Recenze na Komáry (artikl)

05. 12. 2021

Krize rodiny je stejně záhadná jako vznik vesmíru. Přírodní a technické vědy se stávají často terčem mnoha společenských debat, ale také konspiračních teorií. Kde je vlastně pravda? A lze se jí ve výsledku skutečně dobrat?

Kdo ví. Jisté je, že vědecký pokrok, ačkoli obohatil lidstvo o mnoho zásadních poznatků a objevů, pod mikroskopem rozbil to nejzásadnější lidské seskupení – rodinu. Své o tom ví postavy ze hry Komáři od britské dramatičky Lucy Kirkwoodové, kterou uvedla ostravská Komorní scéna Aréna jako první premiéru letošní sezóny.

Postavy dramatu Komáři (někdy také Moskyti) představují archetypy lidí dnešní moderní společnosti, jako je například nerd posedlý on-line světem, nekompromisní vědec, flegmatik profitující z úsilí druhých či popírač jakýchkoliv vědecký poznatků. Tyto odlišnosti jsou demonstrovány na osobním konfliktu vědkyně Alice, která osciluje mezi ne zrovna idylickým rodinným životem a slibnou kariérou. Jejím výzkumným cílem je objevit základní elementární částici tzv. Higgsův boson, jímž by vysvětlila vznik vesmíru. Podobně, ale s mnohem menší mírou úspěšnosti tápe i v rámci své rodiny, protože sama vychovává pubescentního zakřiknutého syna Luka, na kterého si není schopna udělat čas. Do toho válčí se svým protipólem – sestrou Jenny, která věří všemožným dezinformacím, přičemž hlavní jejich zdroj představuje Google, což způsobí i úmrtí jejího dítěte. Tento stav však není pro Alice udržitelný a přivádí ji do mnoha absurdních situací.

Sesterství jako důkaz společenské diverzity

Nutno podotknout, že se jedná o druhé uvedení tohoto dramatu na české scéně, v roce 2019 tak učinilo Městské divadlo Zlín pod názvem Moskyti. V případě Komorní scény Arény režisérka Kateřina Dušková a dramaturg Tomáš Vůjtek se koncepčně soustředí na komorní potenciál tohoto textu. Byť respektují motiv vědecké otázky o vesmíru, akcent vedou především vztahovou rovinu postav. Z původní hry hlavně vyvěrají témata, jako je disponování s informacemi, farmaceutický průmysl a jeho vztah k lidskému zdraví či vědecký objektivismus. Nenásilně se tak text Kirkwoodové v pojetí Duškové a Vůjtka roubuje na aktuální pandemickou situaci, čímž povedeně ne přímo polemizuje nad jejími fenomény i s publikem, protože herci se s ním hojně snaží udržet kontakt a často k němu promlouvají.

O komornosti inscenace vypovídá i scénografie podle návrhu Pavla Kodedy, který je velmi minimalistický, čímž se liší od zlínského pojetí. Na téměř prázdné černé scéně se objevuje pouze několik panelů složených z hadic postavených do půlkruhu, což představuje urychlovač částic, s nímž při svém výzkumu disponuje Alice a její tým. Uprostřed tohoto prostoru se pak většinou nachází gauč nebo gymnastický míč či sedací vak. Tato vizuální úspornost tak vede k tomu, že je zdůrazněna herecká složka. Zároveň lze vnímat jako metaforu mikro světa Alice a její rodiny, který požírá nějaká neviditelná černá díra.

Čí hlas je ten správný?

Ani protentokrát herecký ansámbl Komorní scény Arény nezklamal. Jediné, co by snad šlo vytknout, je místy přemrštěné komunikování s publikem. V některých dialozích herci neudržují ani tolik kontakt mezi sebou, ale spíše promlouvají jakoby k publiku, což částečně jejich souhru rozbijí. Na druhé straně je tato tendence podstatná v kontextu úvah jednotlivých postav, které si pokládají otázky divákovi blízké, týkající se především rodiny a informací. V hlavních rolích jako sestry excelují Tereza Cisovská (Alice) a Zuzana Truplová (Jenny), které mají tento vztah „natrénovaný“ už z inscenace Tři sestry, v níž si rovněž zahrály protikladnou sesterskou dvojici Olgu a Irinu. Zatímco Cisovská disponuje kultivovanými až křečovitými gesty a klidným tempem mluvy, Truplová naopak jedná velmi spontánně a uvolněně, což vyvolává při jejich střetu tragicko-komické napětí. Kromě těchto již známých hvězd Komorní scény Arény se na prknech objevuje i nováček Vlastimil Burda (Luke), kterého beze sporu zanedlouho bude možné označovat stejně, protože své roli nerda se přizpůsobuje jak tělesně, tak i duševně a vůbec z ní nevypíná. Svou vnitřní tenzi a neklid vysílá ven skrze trhavé pohyby, od ostatních aktérů si velmi pečlivě udržuje distanc. Kromě sekané mluvy využívá pro svůj projev i neklidného dechu, právě díky této práci na detailech se jeho postava zdá autentická. Možná právě díky Burdovi Komáři nejsou jen příběh nešťastné „matky kariéristky“, ale také výpovědí o životě dnešního pubescenta, kterého formuje (ne)klid „dospělé společnosti“.

 

Petra Kupcová, Artikl, 5.12.2021

Další recenze na Haška (i-divadlo.cz)

15. 6. 2022

Švejkův návrat aneb Hašek píše román

Zveme vás k dialogu!

13. 6. 2022

Chcete být partnerem a ne pouhým konzumentem uměleckého díla?