Komiks a Transky v Ostravě (SAD)

18. 10. 2019

„Tomáš Dianiška již velmi záhy po od absolvování herectví na činoherní katedře pražské DAMU začal zdárně pronikat také do dalších divadelních profesí.

Dodnes napsal téměř dvě desítky her a jako režisér vnesl do českého divadla svými převážně autorskými inscenacemi především jistou nenucenost a uvolněnost, tak typickou pro generaci tvůrců dospívajících na přelomu tisíciletí.

V sezoně 2018/2019 ho nezávisle na sobě přizvala ke spolupráci dvě ostravská divadla. V Komorní scéně Aréna se Dianiška rozhodl uvést Komiks – hru svého oblíbeného slovenského dramatika Viliama Klimáčka – a vlastně vůbec poprvé v kariéře tak režíroval cizí text. Se souborem Divadla Petra Bezruče záhy na to připravil autorskou inscenaci Transky, body, vteřiny. Během krátké doby tak na ostravských scénách představil dva svým způsobem odlišné póly svého režijního rukopisu.

* Komiks Viliama Klimáčka je – dle Dianiškových vzpomínek – vůbec první divadelní hrou, kterou kdy četl a která nesporně a podstatně ovlivnila jeho poetiku. Ač se oba tvůrci generačně míjejí, což se promítá především do preference odlišných námětů, v jejich autorském stylu, pojetí humoru, ale i režijním přístupu nalezneme řadu styčných bodů. Oba velmi často odkazují k rozličným kulturním mýtům i stereotypům, stejně tak nacházejí zalíbení v klišé i pokleslých žánrech, jako jsou zahraniční i české kultovní televizní seriály, sitcomy či právě komiksy. Se smyslem pro detail pak úspěšně budují jakoby z reality věrně odpozorované a divákovi blízké situace, které ale s nadsázkou a parodií narušují různými narážkami, persiflážemi a popkulturními citacemi a budují tak svébytně absurdní obrazy naší skutečnosti. Groteskní optika, nadhled i recese se pak často vhodně odrážejí i ve zpracování vážnějších, někdy i tragických námětů odkazujících zejména k historii 20. století, s níž mají potřebu se i kontroverzně vypořádávat. Určitá míra odlehčení ale neotupuje vážnost pohledu na minulost, jejíž tragikomický obraz v divákovi vzbuzuje – namísto zjednodušujícího zesměšnění – spíše řadu otázek. Tato spřízněnost bezpochyby Dianiškovi usnadnila práci s Klimáčkovým textem, který sám přeložil a v některých momentech i drobně aktualizoval narážkami na jména stávajících či bývalých herců ostravských divadel.

Klimáčkův cyklus vznikl z iniciativy Karla Krále, šéfredaktora tohoto časopisu, kde v roce 2003 vycházely na pokračování samostatné epizody s názvy Tunel, Péčko, Manga, Skúška, Prehánky a Rodina. Režisér pak – prostřednictvím postavy průvodce – neurotického baviče, jehož výstupy končí vždy fiaskem – všech šest žánrově odlišných mikrokomedií propojil v jeden celek, který v závěrečné části vygraduje v nečekané pointy jednotlivých příběhů a výrazněji se objasní i méně motivované či nejasné situace epizod předchozích. Vznikl tak svérázný obraz bláznivého světa, v němž na první pohled obyčejní hrdinové překvapivě snadno přiznávají svou abnormálnost, kterou ale považují za zcela přirozenou. Tento rozpor se stává zdrojem napětí a obnažuje absurditu našich životů. Dianiška pak nepřímo poukazuje i na to, jak bezbřehá svoboda může ovlivňovat a posouvat tradiční hodnoty. A je jasné, že v takovém kontextu je namístě právě otázka „Máte už svého psychiatra?“, s níž se tvůrci obracejí přímo k divákům, aby si oni sami určili, kudy v jejich životech vlastně vede hranice mezi normálností a vyšinutostí.

Proměny prostředí zajímavě vyřešil scénograf Jan Tereba, který do středu malého jeviště Arény umístil otáčivou scénu na kolečkách. Stěny objektu, který má v půdorysu tvar nepravidelného mnohoúhelníku, po otočení, nasvícení a drobných úpravách slouží jako dějiště jednotlivých epizod. Ať již je to náznak luxusního bytu s replikou obrazu Roye Lichtensteina (Tunel), reklamní plocha kdesi na parkovišti u multikina ozdobená billboardem k Hitchcockovu hororu Ptáci (Zkouška), či průhledy do domácností jednotlivých hrdinů (Péčko, Přeháňky, Rodina), do kterých diváci spolu s nimi pronikají jako do jejich podvědomí. Využit je i prostor kolem objektu, stejně jako ochoz nad jevištěm, který pro své výstupy využívá především šílený psychiatr. Jejich střídání pak rytmicky odměřuje dramatická hudba Sebastiana Langa i ostré světelné změny.

Největší důraz ale Dianiška přeci jen klade na hereckou akci se snahou dokonale načasovat jednotlivé gagy a jejich pointy. K dobrému výsledku přispívá i generační blízkost režiséra a většiny herců. Šest aktérů pak postupně ztvárňuje vždy několik rolí. K charakteristice postav zásadní měrou přispívají i kostýmy Lenky Odvárkové, vhodně vystihující jednotlivé typy, zatímco záměrně naddimenzované komické paruky je posouvají spíše do polohy komiksových karikatur.

Možnost převtělovat se do značně odlišných postav si zjevně nejvíce vychutnávají Zuzana Truplová a Šimon Krupa, kteří se společně objeví hned ve třech výstupech. Ze suverénních, dobře zajištěných, ale nudících se manželů rozmařile toužících po netradičním zážitku klinické smrti v úvodní části Tunel se v Péčku s lehkostí promění v kontrastně zoufalý, tragikomicky přihlouplý pár, který se chce – zcela absurdně – se svou všedností a autentickou asexuálností prosadit ve světě porna. Společně se všemi ostatními herci se potkají ještě v závěrečné duchařské epizodě Rodina – psychoanalytické hříčce o zabíjení vlastních přeludů, které člověka ovládají. Také Vojtěch Lipina úspěšně osciluje mezi racionálně uvažujícím lékařem v úvodní a závěrečné části a až démonicky expresivně bláznivým psychiatrem v epizodě Manga, který na sebe v přednášce „Komiks jako prvotní příčina schizofrenie“ strhává pozornost neurotickou dikcí a gesty, v nichž snoubí to nejbizarnější z hereckého projevu Rowana Atkinsona a Felixe Holzmanna. Služebně nejmladší herci Jan Chudý a Kristýna Krajíčková pak v drsnějším, tarantinovsky laděném příběhu Zkouška zosobňují dvojici teenagerů, jejichž naivita kontrastuje se zlým úmyslem – pod vlivem sledování zjevně akčních filmů se chystají zbít bezbranného člověka. Jejich rozhodnutí ale není v rámci výstupu příliš dobře motivováno a celá epizoda tak vyznívá poněkud do prázdna. Krajíčkovou po odchodu na rodičovskou dovolenou nahradila hostující Anna Polcrová, která ale působí výrazněji žensky a nepostihuje tak patřičný kontrast dětskosti a krutosti.

Vynikající – nejen činoherní, ale především pěvecký – výkon podávají Tereza Cisovská s Janem Chudým v části Přeháňky, která je nejen parodií na operu, ale obsahuje i faustovský motiv upsání duše ďáblu, kdy je hrdinka ochotna obětovat cokoli, aby se dostala na televizní obrazovku. Herci všeobecně velmi dobře zvládají ostré přechody od „psychologické“ prožívání k parodii a zcizujícímu vystupování z rolí, které patřičně graduje v samotném závěru.

Ostravský Komiks jistě nechce přinášet nějaká přelomová umělecká poselství. Naopak, do dramaturgie Komorní scény Aréna byl začleněn pro odlehčení náročnějšího repertoáru. V každém případě ale Tomáš Dianiška diváky nenápadně upozorňuje na to, v jak vyšinutém světě žijeme.?

(…)

Viliam Klimáček: Komiks, režie a překlad Tomáš Dianiška, scéna Jan Tereba, kostýmy Lenka Odvárková, hudba Sebastian Lang, choreografie Šárka Fülep Bočková, dramaturgie Tomáš Vůjtek, Komorní scéna Aréna, premiéra 27.10.2018 (psáno z premiéry a reprízy 10.6.2019)

 

Pavla Bergmannová, SAD 5/2019 

ZMĚNA PROGRAMU!

22. 10. 2021

„Nějak se to někde strašně zvrtlo.“  Vážení diváci, z technických důvodů dnes večer uvedeme místo Kočky v oreganu představení inscenace Mandragora. Předplatitelům nabídneme naši Kočku v oreganu v náhradním termínu, dnešní představení ale mohou navštívit také. Vstupenky na dnešek můžete buď využít, nebo vyměnit na pokladně za jiné představení. Děkujeme za pochopení a věříme, že tato změna je už na delší dobu poslední…

Recenze na Komáry (ostravan.cz)

17. 10. 2021

Komorní scéna Aréna v sobotní premiéře uvedla inscenaci hry Lucy Kirkwoodové Komáři.