Recenze na Komáry (Listy 6/2021)

06. 01. 2022

Máme tady další recenzi na naše Komáry, tentokrát z pera kritičky Pavly Bergmannové pro dvouměsíčník Listy.

Vědět, nebo věřit? Smířit se!

Ani ne čtyřicetiletá autorka Lucy Kirkwoodová patří mezi největší talenty současné britské dramatiky. Její hry se v posledních letech čím dál tím častěji zabydlují i na našich jevištích. A to je také případ titulu Mosquitoes, který napsala v roce 2017 pro londýnský National Theatre. Už v roce 2019 Moskyty v české premiéře uvedlo Městské divadlo Zlín a nyní ho – pod názvem Komáři – nastudovala v ostravské Komorní scéně Aréna v překladu Pavla Dominika hostující režisérka Kateřina Dušková.

Komáři jsou především chytře napsaný a mnohovrstevnatý text. Vznikal jako autorčina osobní reakce na spuštění urychlovače částic v ženevském CERNu, které v ní údajně vyvolalo obavy z možného konce světa. Kirkwoodová se ovšem nesoustředí jen téma vědeckého pokroku a moderních technologií, jež mohou snadno manipulovat našim míněním. Děj vystavěla zejména na střetu dvou odlišných sester, kdy uznávanou jadernou fyzičku – racionální Alici, tvrdě si jdoucí jen za svými cíli, konfrontuje s Jenny – „obyčejnou“ telefonní operátorkou, která pod vlivem dezinformací o údajném nebezpečí očkování přišla před časem o dítě. Do konfliktu navíc vstupuje i jejich matka – emeritní vědkyně Karen, která se složitě vyrovnává se stářím, Alzheimerem a hlavně ztrátou dosavadních jistot. Jejich společné setkání otevírá řadu úvah nejen o hledání smyslu vědy, ale zejména víry.

Kateřina Dušková ve svém nastudování ovšem onu vědeckou rovinu spíše upozadila, což lze vnímat i jako velmi logický krok, neboť se nechtěla rozptylovat soustředěním na složitá fakta. Hru interpretuje především jako rodinné, vztahové drama. Konfrontací odlišných světů hrdinek tak otevírá ryze ženská témata jako naplněnost mateřství, partnerské vztahy, možnost budování kariéry či rodiny. Hlavně se ale stále snaží najít cestu ke smíření, což lze brát i jako obecnější hledání rovnováhy světa kolem nás.

Autorem jednoduchého řešení scény je Pavel Kodeda, který do zadní části jeviště umístil průchozí objekt polokruhovité konstrukce – jakousi skořápku tvořenou nepravidelnými trubkami. V podstatě jde o symbolické jádro nejmenší částice vesmíru, zároveň je to vymezený prostor, do něhož jsou uzavřeny vztahy hrdinů. Scénu pak doplňují základní rekvizity určující měnící se místa děje – Alicin byt, kavárnu či ulici, velmi důležitou roli tu hraje ale také promyšlené svícení, vytvářející atmosféry, ale i doplňující významy zápletek a konfliktů.

Nastudování Kateřiny Duškové se ale vydává především cestou hereckého divadla, poradit si s komplikovanými postavami byla výzva zejména pro dámskou část souboru. S Jenny se velmi razantně vypořádala Zuzana Truplová, která ji hraje s energičností sobě blízkou jako živočišnou a jen zdánlivě jednodušší ženu, která ale poté, co odhalí svá traumata, odhodí slupku vulgární Angličanky nižší střední třídy a ukáže podstatu lidskosti, která netkví ve znalostech, ale ve vcítění se a v umění přiznat chyby. A je to právě ona, kdo se obětavě stará o matku, která přichází o své síly a sebevědomí. Tu pak s mimořádnou intimitou ztvárnila Alena Sasínová-Polarczyk, která se nebála proměnit velké dámy ve fyzickou trosku, jež si ale ještě stačí uvědomit, že je možné smířit se. Herečka citlivě pracuje s hlasem a jemnou mimikou, dokáže ovládnout jeviště i malým drobným gestem. Trochu složitější je to ale s postavou Alice, kterou Tereza Cisovská portrétuje nikoli jako zapálenou vědkyni, ale především kariéristku. Nicméně i tak je čitelné, že vysoké IQ s sebou automaticky nemusí nést lepší porozumění životu a pocitům ostatních.

V tomto silném ženském světě jako by pak nebylo vůbec místo pro muže. Nefunkční partnerské vztahy tu reprezentuje postava Alicina přítele Henriho v podání Milana Cimeráka, který je víc než osobní oporou hlavně vypočítavým kolegou bez citu. Ostatní muže pak ze svých životů hrdinky zcela vypustily. Alice navíc podobně nedůsledně buduje vztah se svým synem Lukem, kdy ho v jeho těžkých letech dospívání staví na vedlejší kolej, což utváří jeho komplikovaný postoj ke světu. Herec Vlastimil Burda ho hraje jako záměrně vyšinutého, autistického teenagera, ke kterému i jeho vrstevníci zaujímají vztah zneužívání – což je také případ jeho manipulativní spolužačky Natalie, kterou výstižně hraje Kristýna Krajíčková. A pak nesmíme zapomenout také na symbolickou postava Bosona, pojmenované po té nejmenší částici hmoty, po které se tu celou dobu pátrá. Marek Cisovský tu hraje roli suverénního komentátora, který dění formálně zcizuje svými vstupy, zároveň je pasován do pozice jakéhosi vševědoucího Boha, jehož moudra vyznívají – v kontrastu s životností silného intimního příběhu – až zbytečně a absurdně tezovitě. Ale i přes tyto drobné výhrady nabízejí Komáři zajímavý zážitek a především uvědomění, že odhalit tajemství vesmíru je někdy mnohem lehčí, než najít cestu k sobě a svým blízkým a porozumět si.

Pavla Bergmannová

Hledáme produkční(ho)!

17. 9. 2022

Máš rád/a kulturu, divadlo a láká tě práce v zákulisí kulturní instituce? Máš zkušenosti s divadelním provozem a nebojíš se komunikovat s lidmi? Pak hledáme právě tebe!

Když dva herci zápasí o jednu roli

12. 9. 2022

Redaktorka Magazínu Artikl Petra Kupcová, která na Zápas o generála psala i recenzi, se ještě před začátkem nové sezóny spojila s Markem Cisovským a Vlastimilem Burdou a vyzpovídala je nejen na téma, jaké to je, dělit se společně o ztvárnění téže osobnosti.