Recenze na Tři sestry (i-divadlo.cz)

„Čechovovy hry mluví o vážných věcech a přitom jsou to lidské komedie, jejich postavy jsou živé až na dřeň a současně nesou metaforický přesah. Najít klíč k jejich výkladu je úkol, jehož výsledek prokáže kvality režiséra i souboru.

Ivan Krejčí se rozhodl s Čechovem poměřit potřetí, po inscenacích Racka (2006) a Višňového sadu (2009) s odstupem doby nastudoval TŘI SESTRY. Premiéra se uskutečnila v KS Aréna 6. ledna.

TŘI SESTRY mají jako všechny Čechovovy hry čtyři dějství, drama se odehrává během několika málo let, mezi prvním a třetím dějství uplynou čtyři roky. Dějištěm je dům někdejšího velitele garnizony, generála Prozorova, který zemřel právě před rokem, jeho žena již dávněji. Žijí v něm sestry, nejstarší Olga a nejmladší Irina s bratrem Andrejem a starou chůvou, provdaná Máša sem dochází s manželem Fjodorem, za Andrejem přichází Nataša a po svatbě tu bydlí i s dětmi. Společnost oživují návštěvy důstojníků místní posádky.

Scénograf Milan David charakterizuje prostředí nábytkem, jeho množstvím a (ne)uspořádaností. Kostýmy Marty Roszkopfové jsou lehce dobové, u sester se postupně stávají upjatější a tmavší, u Nataši vyzývavější. Vojenské šarže rozlišila nepatrně, jen velitele zdobí šňůry, řád a stříbrný opasek a lékař je v civilu či světlé uniformě. Hudba Ondřeje Švandrlíka ladí s probíhajícím děním, závěrečný vojenský pochod zesiluje jeho marnost. Hra začíná živou zábavou v salonu přeplněném židlemi a pohovkami, uprostřed stojí piáno. V druhém dějství vládne tlumenější atmosféra, třetí dějství se odehrává v pokoji Olgy a Iriny v noci po požáru, vládne tu nepořádek a únava. V posledním dějství na terase se důstojníci před stěhováním posádky loučí, někde mimo dojde k souboji a domácí osamí se svým všedním životem…

Dům Prozorovových je útočiště, v němž sourozenci sní o tom, že se vymaní z přízemnosti provinčního města a vrátí do Moskvy, kde vyrůstali. Nejstarší Olga v podání Terezy Cisovské cítí za sestry odpovědnost, je upjatá, práce ve škole ji ubíjí, o sňatku už jen tajně sní. Zdrženlivý projev odpovídá hereččině naturelu a vystihuje charakter postavy. Mášu Pavly Dostálové manželství nenaplňuje, nudí se a snadno podlehne dvoření. Poprvé ji zde vidíme v tak silné roli, chlad a ironii či strhující vášeň modeluje svůdným výrazem i hlasem. Postava Iriny nabízí herečce největší dramatický vývoj, což Zuzana Truplová postihla s velkým citem. Jako dvacetiletá, ještě napůl nedospělá, je plná ideálů, dychtí po životě, postupně její nadšení vyhasíná a během několika let osud oškube její naděje jako ptáčka.

Jejich bratr Andrej sní o tom být vědcem, ale pak se spokojí a dokonce nadchne úřednickou kariérou. Šimon Krupa jej ztělesnil jako ctižádostivého, charakterově slabého člověka, který si krach svých ideálů ani nepřipouští. Slabochem je i Fjodor, zosobněný Vojtěchem Lipinou jako škrobený profesor podlézající nadřízeným, záměrně slepý vůči nevěře své ženy. Neopevněný dům snadno dobývá Nataša, otočí si Andreje kolem prstu a utlačuje sestry. Hostující pražská herečka Kristýna Leichtová ji obdařila smyslností, dryáčnictvím a bezohledností s až obludnou odpudivostí, což se trochu vymyká záměru Čechova, jenž do každé postavy vkládá alespoň jiskřičku něčeho lidského. V domě ještě pobývá osmdesátiletá chůva Anfisa, Dana Fialková ji tvaruje jako postavu ze starého světa, nechápající změny a intriky. Služebně za Andrejem dochází zřízenec krajské správy Ferapont, Vladislav Georgiev jej pojal jako směšnou figurku nahluchlého starce.

Důstojníkům dominuje velitel baterie Veršinin, v podání Marka Cisovského vzletně mluví a vybraně se chová, ale jeho úvahy o světě a lidech za dvě stě let zní falešně, i jeho milostná avantýra postrádá přesvědčivý projev citu. Vojenského lékaře Čebutykina, který je v domě podnájemníkem, obdařil Michal Čapka živým, rozevlátým projevem, rostoucí opilost však odhalí jeho neschopnost a prázdnotu a připraví jej o sympatie. Role poručíka barona Tuzenbacha je pro Štěpána Kozuba jako dělaná. Plný nadšení a energie usiluje o Irinu a blouzní o tom, jak bude užitečně pracovat. Jeho nervní projev, nedočkavé chvění a obnažená citlivost však poněkud vyčnívají a míří někam k Dostojevskému. Jan Chudý je přesně ten kapitán Solený, neomalený hromotluk, jehož v salonu obcházejí kvůli nepředvídatelnému chování. Neobratně se dvoří Irině a osudově zasáhne do jejího života. Podporučíci Fedotík a Rode jsou v podání Petra Panzenbergera a Ondřeje Malého srostlou dvojicí šprýmařů.

Ženské postavy u Čechova, zejména ve TŘECH SESTRÁCH, jsou blíže zdroji života a touhy po jeho naplnění než muži, kteří jsou neschopní idealisté, pasivní a neužitečné figury, ctižádostivci pachtící se za kariérou a majetkem. Je proto s podivem, že v dnešní době prostoupené feministickými idejemi se toto drama zmarněných životů na scéně neobjevuje častěji. Naposledy se v Ostravě hrály TŘI SESTRY v Deákově režii v NDM roku 2001 a Mikuláškova konceptuální parafráze v DPB roku 2006. Výklad Ivana Krejčího je nejblíže duchu Čechova, inscenace je svižná a postavy dýchají životem. Uvedení TŘÍ SESTER potvrdilo, že soubor Arény ani po dosažení těch nejvyšších cen nepolevuje a stále je schopen tvořit divadlo vysoké úrovně promlouvající k současnosti.“

Milan Líčka, i-divadlo.cz, 26. 6. 2018