příjemně zasáhl Zabiják Joe, bavilo nás zkoušení a všichni ho i strašně rádi hrajeme. Jirka Pokorný pro mě byl někdo úplně nový, komu se podařilo objevit ve mně něco nového i pro mě samotnou.

 

Když zmiňuješ to objevování… jsi jako herečka víc intuitivní, nebo inklinuješ spíš k racionalitě a potřebuješ si to všechno rozebrat a rozmyslet?

Na škole nás vedli hodně k tomu přemýšlení, ale pak jsem zjistila, že jsou i jiné přístupy. Já nad těmi věcmi vždycky hodně přemýšlela, ale pak jsem se je bála projevit, takže takový první náraz přišel už u maturitní inscenace, kterou nám režíroval právě Ivan, a chtěl po nás úplný opak – vůbec nepřemýšlet a následovat instinkt. To jsem tehdy vůbec neuměla a musela jsem se učit překonávat zábrany, a ty překonávám dodnes.

 

Na chvíli opustíme divadlo, protože žiješ i mimo něj. Svoje hudební zájmy si realizuješ v kapele Mamalör – vítkovický klezmer, a to jako zpěvačka, i když jsi tam původně zpívat vůbec nechtěla… jakto?

Já jsem hledala kapelu, kde bych po dlouhé době konečně oprášila flétnu, protože mi bylo líto, že mi doma tak nečinně leží… Ale pozice flétnistky byla obsazená – navíc dokonce mojí kamarádkou – takže to už vůbec nepřipadalo v úvahu. Jenže v té době hledali zpěvačku na jednu vernisáž, tak jsem se naučila pár písniček, a na základě toho mě oslovili jako novou zpěvačku. Tak jsem s nimi začala zpívat – už ani nevím, jak je to dlouho, jen vím, že jsme ještě ani neměli děti (mezitím se jich v kapele narodilo už deset, včetně našich dvou dcer). A když pak kapela přišla o harmonikáře, za kterého jsme dlouho nedokázali najít náhradu, hledali jsme nějaký další harmonický nástroj a do kapely přišel i Marek, který tam začal hrát na kytaru. Po čase se nám nakonec podařilo najít harmonikářku, ale kytaru a s ní i Marka už jsme si nechali.

 

Máš tím pádem nějaký zájem, který nesdílíš s Markem? Žijete spolu, hrajete spolu v divadle, v kapele…

Rozhodně, spoustu! Mám ráda přírodu, procházky, chození po horách, objevuju nové čtvrti Ostravy a její okolí, jezdím na kole, na běžkách a koupu se v řekách a rybnících. A to všechno většinou bez Marka! Ale zatím jsou se mnou často naše holky, hlavně při koupaní v přírodě, vodu prostě milujem! Krom toho chodím i tancovat.

 

Máš nějaký oblíbený styl tance?

Kdysi jsem dělala flamenco, pak modernu, takže když je poblíž jakýkoli workshop moderny či kontaktu, tak se na něj přihlásím, ale teď aktuálně tančím latino fit, bez partnera, spíš pro fyzičku. Ale baví mě to.

 

Našla sis nějakou (staro)novou zálibu, které ses v době nekulturní uzávěry začala věnovat, a předtím jsi na ni třeba neměla čas?

Na jaře nejvíc to objevování okolí a s dětma jsem se vrátila třeba ke skateboardu, na který si společně občas vyrazíme. Teď v zimě nejvíc čtu, ale to rozhodně není nová záliba.

 

Otázka na konec: na co se nejvíc těšíš, že s zahraješ, až to konečně půjde?

Já mám většinou ráda všechny svoje role, ale nejvíc asi ZabijákaKočku v oreganu, u které se všichni čtyři dost bavíme, a vlastně jsem dost zvědavá, co diváci řeknou na Karpatský thriller, který jsme zatím nemohli odpremiérovat.

O Terezině pěveckém talentu se můžete přesvědčit ve videu, které jsme připravili k příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu. Na kytaru ji doprovází její neméně talentovaný muž Marek.

ZMĚNA PROGRAMU!

22. 10. 2021

„Nějak se to někde strašně zvrtlo.“  Vážení diváci, z technických důvodů dnes večer uvedeme místo Kočky v oreganu představení inscenace Mandragora. Předplatitelům nabídneme naši Kočku v oreganu v náhradním termínu, dnešní představení ale mohou navštívit také. Vstupenky na dnešek můžete buď využít, nebo vyměnit na pokladně za jiné představení. Děkujeme za pochopení a věříme, že tato změna je už na delší dobu poslední…

Recenze na Komáry (ostravan.cz)

17. 10. 2021

Komorní scéna Aréna v sobotní premiéře uvedla inscenaci hry Lucy Kirkwoodové Komáři.