Rozhovor s Michalem Čapkou

Archiv ztrát a nálezů se opět otevírá a přináší další rozhovor s jedním členů našeho uměleckého souboru. Tento další, služebně třetí nejstarší příslušník pánské šatny, se aktuálně potýká s titulní rolí v Shakespearově „skotské hře“, byť pořádně na sebe upozornil už rok po svém nástupu do angažmá.

V roce 2003 ztělesnil Psa v Bulgakovově Psím srdci a vysloužil si za to uznání nejen u našich ostravských diváků, ale i  u odborné veřejnosti, která ho za herecký výkon v této roli ocenila Cenou Alfréda Radoka. O své cestě k divadlu (a díky tomu i napříč republikou) se na následujících řádcích rozpovídal MICHAL ČAPKA. Přejeme příjemné čtení!

 

Michale, ty jsi z dost divadelní rodiny, takže jsi v divadelním prostředí vyrůstal. Jak jsi divadlo vnímal jako malý kluk? Vedl vás táta, přední herec Státního divadla Ostrava, k divadlu?

Táta nás k divadlu nijak zvlášť nevedl a myslím, že bylo dobře, že nám v tomhle ohledu nechával svobodu. Nicméně divadlo svoji roli v naší rodině určitě hrálo. Jedním z mých největších zážitků bylo vidět tátu poprvé na jevišti. Znal jsem ho z domova jako tátu a najednou jsem ho viděl jako někoho úplně jinýho. Myslím, že mi bylo tak 8 a že to byl zrovna Hamlet, kde byl táta skvělej. Měl jsem pocit, že celý to divadlo obsáhnul, že všech těch 600 diváků tam sedělo úplně uhranutých… A ještě jsem v tu chvíli nějak intuitivně věděl, že bych to uměl taky.

 

Tak to sis měl možnost ověřit docela brzo, protože už v 10 letech jsi hostoval v Macbethovi, kterého hrál tvůj táta.

Ano, hrál jsem to, co u nás dnes hraje Adam Langer.

 

Jaký to byl pocit v 10 letech stát na jevišti, navíc ještě s tátou? Jak na to zkoušení vzpomínáš?

Tu inscenaci dělal pan Brynda, a jak jsem si předtím myslel, že mi to na jevišti půjde taky tak dobře jako tátovi, tak… nešlo. Měl jsem strašné nervy, neužil jsem si pořádně ani jedno to představení, protože jsem z toho ve výsledku měl jenom ty nervy.

 

A hrálo nějakou větší roli, žes zkoušel právě s tátou? I když jste de facto nezkoušeli zrovna spolu. Myslíš, že to v něčem bylo podstatně jiné, než kdybys byl pro dětskou roli vybrán třeba jako náhodné dítě v konkurzu? Rozebírali jste spolu zkoušení doma?

Ne, ani moc ne. Občas se zeptal, jestli něco nepotřebuju, ale já jsem nic nepřiznal. Ale mně je vlastně sympatické, že jsme to spolu moc neřešili a že nechtěl být mým mentorem, ale naopak mě nechával… Tenkrát to bylo super, protože tam začínal mladý Jirka Sedláček, kterému tehdy bylo asi pětadvacet, nebo možná ani to ne, Milan Kačmarčík a Daniel Zaoral, a to byli kluci, se kterýma jsem trávil většinu času během představení. To zákulisí a možnost být s nima mě bavilo mnohem víc, než to, co se dělo na jevišti.

 

Takže jsi objevoval kouzlo divadla z té druhé – divákovi nepřístupné – strany.

Chodil jsem za nima do šatny a oni se ke mně chovali moc hezky, zvlášť pan Sedláček s Milanem Kačmarčíkem a Danem Zaoralem, to bylo hezký.

 

No a když ti učarovalo divadelní zákulisí, ale zároveň pro tebe divadlo byly hlavně ty nervy, co bylo tvým snem, když ti bylo těch 10 let? Čím jsi chtěl být?

Asi rockovým muzikantem. Tenkrát jsem asi nejvíc chtěl mít kapelu a dobýt svět.

 

A na jaké nástroje tedy hraješ? Z Cholinových choven víme, že jsi zdatný kytarista.

Na kytaru a na bicí, asi od 8 let. Nejdřív jsem si doma dělal vlastní bicí soupravu z různých kufrů a dalších věcí, pak mi koupili první kytaru.

 

No a láska k muzice pak byla spoluviníkem tvého dalšího směřování. Nastoupil jsi na gymnázium…

…a z toho mě vyhodili. Tehdy jsem se vůbec nechtěl věnovat studiu, bavilo mě tvořit si sám pro sebe a školu jsem bral jako „nutné zlo“. A tak mamka rozhodla, že půjdu na konzervatoř.

 

Většinu svého profesního života jsi strávil s Ivanem a vaše první společné setkání proběhlo právě za studií na konzervatoři. Jednak jste se potkali v Divadle Petra Bezruče, kde jsi v inscenaci Konce hry hostoval v roli Nagga a Ivan tam dělal asistenta režie panu Janíkovi, ale mimoto Ivan režíroval i maturitní inscenaci vašeho ročníku. To bylo v roce 1999 a od té doby to spolu táhnete.

Kromě roku nebo dvou, kdy jsem byl v Divadle loutek a Ivan dělal politiku.

 

Pamatuješ si, co tě tehdy na Ivanově režijním přístupu tak oslovilo, že z toho vzniklo vaše víc jak dvacetileté profesní partnerství? Tereza, s níž jste byli v jednom ročníku na konzervatoři, minule zmiňovala, že když Ivan režíroval vaši maturitní inscenaci, tak se jeho přístup dost odlišoval od toho, jak s vámi pracoval Václav Klemens jakožto váš ročníkový pedagog. Jak vzpomínáš na vaše společné divadelní začátky?

Pro mě to bylo šťastné setkání – Ivan k divadlu přistupoval trochu jako rocker. Ze školy jsem byl zvyklý na „víc akademický přístup“ a najednou jsem měl pocit, že i divadlo může být jak hraní v rockové kapele.

 

Takže jsi Ivana hned po konzervatoři následoval do Karlových Varů, kde se zrovna stal uměleckým šéfem Městského divadla. Váhal jsi, než ses sebral a odjel za ním na druhý konec republiky?

Ani minutu. Vary jsem si hrozně užil. Obzvlášť ten první rok, dva bych zařadil mezi nejlepší roky mého života… byla to taková naše společná iniciace, možná i díky tomu spolu děláme doteď. Ale Karlovy Vary samy o sobě se mi moc líbily. Na každým baráku je tam napsáno „tady spal Gogol, tady Marx, tady Petr Veliký“, a to mě tenkrát hrozně bavilo. Jít po ulici, kde najednou z okna vykoukne Hilary Clinton, na kolonádě vedle tebe najednou stojí Depardieu…

 

A pokud jde o divadlo? Jak se hrálo pro diváky ve Varech?

Hrozně. Divadlo stojí v lázeňské části, kde ti normální Karlovaráci nežijou. Většina místních tu lázeňskou část města ani nemá moc ráda, protože je hlavně pro cizince, skoupili to tam Rusové. A cesta z Karlových Varů, kde žijí Karlovaráci, do divadla je poměrně dlouhá…

 

Navíc ten repertoár, který jste tam za Ivanova šéfování hráli, byl i docela náročný…

No, v porovnání s Arénou to zas tak náročný repertoár nebyl, ale z pohledu lázeňských hostů, kteří byli zvyklí na operetky, to náročné bylo. S jejich vkusem jsme se moc nepotkali.

 

No a právě na druhém konci republiky – ve Varech – ses poprvé potkal se Sergejem Fedotovem, když jsi v jeho tamní inscenaci Racka zkoušel Trepleva. Jak na první setkání s tímhle režisérem, s nímž ses pak velmi výrazně – v Psím srdci a v Panočce – potkal tady v Aréně, vzpomínáš?

To zkoušení (a vůbec to naše první pracovní setkání) pro mě začalo zvláštně, protože Sergej chtěl, aby Trepleva, kterého jsem měl dělat já, hrál Karel Dobrý a já jsem s ním měl alternovat. Což mi samozřejmě vzalo vítr z plachet… bylo mi 19, neměl jsem žádný velký sebevědomí a Karel Dobrý už byl tehdy „ten Karel Dobrý“. Takže to bylo hrozný. Jenže Karel Dobrý už na druhé čtené řekl, že to dělat nemůže, a Treplev zůstal jenom na mně. Takže to byl dost podivný začátek… ale ve výsledku ta spolupráce dopadla dobře, protože i Sergej říkal, že „to nakonec nevadilo“, že tam Karel nehrál, což tehdy byla velká pochvala.

 

A když jsi z Varů odcházel, uvažovals o tom, že by tvoje kroky směřovaly jinam než zpátky do Ostravy?

Ne. Věděl jsem, že se chci vrátit do Ostravy, naopak jsem vůbec neřešil, jestli nastoupím někam do divadla. Když Ivan z Varů odešel, tak mi přestalo dávat smysl, abych tam zůstával. Potřeboval jsem takový restart, tak jsem se vrátil do Ostravy s tím, že se zkrátka budu nějak živit, ani jsem si nehledal žádné angažmá… A pak jsem se potkal s Petrem Nosálkem z Loutek a strávil jsem tam asi rok.

 

Měl jsi předtím nějaké zkušenosti s loutkovým divadlem?

Ne, vůbec. Ale Petr Nosálek tam tehdy hodně uplatňoval i činohru. A součástí naší domluvy bylo, že hned nebudu hrát s marionetou… ve Snu noci svatojánské jsem hrál Lysandra jako činoherec. A to bylo ve výsledku jediné, co jsem tam nazkoušel. Pár věcí jsem přebral: v Šípkové Růžence jsem přebral Prince, ale ten přijde až na konci, takže v 1. půlce jsem dělal jednu z hlav Draka (další dvě hlavy měli na starosti Kajetán Písařovic a Kuba Przebinda), ještě předtím jsem tam proběhl jako Prasátko a o pauze jsem se převlékl za Prince, abych zabil toho Draka, kterého jsem předtím taky hrál, a získal Princeznu Janu Zajacovou. To bylo super.

 

A to, že ses z Loutek přemístil do Arény, bylo dílem Pavla Cisovského?

Pavel mě oslovil, když sháněl hosty do Zámku, kde byly mraky postav, a myslím, že mu o mně tenkrát řekla Renáta Klemensová. A po hostovačce v Zámku mi nabídl angažmá.

 

A hned druhou inscenací v novém angažmá se stalo už zmiňované Bulgakovovo Psí srdce. Jak na Psí srdce a další zkoušení se Sergejem Fedotovem, tentokrát na opačném konci republiky, vzpomínáš?

Když jsem nastupoval v Aréně do angažmá, tak už bylo obsazení na Psí srdce se Sergejem domluvené a já jsem v něm vůbec být neměl. Ale protože jsem Pavlovi řekl, že znám Sergeje z Varů a že bych s ním dělal rád, poradil mi, ať mu zkusím zavolat a domluvit se s ním. Tak jsem mu zavolal s tím, že nastupuju do angažmá do Arény, kde bude dělat, a on na to: „Škoda, že tam pro tebe není role.“ Tak jsem se nabídl, že mu klidně budu dělat asistenta nebo nápovědu, a domluvili jsme se, že budu napovídat. A asi týden na to mi Sergej zavolal s tím, že pokud bude Pavel Cisovský souhlasit, tak bych mohl alternovat s Vláďou Georgievem.

 

V tom případě to byl ale z tvojí strany úplně historický telefonát! Pro všechny bylo jenom dobře, že jsi v Psím srdci hrál – jeho inscenace sklidila nadšené ohlasy nejen v rámci Ostravy, ale i v rámci celé republiky a ty sám jsi za roli Psa dostal Cenu Alfréda Radoka (a celá Aréna ji dostala za inscenaci). Jak moc jsou pro tebe divadelní ocenění důležitý?

No, důležitý jsou… ale důležitý pro mě hlavně bylo, že už jsem to ocenění dostal a tím pádem jsem mohl přestat řešit, jestli někdy nějaký ocenění vůbec dostanu. Dodalo mi to sebedůvěru.

 

Když už jsme u těch důležitých režisérů, tak druhým zásadním režisérem, se kterým ses v Aréně znovu sešel, byl právě Ivan, se kterým jste z Ostravy odešli do Varů, aby se ve Varech vaše cesty rozešly a v Ostravě znovu sešly. Potěšilo tě, když Ivan začal v Aréně, kde jsi byl v angažmá, hostovat?

Potěšilo, ale my už jsme spolu tou dobou zase dělali. Založili jsme totiž společně s dramaturgyní Petrou Kohutovou soukromé divadlo a pronajímali jsme si na naše představení Márnici u Bezručů a taky divadelní sál Arény. Takže myslím, že i na základě toho vedení divadla narazilo na Ivana, protože jsme naše představení hráli přímo „pod jejich střechou“. Tou dobou se akorát Pavel Cisovský začal porozhlížet po někom, komu by šéfování Arény předal.

 

Právě u Ivana – krom dlouhého výčtu všech dalších rolí – jsi dostal příležitost vrátit se zpátky k Treplevovi, když jste dělali Čechovova Racka. Jaké to je vrátit se k jednou už nastudované roli, byť s jiným režisérem a s časovým odstupem?

Je to super, pokud je to režisér, který tě necpe do nějaké škatulky. Ivan vždycky vyžaduje osobní přístup a osobní zkušenost a právě po těch pěti letech od karlovarské verze mě možnost zkusit si takovouhle roli znovu, a Trepleva obzvlášť, hrozně bavila. Bavil jsem se pozorováním sebe sama, jak jsem o Treplevovi přemýšlel „nově“ a o čem jsem najednou přemýšlel úplně jinak.

 

Od návratu z Varů jsi Ostravě věrný, ale podařilo se ti jí aspoň příležitostně dočasně opustit díky hostování v pražských divadlech. Co jsi v Praze nazkoušel?

V Divadle Bez zábradlí jsem hrál v O‚Neillově Cestě dlouhým dnem do noci a ta spolupráce byla skvělá. Jak na zkoušení, tak i na hraní vzpomínám moc hezky, v hlavních rolích rodičů hráli Jiří Bartoška a Zuzana Bydžovská, takže se na to chodilo. A mýho bráchu hrál můj vlastní brácha, což byla úplně největší devíza a hezky jsme si spolu zazkoušeli.

 

Měli jste s Filipem víc příležitostí si spolu zahrát?

Hráli jsme spolu v Trainspottingu u Bezručů, párkrát jsme spolu točili… a ještě jsme spolu hráli v semi-opeře ve Znojmě.

 

Jak se výsostně komorní činoherec dostane k účinkování v semi-opeře?

Zavolala mi Jana Janěková, že už přemluvila mýho bráchu, a tak chce přemluvit i mě, abych se zúčastnil letního znojemského festivalu barokní hudby, kde bude režírovat semi-operu. Já jsem o tomhle předchůdci operety z 16. a 17. století tehdy od ní slyšel úplně poprvé. V téhle konkrétní semi-opeře ale byly i vyloženě činoherní role, takže já jsem tam neměl ani notu.

 

A i když jsi tam měl činoherní roli, jaké pro tebe bylo první setkání s operním světem takhle na vlastní kůži?

Setkání s lidmi od klasické hudby bylo super. Jednak to všechno byly osobnosti – hvězdy z Národního divadla, z Polska… vlastně až doma díky Googlu jsem pořádně zjistil, s kým jsem měl tu čest. A taky mě bavilo pozorovat tu jejich hierarchii: sboristi vs. sólisti, kteří tam jsou za hvězdy… to z činohry neznáme. Potkal jsem se tam s Ivanem Palúchem, dodnes nepřekonanou slovenskou hvězdou, který měl v 60. letech v jednom roce tři filmy na festivalu v Cannes a hrál např. i s Annie Girardotovou. Neskutečný osud… jestli někdo z Československa dobyl svět, tak to byl on. My ho přitom známe leda jako Jednoručku z Markéty Lazarové nebo jako Prince Bajaju.

 

A abychom dokončili to tvoje pražské hostování, naposled jsi nazkoušel Aljošu v Bratrech Karamazových v Činoherním klubu, kteří se – když se zrovna může hrát divadlo – ještě hrají. Jak se ti zkoušelo tam, znals tam předtím někoho?

Honzu Hájka, který hraje Ivana, a hlavně režiséra Martina Čičváka, kterého znám asi od 14 let, protože studoval s bráchou na JAMU. Hraje tam i Matěj Dadák, který taky studoval s bráchou na JAMU, Ivanka Uhlířová, se kterou jsme byli v jednom ročníku na konzervatoři… takže jsem tam už před zkoušením většinu lidí znal prakticky od dětství.

 

Máš rád, když občas dostaneš příležitost jít si zazkoušet mimo domácí soubor?

Rozhodně. Ne že by mi Aréna nestačila, ale je osvěžující potkat se i s jinýma lidma. Navíc, Činoherní klub je i podobně velký jako Aréna, takže v něčem to je pořád podobné.

 

Aktuálně zkoušíš svoji další titulní shakespearovskou roli – s Ivanem už za sebou máte Hamleta a teď připravujete Macbetha. Jak to máš se Shakespearem, konvenuje ti jako autor?

Já ho ze začátku zkoušení vždycky nemám rád, a pak ho zas mít rád začnu. Pro herce je technicky dost těžký, nepatří do něj navíc ani „a“, ale když se do toho herec dostane, tak zjistí, že ho ten text vede,  že v něm nic není navíc a že když ho říká přesně, tak v podstatě nemusí ani hrát. V tomhle je úplně mistrovský a to pokaždé ocením zejména, když děláme někoho jiného než Shakespeara, protože on je zkrátka brilantní.

 

A když se zeptám přímo na Macbetha, jak se s ním zatím vypořádáváš?

Původně jsem se Macbethovi dost bránil, protože je to spojené s tématem smrti a vraždy, takže když se tou hrou zabýváš, zákonitě se musíš zabývat i tímhle tématem… a já jsem chtěl období koronakrize, když mám víc času, prožít víc spirituálně a pozitivně. Takže představa, že se budu věnovat právě tomuhle, mě děsila… ale nakonec je to vlastně jenom divadlo.

 

Kde a jak ono pozitivno v téhle době hledáš?

V téhle době je potřeba, aby se lidi spíš objímali, než vyhledávali další konflikty… ale já osobně pozitivno nevnímám v tom smyslu, že se budu usmívat a tvářit se mile, ale zejména v pravdivosti – vůči sobě samotnému a vůči světu, ve kterém žijeme. Vnímat ho takový, jaký je, a nic si nenalhávat. A zároveň nemít zbytečný strach z toho, kdo tě jak vnímá a co si tobě pomyslí.

 

No a když jsi zmínil, že máš teď víc času, jaké jsou tvoje mimodivadelní koníčky, čemu se věnuješ? U Cholinových choven bylo vidět, že muzika je pořád tvoje velká vášeň.

Dokonce jsem se po dvaceti letech odhodlal stát se zas členem nějaké kapely. Ta naše se jmenuje Lefineser, a když jsem byl na jejím koncertě ještě jenom jako divák, tak mě opravdu dostala… Když si do ruky vezmu kytaru, tak se vždycky vášnivě zklidním. Takže rozhodně hudba a pak ještě playstation.

 

Než se budete moci dočkat Michala naživo v Macbethovi a Karpatskému thrilleru, doporučujeme vašemu zraku záznam živého streamu Cholinových choven, kde se Michal vyřádil i po hudební stránce!