Rozhovor s Adamem Langerem

Jak se stalo, že nyní zkoušíte v Ostravě v Aréně, v Mandragoře?

Stalo se to tak, že jsem uměleckého šéfa Ivana Krejčího pozval na své absolventské představení.

Přišel, zeptal se mě, jakou bych měl představu, a že se do měsíce ozve. To se skutečně stalo a tak tady teď zkouším a za chvíli nás čeká premiéra. Ale je fakt, že to furt ještě rozdýchávám.

 

Jak vás napadlo oslovit právě Arénu?

Aréna má opravdu silnou pověst, i v Praze, vlastně všude, kam jsem přišel. No, a když přišla nabídka právě z tohoto divadla, tak jsem moc neváhal.

 

Vyrůstal jste v Olomouci, studoval v Praze a teď Ostrava. Občas tady příchozí zažívají šok…

Já úplně ne, jsem zvyklý na Olomouc a Ostrava mi nepřijde tak extrémně odlišná. Větší šok byla kdysi Praha. Potom, co jsem se jakž takž adaptoval na pražské prostředí, jsem si říkal, že už dám v téhle zemi cokoli. V Ostravě jsem zatím měsíc, ale strašně se mi tady líbí, jsem tu v daleko větším klidu než v Praze, kde je všechno moc hektické. Ostrava je specifická, jak tím industriálem, tak bohatým kulturním životem. Pomalu se do něj snažím začínat pronikat a jsem tady zatím hodně spokojený. Slyšel jsem, že jsou tady super lidi, že to tady žije, a že tady všichni mají velmi kladný vztah k alkoholu (smích).

 

Já se vždycky začínajících herců, především kluků ptám, co je vedlo k tomu, že šli k divadlu?

Já jsem odmalička věděl, co chci dělat. Jako malému mi totiž pouštěli nahrávky her Divadla Járy Cimrmana a mě bavilo, jak na ty vtipy, kterým jsem ještě ani nemohl rozumět, lidi reagují, jak se smějí. Začal jsem pak psát i vlastní scénáře, pro rodiče jsem hrál představení. Pak i ve škole jsem měl chuť pořád někoho bavit, byl jsem neukázněný. Později jsem tenhle přebytek předváděcí energie usměrnil recitováním nebo účastí v debatních ligách nebo rétorických soutěžích. Takže jsem nepochyboval, že si po gymplu podám přihlášku na JAMU i na DAMU. Ale s čím jsem vůbec nepočítal, bylo, že se na jednu z těch škol dostanu.

 

Na JAMU vás nevzali, na DAMU ano. Takže v Brně vám řekli, že nemáte talent a v Praze ano?

Oni přímo neřekli, že bych neměl talent, byli velice korektní. Ročník otvírala Oxana Smilková, kterou, když jsem se představil, zaujalo, že pocházím z Olomouce, protože tam teď bydlí její manžel. A zeptala se, jakou operu jsem naposledy v Olomouci viděl, jaká se mi líbila výstava… Dost jsem tápal, což ji úplně neoslnilo. Potom jsem měl hrát nějakou scénku a už jsem viděl, jak si všichni křížkujou do poznámek… A pak ještě někdo z poroty řekl, ať zazpívám Já do lesa nepojedu, ale mně už bylo jasné, že je rozhodnuto. Tak jsem to ještě zkusil v Praze.

 

Nebyl jste tam stresovaný tímto prvotním zážitkem?

Byl, dost. Když jsem v Praze u prvního monologu vztyčil ruku, celá se klepala. Navíc došlo na monolog, který jsem nechtěl dělat. Měl jsem dva docela dobře připravené monology, na které jsem se těšil a furt jsem nemohl najít třetí. Tak jsem si říkal, dám tam Romea a myslel jsem, že ho komise určitě nebude chtít, že je to profláklé. Ale ta se hned zatetelila: Ale, Romea nám ještě dnes nikdo neukázal… Ven jsem pak vyšel zelenej a říkal si – dobrý, tak to zkusím zase za rok. A pak mi přišla zpráva, že jdu do dalšího kola. Byla to taková zvláštnost našeho ročníku, že vlastně všichni, kteří pohořeli na JAMU, se dostali na DAMU a ty, kteří prošli i druhým kolem v Praze, zase vzali na JAMU. Takže jsme se tím pádem všichni znali.

 

Ve svém životopise uvádíte, že kdysi neuspěl název vaší divadelní skupiny ve znění Adam Langer a komparz. Jste sólista?

To byla recese, doufám, že to všichni pochopí. Ale je fér říct, že jsem v době svého působení v různých souborech vždycky chtěl stát vepředu. Samozřejmě až časem jsem se naučil tohle usměrňovat a zlepšovat svou práci v kolektivu.

 

Takže vám už došlo, že divadlo není záležitost jednoho člověka?

Určitě. Myslím, že asi nejvíc jsem to pochopil na DAMU, kdy jsem se přestal profilovat jako sólista a začal jsem dělat daleko víc pro kolektiv, pro společnou práci. Divadlo je emočně velmi specifické prostředí a jeho kolektiv bývá často uzavřený. A na DAMU nám všem trochu spadl hřebínek. Pocházeli jsme z kolektivů, kde jsme byli třeba vůdčí osobnosti a najednou se tyhle osobnosti musely se sebou poprat a naučit se spolupracovat. A na individuality bylo najednou daleko méně místa. Individualita byla oprávněná, pokud ten projev byl pravdivý, pokud ten výkon za to skutečně stál. Věřím, že jsem se v tomto ohledu spoustu věcí naučil. A učím se dál, samozřejmě.

 

Nyní, víceméně poprvé, pracujete v profesionálním divadle. Jaký to je rozdíl proti „chráněné dílně“ Disku?

Zkušeností mám zatím pomálu, ale o to víc mám možnost srovnávat. V Disku jsem v týmu, který čtyři roky velmi intimně znám, a máme pocit, že rozdíly mezi námi se postupně srovnaly, že jsme všichni na stejné úrovni. Tady v Aréně se furt učím, furt jsem trochu ostražitý, na těch lidech je vidět, že mají tzv. nalítané hodiny. A kolikrát mě napadne, co já tady dělám? Zase si ale říkám, že nesmím být na sebe tak přísný… Chce to prostě čas. I naše kmenová režisérka v Disku nám říkala, že už jsme ve fázi, kdy musíme čerpat zkušenosti od starších kolegů. Tak čerpám.

 

S čím vlastně vstupujete do Arény, do svého profesionálního života? Jaké je teď vaše aktuální nastavení, přání, touhy? Nebo jenom čekáte, co bude přicházet?

Já jsem si přál, abych od někoho dostal prostor smysluplně pracovat a zároveň načerpat zkušenosti. Takže teď žiju to, co jsem si vysnil.

 

A máte nějaké vize do budoucna?

Mám velké sny a plány, ale zároveň mě život učí, že je fajn si občas přiznat, že vždycky bude někdo lepší, talentovanější nebo stejně dobrý, ale třeba s větším štěstím. U divadla se člověk podvědomě porovnává s ostatníma, zvlášť já bych o tom mohl mluvit. Je ale fajn se na věci podívat s odstupem a vnímat především tu cestu, kterou mám za sebou já jako člověk, jako individualita.

 

Když vás tak poslouchám, tak vidím, že máte věci na svůj věk dost srovnané. Nakolik toto „racionálno“ kloubíte s „emocionálnem“, které je pro to herectví tak důležité?

Snažím se to skloubit a zatím to jde. A paradoxně mi to vnitřní napětí mezi racionálnem a emocemi pomáhá, tenhle vnitřní konflikt, je něco, co mě strašně dráždí a vlastně nabíjí. Chtěl bych ke všemu přistupovat racionálně a tudíž si neublížit, ale pak to je na houby život… Člověk nikdy nemůže být úplně racionální a emoce jde ovládnout jen do určité míry. Je to něco, na čem lze celý život pracovat a bít se s tím.

 

A co ve vás aktuálně vítězí? Adam racionální nebo emoční?

Snažím se je oba držet v rovnováze.

 

Takže je to 0:0? Plichta?

Někdy je to 10:10. Občas z té rovnováhy vybočím, bývá to právě v období největšího vypětí, třeba před premiérou, a pak paradoxně dokážu makat asi úplně nejlíp. Kolikrát mě tahle nerovnováha, stres nebo pnutí vybičuje k lepším výkonům.

 

Člověk ve chvíli, kdy je unavený a pustí ven emoční věci z hlubin, tak se většinou nejvíc sám o sobě dozví.

Právě v tom mě taky divadlo strašně oslovuje. Ono je někdy to ´sebe studium´ strašně bolestivé. Člověk se o sobě dozví strašně moc třeba ve chvíli, když sleze z jeviště. Tam představuje postavu, kterou v tu chvíli vypne, a když se ´vrací do sebe´, tak často pozná, kým vlastně je. To je taky jedna z věcí, se kterou se člověk musí vyrovnat. Podle mě je dobrý, když k tomu dojde v raném životě, protože pak už to bolí o to víc. Je strašně jednoduché vidět sám sebe jako hrdinu svého příběhu, svého filmu, ale podívat se na to najednou z druhé stránky a vidět třeba sám sebe jako záporáka, to je docela kopačka.

 

Jak těžké je udržet krok s herci Arény? Je to přeci jen dost sehraná parta.

Jsou skutečně ohromně sehraní, v každém představení, co jsem tady viděl, jsou strašně přesní, má to tempo, a i když se něco třeba o půl vteřiny nevyvede, tak já to zaregistruju právě proto, že to ostatní strašně šlape. Je vidět, že ty lidi spolu hrají dlouho, mají za tu dobu vybudovanou energii, takže je jasný, že za nějaký měsíc se nemám šanci do toho dostat. A lidsky na mě působí všichni strašně vstřícně. Vlastně mě překvapilo, že se tady cítím tak domácky oproti Praze a kolektivu ve škole. A jsem rád, že moje role je menší a mám tak čas chytit dech a zorientovat se, naskočit na vlak, který je už dost rozjetý. Ale snažím se pracovat, jak nejlíp umím a zatím to vždycky stačilo. Tak snad to bude stačit i tentokrát.

 

Jak byste charakterizoval herectví Arény?

Cítím tady velkou lehkost, svěžest. Žádné to představení není unylé. Vždycky mě to zcela vtáhlo, je to divadlo, které má komentář. Které má potenciál lidem nastavovat tvář, promlouvat k nim, což je přesně to, co jsem chtěl dělat. Strašně mě teď oslovilo Smíření, protože to je moje milovaná tematika, historie pohraničí, to jsem úplně slintal. Cítím v Aréně apel a už se těším, až budu stát na té straně, která apeluje.

 

Jaké nejčastější připomínky vám režisér dává?

Že zbytečně maluju slovy, že obehrávám repliky. Že mám být přesnější, být v situaci, a na nějakém prvotním postoji odehrát celou scénu. Já s textem pracuju velmi rád, takže mám sklony k tomu, abych věci vymluvil hlasem.

 

Už jste měl při zkoušení nějakou krizi?

Ne, zatím dobrý. Jsou teď před námi generálky, a je vidět, že všichni v souboru se už na to těší. Mám pocit, že je to kolektiv, který těší pracovat. A to je něco, co mě strašně nabíjí. Takže zatím vlastně k žádné krizi nedošlo. Ale uvidíme třeba za pár měsíců…

 

Koho vlastně v Mandragoře hrajete?

Hraju sluhu hlavní postavy, jsem mu pravou i levou rukou, který si ale o něm myslí svoje. Takový ten sluha, který je chytřejší než jeho pán. A o co tam jde? Je to taková fraštička o tom, že všichni jsou nepoctiví a všichni jsou do všeho namočení a nikdo není morálně na koni. Jenom někdo v tom umí chodit líp a někdo hůř.

 

Baví vás Mandragora?

Jo, baví, protože s klasickými texty mám zkušenosti už od střední školy, jedna z prvních studentských her, ve který jsem hrál, byla Romeo a Julie, na DAMU jsme dělali třeba Cida. Když jsem si Mandragoru četl, tak jazyk hry ke mně na první dobrou nepromlouval. Ale už na čtených jsem si říkal, že ten jazyk nám vlastně pomáhá. Je to kód a kolikrát třeba to, jak Josef Kaluža řekne „setsaprlote“, vyzní tisíckrát vtipněji, než kdyby řekl třeba „kurva“.

 

Proč by měli diváci Mandragoru vidět?

Protože to bude dobrý. Teďka se mě někdo na Arénu ptal, a říkal – tam je všechno takový strašně těžký. Tak jsem mu řekl, přijď na Mandragoru, bude to sranda. A bude to chytrá sranda.

Ptala se Alice Taussiková.