Ponořit se na 165 minut do tohoto nádherně napsaného příběhu mne činí šťastnou.

Alena Sasínová-Polarczyk letos slaví půlkulaté jubileum, protože je tomu 15 let, co se zabydlela v naší dámské šatně. Při té příležitosti jsme se rozhodli položit jí pár otázek.

Změnilo vás v něčem oněch 15 let v našem divadle? Vnímáte sama sebe, kolegy či divadlo jako takové jinak?

Zestárla jsem. Zde je viditelná změna, ale stále „tváře jako broskvička“ (Arkadinová).

V dámské šatně se mi bydlí radostně i přes různé turbulence vztahů, které patří k divadlu a do jeho světa. A mám ráda i pánskou šatnu, i přes výše uvedené… 15 let je za mnou!

Nejdelší angažmá v mém divadelním životě je v Komorní scéně Aréna. Už ho nemíním měnit, jen zkrátka odejdu. „Až nastane ten pravý čas,“ jak říkával můj guru děd Janík. Což svědčí o tom, že Aréna je má srdeční záležitost a tak to zůstane.

Já se neměním ani v postojích, ani v názorech. Jsem konstanta.

Ale v mnohém jsem se poučila a přijala „dědův“ názor, který mi často opakoval: „Álú, wytrzymaj nierwowo, jsou situace, které uzrají i bez nás!“ To mám psáno jeho rukou na jedné vzácné fotografii.

V divadle jsem se vždy vnímala jako středobod a pracovala jsem vždy do úmoru. Teď už středobodem dlouho nejsem. Divadlo přijímám jako svou rodinu se všemi jejími radostmi i smutky. Prohrami i vítězstvími. Tak to je a jinak to nemám.

Role, po nichž jsem toužila, jsou pryč, a ty, po kterých snad ještě má touha nevzdává naději, nechávám osudu. Všechno je, jak má být.

V předešlé sezóně jste nastudovala dvě velké a krásné role: Karen v Komárech a Šuru ve Švejkově návratu. Zatímco Karen je cílevědomá vědkyně, která se s konceptem pečování o druhé nikdy úplně nesžila (a to v podstatě ani ve chvíli, kdy onu péči sama potřebuje), Šura je naopak Haškovi dost vytrvalou a neúnavnou pečovatelkou, až si člověk říká, odkud se v ní to neustále odhodlání stále bere. V čem vám jsou tyhle ženy blízké a v čem bylo naopak těžké najít si k nim cestu?

Role Karen je mi tolik blízká a cesta k její interpretaci byla samozřejmá a jasná. Ponořit se na 165 minut do tohoto nádherně napsaného příběhu vztahových složitostí rodiny Karen mne činí šťastnou a na konci svého výstupu se sl. Truplovou, mou mladší dcerou, prožívám katarzi a doufám, že divák taktéž.

Šura – toť zcela jiný šálek čaje. Je to tragikomická postava v životě Jaroslava Haška, ale snad se mi podařilo tuto roli uchopit dle představ pana autora. Poprala jsem se hlavně s jazykem, kterým hovoří. Na konci představení mám zavařeny mozkové závity a jsem ráda, když se na děkovačce s Bedínkem Josefem Kalužou (Haškem) chytneme za ruce a řekneme si: „A je to!“

Šura mě nesmírně baví. I když je to pro mne těžký úkol dát této ambiciózní, urputné, ruské ženě, komunistce, i lidský rozměr. Tak snad se mi to při tatarské ukolébavce Samavúr podaří.

Hledali jsme společně s autorem i s režisérem, jak Šuru pojmout. Jak vytvořit její charakter a interpretovat ho tak, abychom se potkali všichni tři a já se se Šurou mohla skamarádit a sžít. A to se nám, dle mého soudu, povedlo. Co na to pánové? Ať si řeknou sami…

Čím byste diváky pozvala na Komáry?

Diváci přijďte! Jsme na vás závislí! Jako je závislá samička komára na naší krvi, aby nakrmila své potomky a oni přežili. A divadlo tu bylo, je a bude a my díky vám přežijeme!

S úctou vaše Alena Sasínová – Polarczyk