Rozhovor s Romanem Polákem

On-line premiéra Karpatského thrilleru nás čeká už zítra večer! Všem netrpělivým nedočkavcům tak přinášíme krátký rozhovor s režisérem inscenace a bývalým ředitelem Činohry Slovenského národního divadla Romanem Polákem.

Co Vás vedlo k tomu převést korupční kauzu státních nelegálních zakázek na divadelní prkna?

Zhruba v polovině devadesátých let jsem v kavárně náhodou narazil na známého novináře Eugena Gindla. Vyprávěl mi, jak od jistého anonyma obdržel 14 faktur, které dokazují, že německá firma Siemens prodává státním nemocnicím na Slovenskou předraženou zdravotnickou techniku. Chtěl o tom napsat článek, ale nikde mu ho nechtěli uveřejnit, protože noviny a magazíny dostaly od této firmy slušné peníze za inzerci. To samé se zopakovalo i v nezávislé soukromé televizi. Článek mu nakonec uveřejnili v časopise Os s nákladem asi 500 kusů. Tehdy jsem mu řekl, aby o tom zkusil napsat divadelní hru. Uběhla řada let a my jsme v Činohře Slovenského národního divadla vyhlásili dramatickou soutěž… a Gindlova hra se dostala mezi ty, o jejichž uvedení jsme začali uvažovat. Tehdy v roce 2013 jsem se stal ředitelem Činohry SND a zařadil jsem tuto hru do své první sezóny, kterou jsem nazval sezóna morálky (anebo nemorálky). Mimo jiné jsme v ní uvedli i inscenaci Desatero, v níž deset mladých režisérů inscenovalo deset božích přikázaní ze současného pohledu. Desatero trvalo 5 hodin a diváci v něm putovali od jednoho přikázání k druhému po netradičních prostorách divadla jako Židé po poušti.

Hra byla ve světové premiéře uvedena ve Slovenském národním divadle. Jak na ní tehdy, v roce 2013, reagovali diváci?

Inscenace měla velice silný a polemický ohlas. Tou dobou se bouřily zdravotní sestry, stávkovaly za zvýšení platů a lepší pracovní podmínky v nemocnicích. Řada z nich nám děkovala, že se jich konečně někdo zastal a pojmenoval kritický stav slovenského zdravotnictví. Naše inscenace však nebyla jenom o zdravotnictví, ale hlavně o korupci jako takové. Podle neověřených informací představitelé slovenské pobočky firmy lobbovali u generálního ředitele SND za zastavení inscenace, za její stažení z repertoáru. Nechali to být teprve, až když zasáhlo ústředí z Německa. Firma Siemens byla tehdy po čerstvé výměně vedení, protože to předcházející bylo souzené za korupci v různých státech světa. Siemens musel podle rozsudku zřídit fond na podporu protikorupčních aktivit a vložil do něj několik milionů. Nicméně po premiéře se ozvali i zástupci finančních skupin, kteří byli pobouření tím, že inscenace vyzývá k agresivitě vůči bohatým. Z jejich kruhů se ozývaly hlasy, že moc v našem státě nemají finanční skupiny, ale právě divadelníci, když si něco takového můžou dovolit. Den po premiéře mi volal i ministr kultury, že o přestávce musel odejít z rodinných důvodů. Určitě ne proto, že by byl inscenací znechucen… I přesto poznamenal, že má raději mé inscenace ruské klasiky, než když se pokouším o politické divadlo. V jedné restauraci, kterou navštěvují převážně milionáři, anebo takoví, co se jimi touží stát, mě můj známý seznámil se spolumajitelem jedné z nejsilnějších finančních na Slovensku. Ten muž na mě upřel pronikavý pohled, načež zavolal svoji manželku. „Pořádně si toho člověka prohlédni. To je ten, co chce vraždit naše děti,“ řekl. Žádné vysvětlování metafory nepomohlo. Beze slova se ke mně obrátil zády a sedl si zpátky ke svému stolu.

Myslíte, že budou reakce českého publika rozdílné?

Určitě v Česku nečekám takové reakce jako na Slovensku před sedmi lety. Ostatně i Slovensko je dnes jinde. Bohužel si uvědomujeme, že mafiánské poměry zasáhly takřka celý státní aparát. Vražda novináře Kuciaka a jeho snoubenky odstartovala výměnu vlády, policie se cítí svobodněji a ve vyšetřovací vazbě se momentálně nacházejí soudci, právníci, bývalá státní tajemnice ministerstva spravedlnosti, bývalý šéf státních hmotných rezerv, bývalý šéf Zemědělské platební agentury a mnoho dalších. Národní kriminální agentura zasahuje téměř co týden a přináší další a další podezření z propojení zločinu se státními úředníky. Pokud to někdo „nezastaví“, je jen otázkou času, kdy budou zatýkat i politiky… S dramaturgem Tomášem Vůjtkem jsme mluvili o tom, co může inscenace říct českému divákovi: v žádném případě jsme nechtěli hru předělávat na české poměry. Bylo by to z mého pohledu i z pohledu autora Eugena Gindla troufalé a nepravdivé. Nežijeme v Česku, já osobně českou politiku sleduji už jenom příležitostně. Předkládáme hru s tématem z devadesátých let, kdy na Slovensku vládl premiér Mečiar: a český divák na základě této konfrontace může sám pro sebe pojmenovat, co je mu vzdálené, exotické, slovenské, a co platí univerzálně. A především může vyhodnotit, v jakém stavu se nachází Česká republika dnes ve srovnání s poměry, které mu předkládáme v inscenaci. Držím českému divákovi palce, aby zjistil, že to, o čem hrajeme, je už v Česku dávno vyřešené a že jste za vodou.

Karpatský thriller jste tehdy vytvářel s totožným inscenačním týmem jako dnes u nás. Co Vás k tomuto rozhodnutí vedlo?

Mám stejný tým jako v Bratislavě, a i když se prostor i kostýmy v mnohém liší, tak podstata zůstává stejná. Nepřicházím s novou koncepcí inscenace, ale i tak si troufám říct, že nejde o pouhou kopii. Každý herec má jinou životní zkušenost, jinou životní filozofii a ani já už nejsem tím, kým jsem byl před sedmi lety. Panta rhei, vše proudí, vše plyne, vše je v pohybu a to je dobře.

Jak se Vám spolupracuje se souborem Komorní scény Aréna?

Jsem vážně velice rád, a není to pouhá fráze, že jsem v Aréně narazil na velmi inspirativní herecký soubor. Všechno jsou to lidé, kteří „páchnou“ životem, pravdou, autenticitou a radostí z práce. Co víc si režisér může přát? Nic.

Ptala se Barbora Kirchnerová během zkoušení inscenace v říjnu 2020.