Recenze na Obraz (Ostravan.cz)

„Trojice přátel středního věku Boris, Ivan a Marek se schází už čtrnáct let. Všechno klape, jsou to kamarádi, co se dokáží navzájem podpořit, dokonce jdou jeden druhému za svědky na svatbu, dokud jeden z nich nekoupí ‚obraz‘.

Bílé plátno, za které je ochoten utratit dva a půl miliónu. Tomu druhému se to otevřeně nelíbí a ten třetí se musí rozhodnout, koho podpoří. Takový je rámec inscenace Obraz, kterou v sobotní velmi zdařilé premiéře uvedla Komorní scéna Aréna.

Sofistikovanou diskusi nad stavem umění a osobních vztahů, která se odehrává bez přestávky, režíruje Vojtěch Štěpánek. Připravte se na herecký koncert Marka Cisovského, Alberta Čuby a Josefa Kaluži. Právě tak jsme si je možná vždycky přáli vidět. Cisovský jako autorita, Čuba beze smyslu pro humor a Kaluža, který hrozí, jak se rozpláče.

Nakolik obstojí letité přátelství? Jako první se představuje Marek (shodou okolností Marek Cisovský), vůdčí typ, ten, který jako první vyřkne podstatu věci: „Je to sračka!“. Uvádí nás do děje, a je více než možné, že právě jeho názor reprezentuje většinu.

Hned za ním se na jevišti, uprostřed dobře zařízeného bytu objevuje Boris (Albert Čuba) – jablko sváru. On je znalec moderního umění a ten, který jako první překročí mez únosnosti, koupí totiž něco, co ostatní považují za bezcenné. Je to snob, pokrytec anebo jen vypočítavec?

Ivan (Josef Kaluža) – otloukánek a černý Petr, který ale v klíčové chvíli všechny dostane, odzbrojí, poštve proti sobě a znovu je stmelí. Ten, který poskytne centrofix ke zničení díla! Autor jedinečného momentu, kterým dostane publikum, když odříkává opsanou formulku od svého psychiatra. Bůhví proč jí jeho kamarádi přikládají tak nesmírnou váhu. Dokládá i groteskní vrchol akce, která je sešněrována na miniaturní ploše, kde to ale vře jako u Kočky na rozpálené střeše.

Dříve byl pro odkrytí vztahů zapotřebí portrét, dnes stačí čisté plátno. Obraz rozkrývá názorové střety nad zdánlivou banalitou, probouzí nesmiřitelné vášně i mezi nejbližšími. Protikladné principy boří pevná pouta. Gogol stvořil Podobiznu, hrůzyplný symbol umělecké prodejnosti (mimochodem pro Arénu ji dříve experimentálně adaptoval Tomáš Jirman), Yasmine Reza poukazuje, jak velkým zdrojem emocí může být bílá plocha. Znak dnešní doby a průsečík složitých vztahů. Vyprázdněný a malicherný. Svět šarvátek absurdních, nesmyslných a ve své hloubce trpce směšných.

Ale není to jen póza? Boris, který vybočil z řady, si sype popel na hlavu, ale jen naoko, moc dobře ví, že to je jen a jen podvod. Kalkul, nejen z hlediska postav, ale i samotných tvůrců. Ten bílý obraz má totiž oslí uši, on tak docela bílý vlastně ani není, jsou na něm nějaké bílé šmouhy, dokonce vyzařuje jistou energii, ale pouze za ranního denního světla… Zkrátka dost dobrý důvod jak se pohádat o ničem a zároveň tak probudit bezbřehou mužskou ješitnost. Král je nahý! Hodinu a půl se tady řeší, zda ano nebo ne. Ale ten čas stojí za to.
Dokážeme si představit, že by dnes v této době byl zdrojem takových krajních emocí klasický obraz? Přesto i ten „náš“ bílý měří téměř dva metry a tak tak, že se vejde do pokoje vstupními dveřmi. Je třeba si s ním náležitě „pohrát“. Rozestavět jej po jinak záměrně nudně symetrické scéně, která je neutrálním bytem všech tří hrdinů.

Hostující Vojtěch Štěpánek režíruje v Aréně už podruhé a opět sahá do vod frankofonní dramatiky, do tradice absurdních textů, které pranýřují osobní povýšenost. Nejprve to byli Vianovi monstrózní Budovatelé říše, teď se vydává na křehkou půdu osobních vztahů. Pod jeho režií se trojlístek přátel spouští do pačesů jako Čarodějky z Eastwicku. Je to potřebné zvláště v moderní Ostravě, která si zaslouží podobnou reflexi jako sůl, a možná jako jedna z mála ji dokáže divákovi poskytnout.“

Martin Jiroušek, Ostravan.cz, 8. 1. 2017