Recenze na Karpatský thriller (ostravan.cz)

„Ostravská Komorní scéna Aréna v sobotu 11.9.2021 nabídla divákům již druhou premiéru Karpatského thrilleru, tentokrát konečně naživo s diváky v hledišti.“

Politické drama s prvky grotesky v režii Romana Poláka bezesporu reaguje na aktuální vyhrocenou sociálně-vládní situaci, avšak nadčasové téma staré jak lidstvo samo by mohlo divadelními scénami rezonovat pravidelně ruku v ruce s každým volebním obdobím. Karpatský thriller je více než divadelní drama žurnalistická hraná přednáška o mafiánských devadesátkách, která může fungovat především v rukou osvíceného režiséra a ostříleného hereckého souboru.

Divadelní celek bych rozdělila na tři pilíře – předloha, inscenační pojetí a herci. Eugen Gindl je autorem mnoha filmových scénářů, ale pouze jednoho divadelního, což je na Karpatském thrilleru znát. Cítit je také jeho publicistické a politické cítění a především hněv na systém, ve kterém žil a stále žije. Karpatský thriller popisuje (ano, je to hraný popis) jednu korupční aféru, která se odehrává na území Slovenska v 90. letech. Ve stínu velkého korporátního úsilí ovládnout zdravotnický monopol se odehrávají menší životní etapy jednotlivých postav.

Především pak hlavní představitelky Zuny, která je Gindlovým alter egem a která až s naivním zápalem reprezentuje malého Davida v souboji s Goliášem nadnárodní firmy X. Do příběhu se promítá její soukromý život a další kontroverzní téma – láska mezi osobami stejného pohlaví. Ač je původní text už pár let starý, o jeho aktuálnosti není pochyb. Nicméně velkým handicapem jsou přílišná explicitnost a neustále se opakující jasná fakta, která začnou být spíše otravná než mrazivá.

Gindlův text nedává prostor na vlastní domýšlení a brouk v hlavě vám po představení nezůstane, spíše se ujistíte, že je to všechno pořád dokola, a pochybnosti, zda je z toho cesta ven, jsou namístě. V přílišném množství prvoplánových myšlenek se těžko hledá ten dechberoucí moment, takové malé osvícení, které by inscenaci posunulo blíž k očekávané katarzi.

Druhá stránka inscenace je režie. Roman Polák se s touto hrou nesetkává poprvé. Již v roce 2013 dokumentární drama uvedl ve Slovenském národním divadle. Jeho čtyřleté setrvání na repertoáru potvrzuje slovenskou touhu vyrovnat se s nedávnou minulostí. Roman Polák zachoval ze hry to, co fungovalo tehdy a funguje i nyní. Kostýmy, převleky a devadesátková móda. Minimalistická scéna, které stačí černobílé dveře, mikrofony, kýbl, krev, kancelářská židle, bowlingová koule, revolver, mrtvola v igelitu, slivovice, kamera, videopáska a pár faktur jako důkaz předražených transakcí.

Inscenace je velmi vydařený slepenec činohry, interakce s divákem a politické přednášky. Zdá se mi zbytečná přestávka a natahování již předem jasného závěru, ve kterém autor dává jasně najevo svou rezignaci na stále se opakující boj o moc, peníze a vládu, který nekončí ani s revolucí, ani s novou vládou nebo s novou generací.

Co však nekončí, je genius loci hereckého souboru. Na jevišti funguje celistvost a i přes vyzdvižení jednotlivých herců jsou všichni stále v jedné rovině. Celou inscenací provází Una, a právě jako stejnojmenná řeka protékající Bosnou a Hercegovinou, prolíná se i ona celou inscenací. Viktória Pejková má jasnou roli uvaděčky a vypravěčky, která se v průběhu inscenace přeměňuje a doplňuje hru o jakési svědomí. Svým dvojjazyčným projevem také vytváří česko-slovenské zrcadlení.

Zuna je nekompromisní a milující, nebojí se projevit a postavit se na stranu dobra a pravdy. Zuzana Truplová stojí pevně v jejím základu a ustojí každou situaci tak, že Zunou do poslední chvíle prostupuje.  Partnerka Naďa, jenž má přezdívku Lištička, má nelehkou roli ve stínu Zuny, který ji chrání proti všemu zlému z minulosti a který jí nakonec bude osudným. Tereza Cisovská příjemně balancuje na hranici reálné bolesti, která však nepřesahuje do otravné sebelítosti. Silná osobnost se v ní probouzí ve chvíli, kdy zjišťuje, že láska nezachrání vše.

Protipól Zuny, ambiciózní novinářky, je její kolega Džony. Nejprve pohodlný, po zajištění toužící muž se nechá strhnout Zuniným entuziasmem a zápalem pro spravedlnost, aby následně stejně rychle přeběhl na druhou stranu úspěchem vonící budoucnosti. Jan Chudý přesně plní požadavky své postavy a ačkoli je jeho proměna postupná, má vlastně nejvýraznější škálu.

Naopak Adam Langer coby televizní reportér, má jasně danou vizi, žij a nechej žít. Hlavně si neumazat svůj hezký oblek a jít pouze po tom, co se mi vyplatí. Adam Langer je při své mladosti bezpochyby partnerem ostřílených arénovských bardů a jeho postava, ač menší, zanechává viditelnou stopu.

Fonundcu je pan zlý, hraje ho Marek Cisovský a hraje ho přesně tak, jak se očekává. Jeho rezonující hlas nahání hrůzu, jeho mimika ještě více, ale je to přesně to ztělesnění zla, jaké by se dalo očekávat. Oproti němu redaktor Hlavatý ví, že jít proti zlu se nevyplácí, a tak za zástěnou kvalitního periodika pro charakterní čtenáře kalkuluje s tím, co je pro něj dobré. Josef Kaluža prostě je, téměř civilně dává najevo, že někdy méně je více a svůj stoický herecký postoj dává jeho postavě správný odevzdaný nádech.

Šťastný trojlístek Cimerák – Čapka – Georgiev by vydal na samostatný článek. Čapka v roli Deus ex machina – Harlekýna – Senzibila a Doktora – je jednoduše nevyčerpatelný. Ukazuje, že klid a pár šedin mu dodávají na důstojnosti. Jeho jemná gesta dokazují, že netřeba více a až mnohdy intimní souhra s kolegy dává inscenaci tu naléhavost, které by ve hře mohlo být více.

Milan Cimerák si střihl šílenost kombinovanou s fanatismem. Jeho Bubo a Braňo jsou postavy, které potkat nechcete snad ani na jevišti. Milan Cimerák ví, že pokud mají takové postavy fungovat, musí do všeho jít naplno, ale jasně si vymezit hranice, které udrží postavy před branami zesměšnění. A v neposlední řadě úžasná postava hrobníka v podání Vladislava Georgieva, který svou postavu přetváří v jakéhosi mafiánského Chárona, který ví, a přesto radši neví. Který má svůj selský rozum utopený v lahvi a který svým úžasným nářečím dostává diváky do jiné dimenze.

Karpatský thriller nemá to, co bych od politického dramatu čekala, tedy více dvojsmyslů a náznaků, které by si musel divák domýšlet. Ale dvě ze tří pilířů fungují na 100 procent, a to režie a herci, a to řadí Karpatský thriller do výčtu velmi povedených arénovských inscenací, na které rozhodně stojí za to nasadit si na 90 minut roušku v hledišti.