Když dva herci zápasí o jednu roli

Redaktorka Magazínu Artikl Petra Kupcová, která na Zápas o generála psala i recenzi, se ještě před začátkem nové sezóny spojila s Markem Cisovským a Vlastimilem Burdou a vyzpovídala je nejen na téma, jaké to je, dělit se společně o ztvárnění téže osobnosti.

Znáte generála Jana Šejnu, který nelegálním prodejem semen jetele doslova pohnul českými dějinami minulého století? Že ne? Herci Marek Cisovský a Vlastimil Burda vám jeho příběh osvětlí v inscenaci Zápas o generála, v níž tuto kontroverzní osobnost ztvárňují oba dohromady a najednou. Jaké je hrát jednu roli ve dvou a v čem je Šejnův příběh aktuální? Nejen na to jsme se obou herců zeptali.

Pro začátek by mě zajímalo, zda jste znali postavu Jana Šejny ještě před zkoušením inscenace?
MC: Tomáš Vůjtek vyhledává postavy, které nejsou moc známé. Já jsem nevěděl o Šejnovi vůbec nic, ale když jsem se ptal rodičů, okamžitě řekli: „Jo, semínkový generál. Toho jsme zažili, toho známe.“
VB: Já jsem ho neznal třeba vůbec. A ano, když jsem se pak ptal některých mých starších rodinných příslušníků, tak si ho hned vybavili.

Představení Zápas o generála se odehrává v prostoru Komůrka, který má mnohem menší rozměry než původní sál Komorní scény Arény. Jak se vám v něm účinkuje?
VB: Je to jiné. Pro mě je Komůrka téměř na hranici bytového divadla. Takže i přesto, že podmínky ze začátku nebyly úplně ideální, těšil jsem se. Chtěl jsem si to vyzkoušet. Divák je přece jenom ještě blíž. Takže za mě asi spokojenost.
MC: Pro mě je ten prostor úžasný v tom, že jsem si najednou vzpomněl na úplné začátky Arény. My jsme v podstatě v podobném prostoru začínali. Já jsem si to tam zamiloval hned. Zatím tam máme bojové podmínky. Nevím, jak se to bude vyvíjet dál, ale mně ta větší blízkost diváka naprosto vyhovuje. Holkám jsme přenechali místnost vedle jako šatnu a sami jsme s Vlastíkem zůstali za horizontem. Tam máme stůl a kanape, kde si tak jako ležíme. Opakujeme si texty, zatímco diváci přicházejí. Ležím si, přijde inspicient, ať jdu. Tak vstanu, udělám dva kroky a jsem na jevišti. Je to pro mě takové kouzlo.

Jaké je to pro vás ztvárňovat jednu postavu takhle ve dvou a ještě simultánně?
VB: Za mě asi dobrý. Mám pocit, že po tom urputném začátku máme s Markem příležitost a čas se na sebe naladit. A když k tomu dojde, tak pak už hrajeme jednu postavu a zároveň si tak ve všem přitakáváme. Možná se teď trochu ztrácím v myšlence…
MC: Neztrácíš, protože ono to tak je napsané. Proto je to Zápas o generála, jako bychom my dva začali mezi sebou zápasit, kdo to líp řekne, kdo postavu líp obhájí. Ale v jisté chvíli se nějakým způsobem spojíme do jednoho a jsme jakoby jeden člověk. Jedna postava. Je to zápas, ke kterému ale nedojde.
VB: Vždycky, když si teď o prázdninách vzpomenu na Šejnu, tak mi vyraší na hlavě jedna šedina.
MC: Jinak musím pochválit Vlastíka, že je to s ním moc fajn a strašně mě to baví.

A už jste někdy takhle sdíleli jednu postavu ve vícero lidech?
VB: Ne.
MC: Myslím, že ne. Já už si to tak moc nepamatuju… A jo! Kdysi. To jsme hráli takhle Krále Leara ve čtyřech. To je ale dávná historie.

Víte, proč jste do role Jana Šejny byli obsazeni právě vy dva?
MC: No – tak nikdo jiný už nezbyl. Tahle hra se měla dělat před covidem v alternativním prostoru ve foyer divadla a původně do toho byl obsazený někdo úplně jiný. Pak se to zastavilo. Dva roky jsme nehráli a pak se na to zapomnělo. A možná díky tomu, že vznikla Komůrka, se tato inscenace realizovala. A možná, protože jsme nejlepší, já nevím. Ne, to je otázka na realizační tým, ale ta anabáze byla dlouhá.

Podobá se nějaké roli z vašeho současného nebo minulého repertoáru?
VB: Upřímně, nemám takové zkušenosti jako Marek. Takové letité myslím, těch rolí zatím tady tolik nebylo. Takže za mě asi ne.
MC: Já mám zas naopak nějaké roky za sebou, takže už začínám zapomínat… Co by to mohlo připomínat? Vlastně tématem, formou i obsahem každou Vůjtkovou historickou hru. Já mám v podstatě to štěstí, že jsem dělal zatím ve všem, co napsal pro naše divadlo, ať už to bylo Smíření, Slyšení, S nadějí i bez ní. Ale přímo ta postava – nevím, jestli jsem hrál takového sebestředného egoistu. Jo, sebestředný egoista byl divadelník Bruscon, ale to je zas odjinud.

A tak Eichmann ve Slyšení taky ne?
MC: Ano. Ten to taky měl trochu v povaze.

Kde jste pro Šejnovo ztvárnění hledali inspiraci?
VB: Těžko říct. Někde v samotném procesu inscenace. Ať už v přípravách, čtení, zkoušení. Hodně mi pomohl Marek, takže jsem na to hledání nebyl sám.
MC: Zpracovával jsem informace a historická fakta od autora plus zkušenosti z politického působení našeho režiséra, o které se s námi dělil.

Jak Jana Šejnu vnímáte po tom, co jste inscenaci nazkoušeli?
VB: Pro mě bylo samotné zkoušení docela zběsilé. Mám pocit, že jsme na to měli hodně krátký čas a toho textu není málo. Vnímám to tak, že nejsem v tu chvíli úplně schopný udělat si odstup od postavy, takže je těžké Šejnu pojmenovávat. Vidět ho jako osobnost. Mě zajímá zevnitř, ale zvenčí je to úplně jiný pohled. Pro mě na tu dobu – skvělý. V podstatě s tou dobou dokázal manipulovat a prošlo mu to. Zároveň to v sobě nese takovou jednoduchost. Když se na to člověk podívá zpětně, tak to jsou docela primitivní a triviální věci. Co a jak udělal, aby dosáhl toho svého, například, jak kradl a lhal. To je až hrůzně komické. A je to právě asi to, co se neustále opakuje dodnes.
MC: On byl svým způsobem geniální. Geniá­ní podvodník, hochštapler, mafián.
VB: Já právě pořád polemizuju, jestli byl génius, nebo geniální blb.
MC: Geniální. Nevím, jak to popsat jinak. Jestli to nějak promýšlel? Určitě, ale hlavně dokázal využít situace a doby, a to bez skrupulí.

A myslíte si, že příběhem Šejnova šibalství to skončilo? Na tuto otázku si určitě zodpovíte po zhlédnutí samotného představení, ve které není geniální jen on, ale i jeho obě alternace. Marku Cisovskému a Vlastimilovi Burdovi děkujeme za milý rozhovor.

Petra Kupcová, Magazín Artikl