Recenze na Zimní slunovrat (SAD)

„Roland Schimmelpfennig patří v německojazyčné oblasti k hojně uváděným autorům, pravidelně se s jeho texty lze setkat i na českých jevištích. Zimní slunovrat napsal pro Královské činoherní divadlo ve Stockholmu, kde měl kus premiéru v lednu roku 2015. V Německu byla hra poprvé představena v říjnu téhož roku v berlínském Deutsches Theater; Komorní scéna Aréna ji uvedla v české premiéře loni na jaře.

Schimmelpfennigovy hry bývají zajímavé už z hlediska narativní struktury – bleskurychle se v nich střídají časové roviny, hranice mezi realitou a snem jsou rozostřeny a dialog často nahrazuji popisy toho, co postavy dělají a jak se cítí. Inscenátoři nemohou spoléhat na klasicky vystavěny příběh. Zimní slunovrat není v tomto ohledu výjimkou, dialogy tvoří jen zhruba polovinu textu, zbytek jsou popisné pasáže, jakési scénické poznámky, jež autor nepřiřazuje konkrétním postavám a záleží jen na režisérovi, jak je mezi herce rozdělí. Divák musí být neustále ve střehu, neboť je narušena kauzalita jednání, a tak se význam leckteré repliky vysvětli až zpětně. Přesto je Zimní slunovrat z hlediska struktury relativně přehledný: chronologie je narušována jen občas a také jazyk není tak básnivý jako v jiných autorových hrách. Schimmelpfennig dokáže nápaditě podat i příběh na první pohled úplně obyčejný. Za zdánlivou banalitou se skrývají velká témata, která autor balí do lehce mysteriózního hávu a melancholické atmosféry. Nejinak je tomu v případě Zimního slunovratu, kde je výchozí situaci návštěva tchyně u manželů Alberta a Bettiny během vánočních svátků. Obvyklý průběh takové návštěvy naruší až neočekávaný příchod Rudolpha – cizince, se kterým se Corrina, matka Bettiny, seznámila ve vlaku. O autorových hrách se mluví jako o svébytné jevištní variaci magického realismu, události i postavy bývají obestřeny tajemstvím. V Zimním slunovratu to platí především pro Rudolpha, který přijíždí z Paraguaye a jehož Albert považuje za nacistického zločince (dle jemných náznaků dokonce za doktora Josefa Mengeleho, byť se toto jméno nikde explicitně neuvádí). Jenže zároveň lze z drobných narážek, jako je používáni mobilního telefonu či kostýmní řešení, vytušit, že se příběh odehrává v současnosti a Albertovo podezření je tudíž absurdní. Na otázku, zda je realita vykloubena a není třeba v ni hledat logiku, nebo zda jde o Albertův výmysl ovlivněny kombinaci vina a prášků, které po celý večer konzumuje, si musí každý odpovědět sám. Svou roli může hrát i jeho profese sociologa a historika, který napsal knihy s názvy jako Vyhlazeni, Budoucí minulost či Diktatura a smrt a pravě chystá publikaci Vánoce v Osvětimi.

Režisérský tandem Kristýna Kosová a Adam Svozil volí na začátku hry žánr konverzační komedie. Objevuje se tu Schimmelpfennigovo oblíbené téma bezvýchodnosti partnerských (či možná spíš obecně mezilidských) vztahů. Začátek je tedy ve znamení manželských i mezigeneračních konfliktů až bergmanovského raženi. Odpovídá tomu i scéna Petra Vítka, která představuje autorem předepsaný dům vyšší střední třídy, ovšem bez hyperrealistických tendenci. Mnohé je pouze naznačeno, rozděleni jednotlivých pokojů je spíše tušené, některé kusy předepsaného mobiliáře (jako třeba dětská postel) jsou úplně vynechány. Postupně se ale přesouváme ze sféry rodinných problémů do oblasti celospolečenské. Zásadní je v tomto ohledu Albertův a Rudolphův rozhovor o minulosti, který se odehraje při vytahování vánočního stromečku z auta. Albert zde tvrdí, že „minulost neexistuje. Může nás kdykoliv dostihnout, a proto patři do přítomnosti.“Schimmelpfennig rozesel ve své hře spoustu narážek na nacistickou epochu – obdivuje se tu Richard Wagner, připomíná se starogermánská mystika, připíjí se na život trvající tisíc let, je vysloveno varování před mísením kultur. Ve druhé polovině inscenace se právě posilování totalitního myšlení, o němž se řada lidi domnívá, že patří dávné minulosti, a které je předmětem Albertova vědeckého bádání, dostává do centra pozornosti a mění „konverzačku“ v politické divadlo.

Ostravská inscenace se může chlubit propracovanými výkony, Kosová se Svozilem dokázali vést herce k vyváženosti mezi civilním pojetím a lehkou nadsázkou, každá z postav má přesně načrtnuté charakterové vlastnosti, ale zároveň si zachovává tajemství. Vladislav Georgiev hraje neznámého cizince jako distingovaného staršího pána. Zpočátku vystupuje ostýchavě, neskrývá rozpaky nad svým vpádem doprostřed rodinné hádky. Rudolph je za všech okolnosti slušný a zdvořilý, postupně se ale ukazuje, že ostatními téměř nepostřehnutelným způsobem manipuluje. To, jak si podmanil okolí, je názorně předvedeno až ve scéně společné večeře, kde mluví o začátku opery, kterou by jednoho dne rad složil. Georgiev stoji zády k publiku, čelem k postavám sedícím okolo stolu, a jako dirigent je zapojuje do své vize. S výjimkou Alberta tomuto magickému okamžiku všichni podléhají a nechají se řídit Rudolphovými instrukcemi. Maska dokonalého gentlemana Rudolphovi nespadne ani při zneklidňujících poznámkách o světovém řádu a o tom, že nižší druh musí sloužit tomu silnějšímu. Jeho představiteli v tom pomohla i drobná dramaturgická úprava textu – v Schimmelpfennigově hře se na jednom místě Rudolph uchýlí k otevřenému antisemitismu a náznaku násilí, Kosová se Svozilem ale tuto scénu vynechávají. Zlo zůstává plíživé a divák sám musí rozhodnout, nakolik je nebezpečné. Oběti manipulace se stávají především postavy vnitřně nejisté. Platí to zejména pro Albertovu tchyni Corrinu. Alena Sasinová-Polarczyk ji hraje jako osamělou ženu, která zoufale hledá pochopení u svých blízkých a pak ho vděčně přijme od úplně cizího člověka. Dokáže přitom balancovat mezi třemi polohami – od nesnesitelné tchyně, jejíž přítomnost se stává rozbuškou manželských sporů, přes opuštěnou, životem unavenou ženu, až po trochu trapně koketující svůdkyni. Vždy je uvěřitelná, k vyjádření duševních pochodů své postavy často nepotřebuje ani slovo, v komorním prostoru Arény ji stačí drobná gesta a hra očí. Vidina pevného řádu je úlevou také pro rodinného přítele, malíře Konrada, kterého hraje Josef Kaluža. V bodrém umělci už dlouhou dobu bobtná nejistota, co dál se životem. V umění se neprosadil ani zdaleka tolik, jak předpokládal, pokračování kariéry je dáno spíše absencí jiného životního směru než skutečnou potřebou tvořit. V přesvědčivém a vnitřně silném Rudolphovi vidí maják, kterým se může nechat vést. Ideovým protikladem Rudolpha je Albert, který v podání Vojtěcha Lipiny působí jako zakřiknutý intelektuál. Navenek nejistý a pro své okolí nepřesvědčivý; jeho slušnost berou ostatní jako slabost, což Schimmelpfennig vkládá i do scénických poznámek zachycujících rozpoložení postav. Hned na začátku hry tak na Albertovu repliku: „Tady jde o slušnost, je to věc respektu…“, následuje poznámka: „Slušnost a respekt: Bettininy oči se při těchto pojmech zúží vzteky.“ Jako jediný však Albert dokáže prohlédnout a čelit svůdné manipulaci neznámého cizince. Neumí ovšem zpochybnit Rudolphovu autoritu u ostatních, a to dokonce ani v případě své manželky Bettiny. Petra Kocmanová ji zprvu hraje jako ironickou ženu, nezávislou režisérku, která ví, co od života očekává. Jenže problémy pracovní, manželské i ve vztahu s matkou na ni mají značně znejišťující účinek. Vlastně se zdá, že Rudolphovi podléhá tak trochu navzdory svému přesvědčeni, snad je to revolta vůči Albertovi, který by cizince rád vyhodil z domu, ale netroufá si. Inscenace tak naráží na jeden opravdu zásadní problém: Jak nepodlehnout nebezpečným, ale lákavým myšlenkám, když jsou prezentovány tak sofistikovaně? Vyrovnávání se s nacistickou minulostí je sice téma specificky německé, v Zimním slunovratu je ale pojato obecněji, Schimmelpfennig varuje před svůdností ideologií, které za vznosnými slovy skrývají útlak a nesvobodu. Lhostejno, zda jde o nacismus, komunismus či jakýkoliv jiny světonázor s podobnými tendencemi. Boj se zlem, které působí navenek kultivovaně, je věčný.“

Lukáš Dubský, Svět a divadlo 2/2020