Rozhovor s hercem Martinem Siničákem

Poslání je důležitější než reálie

Nová posila pánské herecké sekce pendluje vlakem z jihu na sever a zpět. Herec Martin Siničák po letech opustil činohru Národního divadla Brno a do Arény přichází především za rolí Rasputina v chystané inscenaci Tomáše Vůjtka Tenkrát v Rusku.

Chystá se v Ostravě zapouštět nové kořeny? A jak se sžil s postavou démonického proroka?

Jak ses k roli Rasputina dostal?

Oslovil mě Ivan (Krejčí). Známe se takových deset let, pracovali jsme spolu na několika inscenacích v Brně. Dělali jsme spolu například Hostinu dravců, velmi povedená věc, dokonce moje první v Mahenově divadle. Pak mi v paměti utkvěla Ohnivá země Václava Štecha, hra Tomáše Vůjtka. Tu titulní roli napsal přímo pro mě. Tam jsme se spolu sčuchli.

Sešlo se víc faktorů, v Národním divadle Brno jsem skončil, a mohl tak kývnout na působení v Aréně.

 

Prozradíš, proč jsi skončil?

Vypršela mi smlouva a s novým vedením Mahenova divadla jsme se nedohodli na prodloužení. Měl jsem vůči konkrétním lidem nějaké výhrady a vzájemně to nefungovalo.

 

Přesouváš se tedy do Ostravy?

To ne, pořád žiju v Brně, jsme tam s rodinou fixovaní, taky učím na částečný úvazek na konzervatoři. Z Brna vyjíždím za prací i do dalších divadel, dost času trávím ve vlaku. V Aréně mám smlouvu na dva roky a věřím tomu, že dojíždění zvládnu.

 

Cos věděl o Rasputinovi, když tě oslovili s touto rolí?

Znal jsem ty všeobecně známé pomluvy, aktuálním jazykem by se asi dalo říct dezinformace, které o něm dodnes kolují. A popravdě se mi skoro žádnou z nich nepodařilo ověřit.

 

Takže sis dělal rešerši. Co o něm tedy víš teď?

Byl to podivný jurodivý pán ze Sibiře, který v sobě objevil jakési léčivé síly. Vzdělával se u pravoslavných mnichů, taky u sibiřských šamanů a svatých mužů, kombinoval tyhle dva přístupy. Byť jeho zápisky a dochované písemnosti vypadají jako psané čtyřletým dítětem, měl znalosti přírody a prokazatelně dokázal léčit lidi. Rozhodně to byl velmi duchovní člověk, původně byl  příslušníkem sekty chlystů, sebemrskačů. Ve zkratce byla celá jeho filozofie postavena na pokání – člověk musí zhřešit, aby se mohl kát a v pokání pak najít Krista, který je prý v každém z nás.

 

Nikdo kromě něj nebyl schopen pomoci careviči s léčbou hemofilie. Dokázal mu údajně zastavit krvácení i po telefonu. I proto mu byla carská rodina extrémně zavázána a Rasputin byl díky tomu svého času nejvlivnějším mužem v Rusku.

Také léčil ženy z vilnosti a pýchy souloží.

 

Takoví léčitelé se objevují i dnes, ne?

Určitě byl mnohem duchovnější bytost než guru Jára, to bych úplně nepřirovnával. Opakovaně podnikl bosky pěší poutě do tisíce kilometrů vzdálených svatých měst. Žil velmi asketicky, nejedl maso, pečivo a sladkosti, nepil tvrdý alkohol, zato ale spoustu vína.

 

Co tě na té postavě nejvíc zaujalo?

Líbí se ti ta ambivalence. Na jedné straně to démonické působení a obrovský vliv, na straně druhé na něj bolševici svalovali vinu a hodilo se jim jeho proroctví o zániku carského Ruska. Měl údajně věštecké schopnosti a předpověděl, že dokud bude žít on, bude žít Rusko. Bylo to fatální, až antické.

Není cílem ho vykreslovat jako nějakou veskrze pozitivní postavu nebo ho nějak rehabilitovat, ale ukázat dvojznačnost.

Taky je zajímavé, že ho má většina lidí zažitého jako tmavovlasého s černýma očima, to ovšem dělají černobílé fotografie, ve skutečnosti byl modrooký zrzek.

Taky jsem se v knize napsané jeho osobním tajemníkem Simonovičem Simanovičem dočetl, že přízemí jeho domu bylo zařízeno velmi prostě, vesnicky, ale v patře si nechal zřídit salón po vzoru moskevské šlechty. Podlehl pýše.

 

Je ta hra postavena na reálných událostech?

Tomáš (Vůjtek) vychází z podložených reálií. Ta doba i osobnost Rasputina svádí k domýšlení a fabulování, bylo o něm napsáno snad čtyři sta knih. Přesto se Tomáš snažil držet reálií a třeba Rasputinova smrt je ve hře vyobrazena historicky přesněji, než jak se traduje. Nicméně nejde o dokument a reálie pro divadlo nejsou to nejpodstatnější, jde především o poslání, které se inscenací snažíme předat.

 

Co si z Tenkrát v Rusku teda může pozorný divák odnést?

Člověk by skrz analogii k dnešku mohl nahlédnout na to, jaké Rusko doopravdy je. Intriky, imperiální manýry, narativ o světě, který Rusy donutil válčit se světem.

Myslím, že se za posledních pět set let vůbec nic nezměnilo.

 

Vraťme se ještě k tvé práci mimo Komorní scénu Aréna, mluvil jsi o dalších divadlech.

Hraju ještě v Národním divadle v Praze, taky v Národním divadle moravskoslezském a v Divadle Bolka Polívky. Teď mám ale velkou část představení už po derniéře.

 

V čem tě diváci tedy můžou aktuálně vidět i mimo prkna Arény?

Určitě bych divákům doporučil divadelní adaptaci Bílé Vody od Kateřiny Tučkové, kterou uvádí  Stavovské divadlo v Praze (činoherní scéna Národního divadla, pozn.) Se Sašou Rašilovem se alternujeme v roli kněze Leopolda Plojhara. Ten příběh je velmi silný.

(V Bílé Vodě mohou diváci v roli Richarda Lagnera spatřit také bývalého člena souboru KSA  Šimona Krupu.)

 

U Bolka Polívky hraju v Deskovém statku, hru napsal Václav Štech. Je až neuvěřitelné, jak může být přes sto let stará komedie o politice i dnes aktuální.

 

Jak se ti pracuje v novém kolektivu?

Hezky! Začátky jsou vždycky příjemné. S některými kolegy už jsme se znali z dřívějška, jiné jsem potkal poprvé až na zkoušce. S režisérem už jsme se znali, jak jsem říkal na začátku, tam už jsem věděl, co čekat, s ním se mi pracuje velmi dobře. Ivan si věci nevynucuje z formální pozice nadřízeného, nýbrž je ochoten diskutovat a vysvětlovat, proč něco chce. Zároveň bere herce jako individualitu, ne jako mluvící loutku.

 

Věnuješ se pracovně i něčemu mimo divadlo?

Načítám audioknihy. Naposledy jsem četl knihu Operativec od Eduarda Krainera. Třídílný román o brněnském kriminalistovi, kterého si následně přebrala kontrarozvědka, výborná detektivka! Překvapilo mě, že tak dobrou knihu napsal policajt.

 

Máš čas na čtení i jen tak pro sebe?

Moc ne, a vzhledem k tomu množství různých textů do divadla a do školy na to nemám ani energii. Ale výhodou je, že můžu vybírat, co budeme číst a hrát se studenty, vybírám tak, aby to bavilo obě strany.

 

U čeho si odpočineš, když nepracuješ?

Nejradši trávím čas s dcerou, jsou jí tři a už je to skvělá parťačka. A taky pracuju se dřevem, teď vyrábím pohyblivé hračky. Nejnovější kousek byla myška baletka, otáčíš kličkou a myš tancuje na sýru. Je to jemná práce, hlava si u takové činnosti od všeho toho divadla odpočine.

 

Rozhovor vedla: Paula Sodomková