Recenze na Tři sestry (Divadelní noviny)

„Komorní scéna Aréna opět obrátila pozornost k Čechovově tvorbě. Volba titulu Tři sestry, který jako by byl současnému souboru šit přímo na míru, je šťastná a režisér Ivan Krejčí opět dokázal, že si s ruským klasikem skvěle rozumí.

I tentokrát staví svůj typický rukopis na důkladném čtení textu, klasickém režijním pojetí, jež diváka zbytečně nerozptyluje inscenačními schválnostmi, a také precizním hereckém ztvárnění. Ve svém výkladu čechovovského světa ale hledá paralely naší přítomnosti a Tři sestry vidí jako metaforu totálního rozkladu tradiční společnosti a její morálky. Úpadek silně zastupuje především postava Andrejovy manželky Nataši – vulgárně vypočítavé ženy, která v domě Prozorovových převezme moc a stvrdí konečnou likvidaci jakýchkoli hodnot.

Režisér se k tomuto silně rezonujícímu vyznění propracovává postupně: v první polovině volí expresivně-groteskní stylizaci, plnou cynického humoru, kterým hrdinové zastírají své nenaplněné touhy. Druhá část pak nabízí určité ztišení, v závěru gradující k beznaději.

Vizuální podoba inscenace zůstává věrná časovému ukotvení konce 19. století, čemuž odpovídají dobově stylizované kostýmy, které hlavně v případě hrdinek výrazně typizují postavy. Podobně je pojata i scénografie. Nejprve je jeviště doslova zahlceno ošuntělými stylovými sofa, stoly, židlemi, zrcadly, pianinem a dalším nábytkem i předměty typickými pro ruský panský dům. Do stísněného prostoru se vměstnávají hrdinové, kteří – ač v blízkém kontaktu – zůstávají osamoceni. Po přestávce se perspektiva obrací a postavy se ocitají na téměř prázdném jevišti, v místě před domem, který již ovládla Nataša. Sestry – coby symboličtí vyhnanci – zjišťují, jak je nyní potřebné vzájemně se podporovat. A vědomí pospolitosti se stává tím nejsilnějším poselstvím inscenace.

Soubor Arény disponuje ideálními představitelkami sester. Nejstarší Olgu ztvárňuje Tereza Cisovská jako racionálně uvažující zapšklou staropanenskou učitelku, která je pohlcena svou prací a urputně skrývá touhu po nenaplněné lásce. Nešťastně vdanou sestru Mášu hraje Pavla Dostálová jako citově vyprahlou ženu, která v krátkém manželství pozbyla veškeré ideály, což zastírá značnou cyničností. Když se ovšem na scéně objeví Veršinin, vykřesá v sobě romanticky vášnivou bytost, která si chce bez obav užít milostné vzplanutí. Nejmladší Irinu zajímavě vykresluje Zuzana Truplová, za jejímž dětským pohledem se skrývá řada nenaplněných očekávání. Musí čelit vlezlým nápadníkům a jen marně sní o odchodu do Moskvy, aby v závěru v sobě našla obrovskou sílu a smířila se s osudem.

Oproti ženským hrdinkám jsou muži vykresleni v karikaturách jako velcí slaboši. Ať již je to bratr Andrej (Šimon Krupa), který podléhá hloupé Nataše i představě, že mu práce bere svobodu, či Mášin muž Fjodor Kuligin (Vojtěch Lipina) – nekňuba omezující jakékoli emoce. Baron Tuzenbach (Štěpán Kozub), který chce získat Irinu, je jakýmsi úchylným slídilem, věčně opilý filosofující lékař Čebutykin (Michal Čapka) by sám potřeboval pomoci a ani nově příchozí velitel baterie Veršinin (Marek Cisovský) nepůsobí nijak sympatickým dojmem. Herec neustále těká očima a spíš než důstojníka připomíná sňatkového podvodníka.

V opozici plastickým postavám stojí Nataša, kterou hraje hostující Kristýna Leichtová. Stylizace její postavy je vedena – byť záměrně – k až příliš prvoplánové poloze nesnesitelně zlé fúrie. Umírněnost by jistě působila mnohem rafinovaněji.“

Pavla Bergmannová, Divadelní noviny, 6. 2. 2018