Rozhovor s hercem Vladislavem Georgievem

„Jsem šťastný člověk. Zní to jako klišé, že?“

Vladislav Georgiev patří k hereckému souboru od samého založení divadla. Kromě angažmá v KSA čile hostuje, točí a všestranně pracuje v rodinném divadelním podniku. V rozhovoru mluví o přínosech spolupráce s mladšími herci, o kloubení všech rozjetých projektů i o tom, zda se (ne)chystá do důchodu.

V Aréně jste od jejího založení, pozorujete v průběhu let nějaké zásadní proměny?

Úplně na začátku, ještě pod vedením Pavla Cisovského, se divadlo teprve stávalo divadlem. Od doby, kdy se uměleckého vedení chopil Ivan Krejčí s Tomášem Vůjtkem, si divadlo myslím drží směr a úroveň. Co se týče inscenací, je to vždycky jednou dole, jednou nahoře. Teď se nacházíme někde uprostřed, na takové rovince. To není kritika ani nic špatného, jen přirozený vývoj. Uvidíme, co přinese třicátá sezona.

 

 Znali jste se s Ivanem už dříve? Je důležité, aby to mezi herci a režiséry fungovalo i v osobní rovině?

My se známe dlouho – ještě od našich hipísáckých let. Ivan pak nějakou dobu pracoval na druhé straně republiky, následně se vrátil do Ostravy a začal dělat tady. Pro tu práci je výhoda, když tam osobní vztah je, hlavně ale musíte vědět, že lidé, se kterými pracujete, mají svoje řemeslo dobře zmáknuté. A to Ivan má jak manažersky, tak psychologicky. Když herec tápe a potřebuje pomoct nalézt cestu, je schopen ho mistrně navést a přesně vysvětlit, co od něj potřebuje.

 

Myslíte, že se herecky pořád rozvíjíte?

Vnímám, že ano. Pořád se potřebuju něco učit a otevřeností vůči mladším hereckým kolegům získávám na věci nové pohledy. Přínos funguje oboustranně, chtějí-li to obě zúčastněné strany, mladí a starší herci se od sebe mohou učit vzájemně. Jakmile si člověk řekne, že už dosáhl dokonalosti v tom, co dělá, je to špatně.

 

Ve které z aktuálních rolí si nejvíc libujete?

Určitě v „Nevišňáku“ (Tohle není Višňový sad, role Světlovidova). Tam si to hlavně obsazením skvěle sedlo, s Renátou Klemensovou se známe léta a práce s ní mě neskutečně baví.

 

V Dětech slunce ztvárňujete sluhu Antonova, co můžete říct o této roli?

Na této postavě jde vidět postupný mentální i vizuální úpadek i to, kam celá ta situace směřuje. Ze začátku je upravený a pohotový, postupně ale chřadne, ztrácí se, začíná zapomínat, je zanedbaný, skončí s úplně rozpadlým kostýmem.

V inscenaci je spousta paralel s dnešním světem, lidské vlastnosti přetrvávají bez ohledu na dobu. Silným motivem je naše neochota pouštět si k tělu nepříjemné věci, které se dějí venku nebo třeba jen sousedům nad námi. Hlavně se do ničeho nezaplést.

 

Jak se vám daří kloubit angažmá v KSA s ředitelováním ve Studiu G?

Ředitelování je asi trochu nadnesené slovo. Já tam hraju, svítím, uklízím, zvučím… Géčko stojí na týmu naší rodiny a přátel, staráme se, aby všechno fungovalo, ale oproti běžně fungujícímu divadlu je tam pár rozdílů. Nemáme například stálý soubor.

 

Považujete za výhodu pracovat se svou rodinou?

Určitě ano! Známe se, víme, co od sebe čekat, společný čas strávený prací nám dělá radost. Samozřejmě to znamená, že se pak doma bavíme o tom, co nás čeká, a řešíme práci, tak to v rodinných podnicích chodí.

 

Co vám v nabídce ostravských divadel chybělo, že jste se rozhodli pustit se do takového projektu?

Za vznikem Studia G stojí zásadním způsobem Pavel Gejguš, dříve jsme spolupracovali ještě ve Staré Aréně. Pavel chtěl mít kde realizovat autorské věci a to se stalo také jedním ze směrů divadla – dávat prostor i začínajícím autorům a režisérům, akcentovat spolupráci mezi konzervatoristy a zkušenými herci.

Dost prostoru u nás dostává i tvorba pro děti, teď nás čeká práce na inscenaci v režii Bořka Čermáka (v minulosti již režíroval pohádku Tučňáci). Taky budeme uvádět pohádku O Karkulce a vlkovi, kterou napsal a bude režírovat Lefi (Jan Lefner, rovněž herec v KSA). Dělat věci pro děti není úplně snadné. Dítě je pozorný divák, vnímá, chce se nechat vtáhnout do příběhu, není nutné z něj dělat hlupáka.

 

Rozjetých projektů nemáte málo. Neberte mě zle, ale myslíte někdy na důchod?

Ne. Dokud mi funguje tělo i hlava, chci pracovat. Jen velmi doufám, že až ten čas odejít do důchodu jednou přijde, poznám to a odejdu důstojně, s pokorou. Na pořadu dne to ale ještě není.

 

Rozhovor vedla Paula Sodomková