Recenze na Zabijáka Joea (i-divadlo.cz)

„Poslední hrou sezóny KS Aréna opatřené sloganem Rok srozumitelných nedorozumění je ZABIJÁK JOE Tracyho Lettse. Tragikomedie či spíše černá komedie plná nedorozumění odvíjejících se kolem vraždy objednané rodinou bílé spodiny žijící v obytném přívěsu kdesi v Texasu se ovšem může také jevit jako zesměšňující parafráze antické tragédie.

Inscenace vedená lehkou rukou režiséra Jiřího Pokorného měla premiéru 9. června.

Omšelá scéna i kostýmy Petra B. Nováka výstižně charakterizují prostředí děje. V obytné místnosti karavanu vidíme vlevo obyčejnou sedačku u televizoru, vpravo kuchyň se stolem a židlemi, z boků vchody do ložnic a vzadu uprostřed vchodové dveře. Významotvorným prvkem inscenace jsou červeně svítící digitální hodiny ukazující reálný čas děje, znepokojivou atmosféru dokresluje hudba Nikose Engonidise i věčný štěkot psa za scénou.

Ve hře odvíjející se během několika dnů vystupuje pět postav. Čtyři tvoří rodina Smithů: otec Ansel žijící se svou druhou ženou Sharlou, jeho dospělý syn Chris a náctiletá dcera Vicki, pátou je policejní detektiv Joe Cooper. Iniciátorem dramatické akce je překupník drog Chris, jemuž jde o život, protože přišel o zboží. Spásu hledá v získání peněz za životní pojistku své matky a napomoci tomu má detektiv, který si přivydělává odpravováním nepohodlných osob. Od počátku je zřejmé, že se záležitost zauzlí a povede k neočekávanému výsledku…

Divadelní a filmový herec, dramatik a scenárista Tracy Letts (1965) se svou první hrou ZABIJÁK JOE (1991) narazil kvůli vulgárnímu jazyku a amorálnosti postav, poprvé ji uvedl až dva roky poté s vlastním souborem. Hra považovaná za odvážný experiment už dnes přestala tak dráždit, s drolícím se mravním řádem odpadla různá tabu, v tomto případě i jedno z nejzásadnějších. Dramatické pojednání vraždy matky, od antiky výhradně přisuzované tragédii, je zde provokativně převedeno do podoby hodně černé komedie. Tato hra ovšem může mít i formu mrazivého psychothrilleru jako třeba její filmová podoba vytvořená Williamem Friedkinem (2011).

Krkolomná — jak se ukáže, tak doslova — konspirace osnovaná rodinou plodí tragikomické situace a zvraty, jejichž účinek zesiluje šťavnatě drsný jazyk dialogů, a to vše dává bohatou nabídku hercům. Smolař a zmatkař Chris Šimona Krupy je nemotorné a ublížené velké děcko, chvástavý slaboch lpící na své sestře tak silně, že se kvůli tomu nakonec odhodlá k zoufalému činu. Michal Čapka v roli Ansela je flegmatik toužící po klidu u televize, ožije teprve lákavou vidinou peněz a odhalení manželčiny nevěry ho omráčí. Tereza Cisovská ji ztělesnila jako sebejistou lehkomyslnou paničku ovládající manžela, avšak snadno naletí a prořekne se. Největší proměnou projde Vicki, napůl ještě dětská, citově se probouzí a zraje v ženu schopnou intuitivně rozřešit situaci. Hostující Kristýna Krajíčková ji ztělesnila s přirozenou ženskostí, zřejmou když konejší bratra či podléhá milenci. Titulní postava hry je vůdčí typ, nejednoznačnou roli vyhraněně tvaruje Josef Kaluža s charakteristickým texaským oděvem a kloboukem. Nesmlouvavou tvrdost a chladně promyšlené jednání obohacuje o klidnou sílu a zdrženlivý projev citu při sžívání s rodinou.

Režisér Jiří Pokorný komedie umí, rád přitom inscenace nějak ozvláštní, třeba ve Zkrocení zlé ženy, hrané v Divadle Petra Bezruče v letech 2012 až 2016, obsadil ženské role muži. Zde to jsou červeně zářící digitální hodiny neúprosně vyměřující čas a zesilující napětí. Hercům ponechává dostatek volnosti a ti ji tvořivě využili, společný výsledek působí zábavně a odlehčeně. Jsou tu ovšem i scény plné napětí, násilí i psychického teroru, např. hojně citovaná scéna s felací simulovanou na kuřecí kosti. Namísto mrazivého cynismu, jaký známe z amerických filmů podobného ražení, je to však černá komedie tak trochu po česku, cítíme tu ironický podtext dění a lechtivou nemravnost, diváci se replikám mohou úlevně zasmát. Inscenace příhodně uzavírá sezónu a bude zpestřovat repertoár i v následujících divadelních sezónách KS Aréna.“

Milan Líčka, i-divadlo.cz, 17.6.2018